Příznivci pravice pravidelně před jakýmikoliv volbami straší možností spojení levice. U některých to vypadá, že snad skutečně věří nesmyslům o novém Únoru, putinovském směřování (což by bylo směřování státního kapitalismu, ale určitě ne komunismu) atd. Mohu je všechny uklidnit – v ČR levice nikdy nevyhraje, maximálně se jí podaří tzv. nevýhra. Nebude mít ovšem síly na to, aby mohla prosadit to, co říká (říkat tomu program je příliš velká nadsázka). Jaké jsou důvody tohoto tristního stavu levice, do které nyní zahrnu nejen politické strany, ale také občanské iniciativy a sdružení a odbory?
Levice je zoufale nejednotná. Starý bonmot, že pravici spojují peníze, zatímco levici rozdělují ideje, je stále velmi platný. Např. v reakcích na volby se můžeme dočíst, že jediné možné řešení je, aby se všichni spojili v jeden jediný subjekt. To lze těžko očekávat, ona by úplně stačila koordinovaná spolupráce, při které by si subjekty a členové alespoň neokopávali kotníky. Druhé návrhy jsou ještě pozoruhodnější, říkají, že by se levice (už nyní roztříštěná jak rozbitá mozaika), měla dále rozdělit! Konkrétně by měla vzniknout čisťounká ČSSD v čele s Dienstbierem a Špidlou (kdo by tam byl dál, mi poněkud uniká), zatímco ti ostatní oškliví (např. Hašek) by měli odejít nějak úplně jinam, pokud možno mimo tuto zeměkouli. Vynikající nápad, jak se rozštěpit na ty „hodné“ a pak ty „nehodné“ a vytvořit pěkný běloskvoucí subjekt, jehož členstvo by se mohlo scházet ve výtahu.
Žáby na prameni. V levicových strukturách obecně je mnoho žab na prameni. To je samozřejmě výraz dlouhodobé strukturální degenerace, která se bohužel v ČR pohybuje na mnoha úrovních, včetně ekonomické. Je to ovšem katastrofa tehdy, když daná žába zastupuje obrovskou sílu, která by mohla být aktivizována. Pokud ovšem někdo na jakoukoliv otázku ohledně aktivizace této skupiny před volbami odpovídá „že na to mají usnesení“, tak těžko něco pořídíte. Žáby na prameni jsou naprosto neschopné dosahovat jakýchkoliv výsledků práce s danou skupinou, koneckonců to je ani nezajímá. Jde jim o jejich funkci a pašalíky s tím spojené. A jedna věc jim jde dokonale – pohlídat si, aby jim nikdo nenarušil jejich postavení a bleskurychle dotyčného odstavit.
Levice je nesolidární. Levice sice má, s prominutím, plnou hubu solidarity a pomoci, ale sama na sebe to rozhodně neaplikuje. Takže v jedné partaji např. vyhazují z práce lidi v předdůchodovém věku, aby pak tvrdili, že jsou „s lidmi pro lidi.“ Pravice se sice prezentuje jako individualistická, ale umí se o své lidi postarat. Levice své lidi odkopne, a pokud byli schopní, pak se jim ta neschopná skvadra za zády směje a pošklebuje. Někteří se dokáží vrátit (např. současný prezident) a pak se náhle objeví spousty obav, jestli se nebude mstít. Osobně bych chtěla vidět někoho, kdo by na chování takového typu zapomněl. Levice neošetřuje své raněné a nepohřbívá své mrtvé, říká Oskar Krejčí. Je to přesné, neboť s lehkostí hází své příznivce, sympatizanty, členy či předsedy přes palubu, čímž si sama vytváří své budoucí nepřátele. Je to politika malosti a ubohosti. Místo solidárního postupu, pomocné ruky, nebo alespoň pragmatické úvahy (!) následuje „vida, tak teď selhal(a) a teď mu/jí to pěkně vrátíme!“
Média. Levice si, právem, stěžuje na to, že média, včetně veřejnoprávních ji zrovna nepřejí. To je jistě dlouhodobě pravda, ještě posílená tím, že tu máme miliardáře, který si vlastní média prostě koupí. Věčně si ale stýskat nad tím, „jak nás ti novináři nemají rádi a píší o nás ošklivě“, nemá žádný smysl. Je potřeba mít vlastní mediální zázemí. KSČM udržuje své Haló noviny, které jako často jediné informují o aktivitách občanských iniciativ. Sociální demokracie svůj tisk nemá, přestože byly doby, kdy na tom byla finančně velmi dobře. Když jsem zjišťovala důvod, proč neobnoví např. tradici první republiky (družstevní noviny, jejichž podpora sloužila zároveň jako členské příspěvky), dostala jsem odpověď, „že by se na tom ČSSD štípla, ohledně toho, jestli tam budou mít více prostoru sobotkovci nebo haškovci.“ Je tedy na nás všech, abychom se – např. na družstevní bázi – dali dohromady a po malých částkách se složili na objektivní zpravodajský server (vedle toho štěstí, že máme Britské listy).
