Adam Votruba píše o tom, proč dosavadní boj s koronavirem, vypadá jako válka, ve které generální štáb vyčkává do doby, než bude vynalezena nová (dosud neexistující) zbraň…
Rozšíření koronaviru po celém světě lze označit slovem nehoda. Je pravděpodobné, že šlo o skutečnou nehodu, o únik uměle zmutovaného viru z laboratoře. I pokud by však stál na počátku přenos ze zvířete na člověka, jak tvrdily čínské úřady, i pak by slovo „nehoda“ bylo na místě.
Pokud se stane nehoda člověku v běžném životě, pak se snaží o co nejrychlejší návrat do normálního stavu. Okno nechá zasklít, vůz dá do opravny apod. Samozřejmě jeho ochota jednat okamžitě souvisí s tím, nakolik mu nežádoucí změna komplikuje běžný život.
Ilustračné foto: Pixabay.com
V případě covidu-19 se snaha o co nejrychlejší návrat do normálu neprojevila, přinejmenším ne u evropských politických elit. Fatalisticky se prohlásilo, že koronavirus s námi zůstane a že si na to musíme zvyknout.
Filozof Daniel Novotný to formuloval tak, že západní země zvolili specifickou filozofii – snažily se chránit zdravotnický systém místo toho, aby chránily lidi. Země východní polokoule naopak upřednostnily ochranu lidí. Snažily se zabránit šíření nákazy, nikoliv zabránit přílišnému šíření. To, jak funguje západní filozofie, ukazují i výroky našich politiků. Zmiňme alespoň tezi: Na vánoce rozvolníme, můžeme si to dovolit, v nemocnicích je ještě místo. Můj kamarád to komentoval slovy: „Takže lidi si budou moci nakoupit dárky, aby jim pak pod stromečkem umřela babička.“
Lidé chtějí věřit tomu, že razantní boj proti koronaviru si nemohou demokracie dovolit. Hodí se prý jen pro totalitní režimy. To však není pravda. Razantní strategii zvolily i demokratické země (Tchaj-wan, Jižní Korea, Austrálie, Nový Zéland) a byly v ní mnohdy úspěšnější než země autokratické. Rozdíl tedy není mezi demokracií a nedemokracií, rozdíl je v primárním politickém rozhodnutí a v politickém myšlení.
Na celou situaci se lze podívat ještě z dalšího úhlu pohledu. Pokud se stane člověku nehoda, je jeho přirozenou snahou minimalizovat vzniklé škody. Strategie západních zemí spočívá v něčem jiném – ve snaze minimalizovat náklady na odstranění škod. Opatření, která by byla nejúčinnější, se snadno ocitají v kategorii nepřijatelné, neboť by vyžadovala přílišná sebeomezení nebo příliš náročnou logistickou činnost ze strany vlády. Do první kategorie spadá např. uzavření hranic.
Domnívám se, že tento rys souvisí se západním myšlením, resp. s tím jeho rozměrem, který bychom mohli nazvat liberální mentalita. Projevuje se už léta v činnosti řady organizací, zejména ekonomických subjektů. Minimalizace nákladů se stává ekonomickým imperativem bez ohledu na škody. Kdyby společnost fungovala jako jeden celek, nebylo by to možné. Minimalizace nákladů by měla smysl pouze tehdy, pokud by úspory byly větší než jinde vzniklé škody. Tam, kde je společnost atomizována a úspora nákladů oddělena od vzniklých škod, tam dává takové jednání smysl.
Není náhodou, že liberální mentalita se politicky projevuje v době, kdy nám, přímo nebo nepřímo, vládne manažerská třída. Lze to říci i drsněji: Manažerská třída, přinejmenším její část, je zvyklá na to, že základem úspěchu je „vochcat“ zákazníka a pokouší se totéž heslo uplatnit i tváří v tvář hmotné realitě.
Zajímavé je v této souvislosti všeobecně akceptovaná sázka na vakcinaci. Je to řešení, které požaduje využití vyspělých technologií. Přirozená řešení, jako po staletí úspěšně využívaná karanténa, mají hrát jen druhotnou roli pro zbrždění epidemie. Jako bychom věřili, že technologická řešení jsou z podstaty lepší. Může tu ovšem působit i ta okolnost, že prodej vakcíny představuje obrovský byznys.
Málokdo si ovšem uvědomuje, že úspěšná vakcinace bude pravděpodobně vyžadovat právě ta opatření, kvůli nimž bylo přirozené řešení shledáno nežádoucím. Imunita po vakcíně nebude neomezená, lze nejspíš očekávat situaci podobnou jako u chřipky, kde je nutno nechat se očkovat nejméně jednou v každé sezóně. To znamená, že očkování proti koronaviru musí proběhnout poměrně rychle – za dobu nejdéle šesti měsíců, spíše však kratší, aby se předešlo vzniku nových mutací. Pokud by to mělo být úspěšné, muselo by se tak stát na celém světě najednou. Pokud se toto nepodaří, tak jsme opět u zavřených hranic, bez nichž bude celé očkování k ničemu. Taková varianta by pro nás znamenala, že toužebně očekávaný návrat do normálu by se nejspíš opět nekonal.
Ministerstvo zdravotnictví nás sice uklidňuje tím, že koronavirus mutuje méně než chřipka a že očkováním získaná imunita je robustnější než imunita po nemoci. Zároveň však odborníci přišli s informací, že vakcinace nám nezajistí, že neonemocníme, ale pouze to, že nemoc bude mít mírnější průběh. To zní ovšem jako špatný vtip. Někdo už poznamenal, že očkovaní lidé se kvůli tomu stanou nebezpečnějšími přenašeči než lidé neočkovaní, protože nemusí o svém onemocnění vědět.
Zajímavé je, že Ministerstvo zdravotnictví na svých stránkách nepřímo přiznává, že důsledná karanténa by bývala mohla pomoci, ovšem teď už je prý pozdě. Píše tu sice o hygieně, např. mytí rukou, ale výrok, že nás to „už nyní nespasí“, dává smysl jen tehdy, pokud je chápán obecněji. Je to v rozporu s tím, co tvrdili vládní představitelé na jaře.
Boj s koronavirem tak nejspíš připomíná vedení války, v níž celá strategie generálního štábu spočívá v tom, že bude vynalezena nová dosud neexistující zbraň. Do té doby je třeba takticky ustupovat a některé předsunuté pozice obětovat. Je proto na místě posílit se klasickým výrokem Šimka a Grossmanna: „Soudruzi, hlavně neztratit optimismus a víru v zázrak.“
(Komentár uverejňujeme v spolupráci s českým webovým časopisom !Argument)
