Ilona Švihlíková píše o tom, jak se sociální demokracie a KSČM o minulém víkendu (20. 10.) vydaly na cestu politické sebevraždy.
Obě dvě levicové politické strany (použijme ten pojem spíše vzhledem k historickým skutečnostem než jako odraz aktuální politiky obou stran) minulou sobotu probíraly katastrofální výsledky komunálních a senátních voleb. Dodejme, že kromě toho, že obě dvě strany dopadly podobně mizerně (například jsou mimo magistrát hlavního města Prahy, o dalších ztrátách ani nemluvě), tak také obě dvě podporují vládu oligarchy Andreje Babiše.
Pro obě dvě strany bylo o charakteristické, že se nehovořilo ani moc o programu, ani o angažmá, resp. podpoře Babišově vládě, ale hledali se vnitřní „zrádci“, v případě KSČM se objevilo staré dobré „rozvraceči“. Zkrátka takový vnitřní nepřítel, bez něhož by stárnoucí, vymírající komunisté, kteří se o radikální levicový program ani nezajímají, natož aby se na něj zmohli, zřejmě dobyli Senát i všechna města v republice. V sociální demokracii si zase předseda Jan Hamáček, dosazený do své funkce pražskými – ehm – funkcionáři a zapisující se do dějin soc. dem. neochvějnou podporou všestranného „génia“ Miroslava Pocheho, předsevzal vyřídit si to s platformou „Zachraňme ČSSD“.
Vnitrostranický boj u české „levice“ ovšem nemůže zastřít klíčové problémy (řečeno eufemisticky), jejichž kumulace vede k tomu, že česká politická scéna se možná dost brzy bude muset obejít bez levice zcela. (Ne, premiér Babiš fakt není levice. To miliardáři, s výjimkou Fridricha Engelse, jaksi nebývají).
Začněme u KSČM. Nazývat tuto stranu radikální levicí je skutečně nadměrně přehnané. Ač se snažím levicovou scénu sledovat, těžko se mi vybavuje, jaký „radikální“ program tato strana v poslední době předložila. Nedokážu – a to se zajímám o politiku – definovat hlavní tři témata, která bych si okamžitě se stranou spojila. Co se týče ekonomie, která je můj obor, vybavím si soudruha Dolejše, kterého bych mohla překřtít na „Jiří – to nejde – Dolejš“.
Co se politické taktiky, neboť v programové oblasti je pusto, pusto, prázdno (a to je na tom stranické vzdělávání a vlastní struktury přeci jen o něco lépe než u oranžových kolegů), týká, pak jsem se netajila tím, že podporu vlády oligarchy považuji za chybu. Vpravdě krotké chování KSČM vůči Babišovi lze možná vysvětlit touhou předsedy být konečně ten velvyslanec ve Vietnamu, ale bohužel i u členské základny jsem našla pozoruhodné argumenty. Od řady komunistů vím, jak je těší, že jsou nyní tak často v České televizi. Předtím jsme byli v ghettu, říkají, teď se na něj upírá záře reflektorů. Ano, čtete správně, takto uvažují lidé, kteří jsou prý „radikální“ a chtěli by měnit „systém.“ Jejich odhodlání měnit cokoliv pohasíná v situaci, kdy si je pozve ČT! A co teprve Václav Moravec! To už ideje o jiném uspořádání společnosti zcela mizí někde ve sklepení Politických vězňů. Korunu této argumentaci dodala soudružka, která (informaci přinesly PL) uvedla, že strana zažívá skvělé časy, protože má místopředsedu Poslanecké sněmovny a předsedy výborů! A dokonce dva! O tom se jim prý na začátku 90. let ani nesnilo. Nechtěně tím ovšem o své partaji vypověděla mnohem víc, než asi sama chtěla. Funkce a moc pro vyvolené na prvním místě a program koneckonců ani tak není potřeba. Hlavně, že bude televize a místopředsedové sněmovny, že. To, že strana vymírá, že průměrný věk jejích členů je 75 let, že není schopna rozvíjet vlastní struktury, že je v prekérní ekonomické situaci (a vůbec nedokáže hospodařit s majetkem), že je programově téměř impotentní, to jsou zřejmě všechno vedlejší záležitosti.
Rozhodnutí „jet dál močálem kolem bílých skal“, padlo i u oranžových. Podobné rysy s komunisty nejsou žádná náhoda (kde má soudruh Filip Skálu, tam má přítel Hamáček Foldynu a Zimolu). Soc. dem. je ovšem v ještě horší finanční situaci – no uvažte, budete volit stranu, která má ambici spravovat stát, když se nedokáže postarat ani sama o sebe a dobře hospodařit se svým vlastním, předky vydobytým majetkem? Sociální demokracie má méně členů než KSČM (i když s poněkud nižším průměrným věkem), zato ovšem nedisponuje ani náznakem vlastních struktur (kde jsou ty časy, kdy strana za první republiky dokázala mít nejen svůj tisk, ale i družstevní síť, nebo třeba Dělnické tělovýchovné jednoty…). Program nikoho nezajímá, neboť si „přátelé“ musejí jít po krku, takže odborné komise se scházejí spíš tak nějak ze zvyku a ve stále menším počtu.
Za tímhle smutným obrázkem stojí to, co kosí levici i jinde v Evropě. Podíváme-li se na výsledky SPD v Bavorsku, tak nám to může něco připomenout. Voliči tvrdili, že „neví, za čím vlastně strana stojí, je pro ně nečitelná a nesrozumitelná“.
Bez teoretického zázemí prostě nejsou tyto strany (především sociálnědemokratického charakteru) poznat. Pokud budou držet „řád“ (a oligarchy), je to jejich osobní cesta do bezvýznamnosti. Současné politické rozdělení je establishment – anti-establishment. To, že nejsou schopny/ochotny (kombinace neschopnosti a zbabělosti) se přidat k anti-establishmentu ale pak má zásadní dopady na celou politikou situaci – roli „alternativy“ pak hrají pravicově zaměřené strany obvykle národně-konzervativního typu.
Stejně tak je zcela chybné „radovat se“ nad tím, že mě někam zvou „veřejnoprávní“ mediální struktury, které levici vždy nenáviděly a nic se na tom nezměnilo. Platí zkrátka to, co už bylo u soc. dem. psáno – jestliže vás chválí někdo z bakalovského Respektíčku, tak to znamená, že něco děláte sakra špatně.
Proti mocné struktuře se bojuje jen tím, že vytvořím kontra-strukturu. V době internetu je to jednodušší než kdy jindy – vlastní web, vlastní rozhlas, vlastní televize, vlastní noviny.
A samozřejmě je základem programová práce, protože levice musí být teoretické programové zakotvení. A práce zdola, aktivizace členské základny, řešení konkrétních problémů. V případě soc. dem. je ovšem otázkou, zda není strana zachvácena morem klientelistických vazeb do té míry, že se ještě může vůbec zachránit.
Obě dvě strany jsou v situaci, kdy jejich předsedové a vedení musejí „najet“ na systém krizového řízení. Ale místo toho se hledají zrádci a rozvraceči a jede se dál – až obě dvě do toho močálu skutečně dojedou.
(Text vyšiel v českom webovom časopise !Argument 23. 10. 2018)