Degenerativní struktury. „Klasické“ politické strany se stávají neprostupnými pro nové lidi a pro nové myšlenky. Z vlastní zkušenosti s ČSSD mohu potvrdit, že na prvním místě je obhájení míst jedince (kraj) a výsledek strany je nezajímá (!), jen pokud se ti dotyční dostanou do Poslanecké sněmovny. Naopak, je zde cílená snaha se těch, kteří by mohli přinést straně úspěch, zbavit a odstavit je zcela. V takovém případě už strana ztrácí svou původní funkci a stává se pouhým výtahem k moci, což se na sestavování kandidátek muselo projevit. Propojení na místní struktury a jejich „kámoše“ je velice silné a vliv centra naopak téměř nulový. Není divu, že mi jeden bývalý sociální demokrat řekl, že soc. dem. je „volný spolek krajských sdružení“. Praha je krásným příkladem totální degenerace, kde na kandidátce najdete kámoše, děti a milenky jistých vlivných pražských osob.
Noví členové, či sympatizanti jsou vnímáni na prvním místě jako hrozba, která by dokonce snad mohla být úspěšná (!) a mohla ohrozit ty, kteří mají „odschůzováno.“ Znám mnoho případů, kdy byli ti příliš schopní vylučováni, sesazování dolů či nakonec tak znechucení, že odešli – v případech, které jsou mi známy k A. Babišovi (s vysvětlením „umí ocenit práci“) a k T. Okamurovi. Pamatuji si na jednoho sociálního demokrata, který se snažil rozvinout ve svém místě koncept lokální ekonomiky. Byl obviněn, že „chce přeskočit ostatní do voleb do Senátu“ a okamžitě odstaven. Situace v ČSSD je mnohem vážnější, než se to může jevit. Bez přehánění je sociální demokracie vzdálená cca jeden rok od vývoje v ODS.
Programová prázdnota. Vzhledem k degeneraci struktur je to logický jev. Proč se starat o program, když vzestup ve straně mi zaručí to, že s Lojzou zintrikuji vyloučení Franty, abych si pak s Pepíkem pojistil místní veřejné zakázky. Programové vybavení se v takovéto situaci stává jaksi zbytečným luxusem. Nezapomenu ovšem na to, když jsem od vrcholných představitelů ČSSD slyšela, že na programovou práci nemají čas, neb jsou zcela pohlceni tím, aby se jim strana nerozpadla za pochodu. Představitelé krajů se zase členům rádi pochlubí, s kým si povídali (z VIP ČSSD), příp. doplněno informací, co bylo k obědu.
Negativní je rovněž plýtvání zdroji v řádu desítek milionů na nic neříkající akce a utlumení a nefunkčnost struktur právě v odborně-vizionářských komisích. Zdroje by měly být určeny na tvorbu programu a práci se členy, sympatizanty apod. Místo toho se financují kampaně jarmarečního typu, což je únik z historického zakotvení ČSSD. Nad pouťovými atrakcemi a rozdáváním statisíců růží by měla stát trvalá mravenčí práce a kontaktní politika s jasnou prací od základních organizací, přes okresní a krajské. ČSSD se stává pouze volební stranou, z níž mizí obsah.
V KSČM alespoň funguje odborné zázemí, pořádají řadu zajímavých akcí a samozřejmě Vratimov, což je jedna z vrcholných levicových akcí roku.
Odbory mají nejlepší makroekonomiku v republice, občanské iniciativy dělají spoustu dobré práce v určitých otázkách (sociální bydlení, družstevnictví, koncepty přímé demokracie) atd. Na komplexní pohled ovšem nemají síly, ani zdroje. ČSSD má sice MDA, jenže věkový průměr návštěvníků je cca 80 let (tedy v Praze). Protože hodně tahounů, těch poctivých dělníků bez funkcí v ČSSD znám a velice si jich vážím a jsou to moji přátelé, znám velmi dobře jejich stesky. Nejčastější je, že členové o jejich odbornou práci nejeví žádný zájem a žádné propojení není ani do odborných komisí a vůbec „nahoru.“ V degenerativní struktuře, kde je na prvním místě mít síť svých „kámošů, co mě podrží“, je programová a vůbec ideová práce prostě zbytečná. Proto jsou otázky programové prázdnoty a struktury neoddělitelně spjaty. ČSSD si navíc rozbila odborné zázemí, které totálně nefunguje. Ve chvíli, kdy řeším, jestli v odborných komisích není moc lidí a jak budou jezdit do Prahy a kolik to bude stát, je debata o strategii a programu skutečně na nic.
Pokud ovšem nefunguje programové zázemí, pak strana není schopná nabídnout skutečně velká témata, např. – jaké bude postavení ČR v Evropě a ve světové ekonomice? Jakou máme vizi českého národního zájmu? Jak ho budeme prosazovat? A místo toho se ubíjí v podružnostech a v detailech, jako je zákaz kouření v restauracích.
V současné situaci se nabízí pošklebovat se ČSSD za katastrofální výsledek (ztratit téměř 15 procentních bodů během kampaně je opravdu děsivé, kdyby byly volby až za týden, tak je Andrej Babiš vyhraje). Ještě lepší je zchladit si žáhu na totálním propadu SPOZ. Skvělé, někdo si může ulevit. A levici to prosím prospěje jak? Můžeme si kopnout do určitých jedinců a cítit se pak jako „my jsme jim to nandali.“ Nebo spíše hledat řešení problémů, které jsem nahoře zmínila. Pokud to neuděláme, bude se postupovat dále ve vytváření dalších antagonistických skupin/jedinců, zatímco pravice si bude dál v klidu vládnout. Výsledky předčasných voleb nám říkají: pusťme se do práce, je jí více než dost!
Vyšlo na: Britské listy
