Podle všech měřítek, co se dnes děje v Řecku, nebo spíše to, co se děje mezi Řeckem a ostatními zeměmi či institucemi, je melodrama, melodrama epických rozměrů. Co máme pod pojmem melodrama na mysli je dramatické představení, které je záměrně přeplněno mnoha herci. Ti předvádějí hrozby, implicitně nebo někdy i explicitně. Kreslí čáry, které nemohou být v jednání překročeny. Dělají katastrofální předpovědi důsledků, které nastanou, pokud nebudou akceptována jejich doporučení. Melodrama tak zvyšuje svou dramatičnost a přitom trvá na morálních dichotomiích.
V melodramatu účastníci dělají vše, co je v jejich silách, aby jiní na sebe vzali vinu za minulé, přítomné a budoucí negativní následky. Jednu věc však nedělají – nepřiznávají své skutečné priority a to jak ovlivňují jejich účast na melodramatu namísto, aby figurovaly ve střízlivé diskusi zaměřené na řešení rozdílů (v názorech).
Kdy a jak toto zvláštní představení začalo? Datum jeho začátku je přesně to, co je bodem sváru. Ve skutečnosti existují nejméně tři předměty k diskuzi: současnost a budoucnost Řecka, současnost a budoucnost eurozóny, a současnosti a budoucnosti Evropské unie. Ne všichni účastníci mají zájem na všech třech otázkách. A ti, kteří mají zájem, mají na ně různé pohledy.
Začněme s Řeckem. V letech následujících po roce 1945 se zdálo, že řecká ekonomika prosperuje, stejně jako tomu bylo u řady dalších zemí. Bylo to nazýváno „řecký ekonomický zázrak“. Ale po roce 1970 se Řecku už tak dobře nevedlo. Opět stejně jako dalším zemím. Nicméně, až do takzvané „velké recese“ roku 2008 existovalo pro řeckou vládu zdánlivě málo problémů.
Řecko bylo přijato do eurozóny v roce 2000 poté, co údajně splnilo její formální kritéria. Když po 2008 vládní dluh narostl příliš a Řecku začalo být pod hrozbou platební neschopnosti, byly mu vnějšími institucemi nabídnuty „záchranné balíčky“, aby vláda mohla splnit své dlužní závazky. Ve skutečnosti bylo realizováno sedm takových balíčků v letech 2010 a 2013.
Cenou za úvěry je to, co se nazývá úspory. V podstatě to znamená, že už tak vysoká míra nezaměstnanosti ještě stoupla a bezpečnostní pás pro nezaměstnané byl zlikvidován. Řecká vláda se zavázala snížit výdaje v mnoha ohledech – v počtu osob ve vládních službách, ve velikosti důchodů, zdravotních výhod a dávek v nezaměstnanosti. Kromě toho se od vlády vyžadovalo, aby privatizovala mnoho vládních struktur. Měla tak získat jednorázovou injekci ve výši prodejní ceny, ale privatizované struktury pak samy praktikovaly další úsporná opatření. Na všechny aktivity pečlivě dohlížela trojice institucí – Mezinárodní měnový fond, Evropská unie a Evropská centrální banka.
Pointou je, že cenou za nezbankrotování řeckých bank bylo drastické snížení životního standardu drtivé většiny řeckých obyvatel . Vzhledem k tomu, že v řeckých bankách měly podíly v řadě případů jiné evropské banky (zejména z Německa a Rakouska), úsporná opatření sloužila zájmu těchto evropských bank.
Anti-úsporná opatření spustilo politické hnutí s názvem SYRIZA, které získalo dobrý volební potenciál už v roce 2014. Programem této strany bylo zrušit nebo zvrátit úsporná opatření, odmítnout roli triády při dohledu nad řeckým politickým životem, ale stále zůstat členem eurozóny. Tento program se ukázal jako mimořádně obtížně realizovatelný, protože potřebuje další úvěry (nebo snížení splátek dluhu), s cílem minimalizovat v krátkodobém horizontu obtížnou situaci obyvatel Řecka. Ačkoli premiér Alexis Tsipras (SYRIZA) tvrdí, že prozatímní dohody o dalším postupu může být dosaženo před uplynutím lhůty (ke splacení další části dluhu) v polovině května, většina analytiků je skeptická.
Nebude-li dosaženo dohody přijde na řadu tzv Grexit (termín znamenající řecký odchod z eurozóny). Otázkou, kterou svět diskutuje je, co by vlastně znamenal Grexit. K dispozici jsou tři pohledy: katastrofa pro celou světovou ekonomiku (a zejména pro Evropskou unii); relativně menší událost (samozřejmě s výjimkou Řecka); celkovou nejistotu, co se stane a jak „trh“ odpoví.
Existuje mnoho hráčů (a to zejména v Německu – ministr financí Wolfgang Schäuble), kteří trvají na tom, že Grexit by byl pro eurozónu docela snesitelný. Tito lidé se zabývají především jednou věcí – zásadou, že splácení dluhů je povinnou prioritou pro Řecko a pro všechny ostatní na světě. Pak jsou tu aktéři, kteří dávají přednost přežití eurozóny a Grexitu se hrozí. V této skupině je nejpozoruhodnější osobou německá kancléřka Angela Merkelová. Obává se, že Grexit povede nejen k rozpadu eurozóny, ale že kolaps eurozóny povede ke kolapsu Evropské unie. Je proto ochotna zvažovat některé možnosti kompromisu a přizpůsobení se nabídce SYRIZY.
Třetí pohled – pohled celkové nejistoty – je však správný. Je to jediný názor, který bere v úvahu skutečnost, že svět se nachází v době chaotické bifurkace (rozdvojení, rozvětvení) a neexistuje cesta jak předpovědět reakci „trhu“, nebo jakékoliv jiné instituce. Vzhledem k tomu většina investorů podléhá nejistotě a jejich reakce mohou vést k divokým oscilacím nebo ke zmrazení investic. Je tedy třeba vybrat si priority. Prioritou SYRIZY je minimalizovat útrapy velké většiny. To se mi zdá mnohem více obdivu hodnou prioritou než zachování posvátnosti splácení dluhu.
Samozřejmě, SYRIZA žongluje ve velmi obtížné sérii krátkodobých voleb, aby realizovala svou prioritu. Může to vést k chybným úsudkům, nebo ještě hůř, k vážným ústupkům, které by negovaly její volební sliby. Následující dva měsíce nám řeknou více.
© Immanuel Wallerstein, komentář č. 400, 1.5.2015. Z angličtiny přeložil Stanislav Vozka.
Zdroj ve všech jazycích: FERNAND BRAUDEL CENTER Binghamton University, USA. Tyto komentáře, publikované dvakrát za měsíc, jsou zamýšleny jako reflexe současné světové scény, nahlížené ne z pohledu novinových titulků, ale z dlouhodobé perspektivy.
