S velkou pozorností jsem sledoval přímé televizní přenosy z volby prezidenta České republiky, vše předtím a po ní.
Hanba se mnou lomcuje. Nejsem sám.
Jediný – nyní již zesnulý novinář Karel Slezák – se s hyenami z vlastních řad vyrovnal po svém, snad ne zcela vhodně, ale opravdu po svém. Jednomu z těch sebevědomých nahnědlých kolegů se rozhodl dát – kamery nekamery – před zraky veřejnosti přes držku. Pak se dokonce omluvil a údajně profesní organizace – spolek nad spolkem – Syndikát novinářů České republiky jej rázně vyloučil ze svých řad.
Včera Karel Slezák – uštván mediokracií – náhle zemřel.
Píší mi členové Syndikátu novinářů, že prý vyloučení bylo unáhlené.
Nyní pozvedl svůj zatím jediný hlas – stručně a odhodlaně a s respektem k životu – jenom senátor Jan Veleba.
Vyzval k zastavení této hrůzné štvavé činnosti, dokud je čas.
Ještě mi v uších zní Nora Fridrichová o tom, že se opil komunista a Slezák pak napadal odhodlané kolegy, ještě si znovu připomínám ohňové kampaně proti Miloslavu Ransdorfovi. Ještě mne neopustili pořady proti hrdinovi z Buzuluku, generálu Alexandru Beerovi, když mu přišli domů z vděčnosti zazpívat Alexandrovci. Málokdo z novinářů proti hyenismu štěkl.
Jsem zvědav, co k věci nyní věcně dodá zcela režimní slouha Syndikát novinářů a především jeho syndik, konečně i ponížení členové, kteří se svým členstvím zdobí a vystavují je na odiv.
Ač by se měli stydět, červenat, možná i leckteří dostat konečně i přes držku.
Zcela po zásluze. Urážejí demokracii! Schovaní za svobodu.
Ilustračné foto: Autor
