Ilona Švihlíková se podívala na současnou trumpovskou dynamiku vztahů mezi USA a západním spojenci, včetně EU.
Mnichovská bezpečnostní konference potvrdila trend, který je viditelný od nástupu nové americké administrativy. Americký styl politiky „velkého klacku“ v praxi znamená, že Evropská unie jako „spojenec“ bude dělat to, co chtějí USA, i kdyby se u toho měli evropští spojenci zničit. Je fakt, že „alianční spojenectví“ nikdy nebylo symetrickým vztahem. Koneckonců Zbygniew Brzezinski dobře věděl, proč ve svých analýzách označoval evropské země za „vazaly“ USA. Donald Trump ovšem odkrývá věci tak, že jsou viditelné i pro ty, kteří se nijak důkladně mezinárodními vztahy nezabývají. Jeho neotesaná politika „bude to tak, jak já chci a basta“ se navíc rozšířila do řady oblastí. Nebo přesněji, jak uvedl prof. Oskar Krejčí – sekuritizuje se vše, jakékoliv téma, od oceli po německá auta se může stát problémem „americké bezpečnosti“.
Kresba: Ľubomír Kotrha
Uveďme příklady, ze kterých nejenže vyplývá určitý upgrade Mečiarova slavného skloňování „přítel, nepřítel, koaliční partner“, ale i tápající reakce Evropské unie, když je vystavena kvůli americké politice rostoucím rizikům.
1) Navýšení zbrojních výdajů. Oblíbená a omílaná mantra o navýšení výdajů na zbrojení na 2 % HDP. Nejenže zbrojní výdaje globálně neustále rostou, ale navzdory periodickému strašení ruskými či čínskými zbrojními výdaji, jsou výdaje v rámci NATO někde jinde (a to i když sečteme výdaje Ruska a Číny). Rostoucí zbrojní výdaje posilují napětí ve světě a pravděpodobnost velkého konfliktu se tím zvyšuje. Navyšování zbrojních výdajů à la Trump je další součástí jeho merkantilistického vydání světa (v teorii her svět 0-1). Jedná se primárně o navýšení nákupů zbraní od amerických firem. Posunout se k 2 % znamená desítky miliard eur navíc. Reakce jsou různé: od Poláků, kteří žebrají o vojenskou základnu a americké vojáky, až po země, které chtějí zahrnout do cíle i „jiný typ výdajů“ (Itálie) či po ty, kteří tiše doufají, že Trump už podruhé prezidentem nebude a splnění chorého „cíle“ odsouvají po roce 2021. (K tomu tématu se dočtete více zde a také zde. Dále potom také zde a zde.)
2) Vypovězení íránské jaderné dohody. Viceprezident USA Mike Pence „apeloval“ na země EU (za dohodou stojí Francie, Německo a Velká Británie, když hovoříme o EU), aby se přidaly k USA a nedělaly problémy kvůli Íránu. Země Evropské unie se snaží zachránit nějaký minimální obchod s Íránem (viz snahy o alternativní platební systém). Podobně jako u dohody INF, je to Evropa, která je takříkajíc „první na ráně“ a mohla by být ohrožena, zatímco zámořské USA tímto krokem (a dalšími) převádějí riziko na svého „spojence“.
3) Vypovězení dohody INF. Vypovězení dohody INF ze strany Washingtonu ukázalo „dilemata“ EU v plné parádě. Rozhodnutí o vypovězení smlouvy bylo v NATO podpořeno jednomyslně (cokoliv jiného by se zřejmě považovalo za vrcholnou drzost), ale Evropská unie vyjádřila nad vypovězením dohody znepokojení (sic!). Ani Franz Kafka by takovou absurditu nedal dohromady. V podobně kratochvilném duchu působí úvahy o evropské armádě. Představa takového celoevropského Bundeswehru není zrovna lákavá, ale na druhou stranu členové EU (a NATO) nemají ani jasno v tom, jestli by evropská armáda byla doplněk, vedle NATO, nebo co by to vlastně bylo. Ovšem shodnou se pro jistotu na tom, že „je to potřeba“.
4) Kauza Huawei. Americký tlak na to, aby „spojenci“ nepoužívali čínské technologie (když telekomunikační experti tvrdí, že čínská firma má náskok několik let v budování sítí 5G) by se dal komentovat jako: raději zaostávat s USA, než jít kupředu s Huawei. Velká Británie prozatím odolává, ani ostatní se nezdají být nadšeni výhrůžkami amerického velvyslance „kdo jde s Huawei, jde proti nám“. (Více zde).
5) Uznání venezuelského opozičníka Juana Guaidóa za prozatímního prezidenta. Trumpova administrativa zřejmě dostala pocit, že už dlouho nevyrazila na nějaké dobrodružství změny režimu „na svém dvorku“. Je jasné, že Guaidó by se nikdy neprohlásil prozatímním prezidentem, kdyby k tomu nedostal pokyn ze zahraničí (které si následně chtěl vzít na pomoc k převzetí moci). Řada zemí EU (nikoliv Itálie) se k tomu ihned nadšeně přihlásila, překypující znalostmi o zemi, která leží více než 8000 km daleko. Německý Bundestag vydal nyní analýzu, v němž toto chování své vlády označuje z hlediska mezinárodního práva za vrcholně sporné. (Více také zde).
6) Nord Stream II neboli Severní proud 2. Druhá větev plynovodu spojující ruská plynová ložiska a německý odbytový trh leží v žaludku americké administrativě (i když nejen jí, ale i Polsku například) velmi silně. Po opakovaných výhrůžkách využití extrateritoriálních sankcí (jako v případě Íránu, kdy roli amerického klacku plní americký dolar), byl americký tlak „vykonáván“ na Francii. K německému překvapení po macronovsko-merkelovském objetí z Cášské smlouvy Francie „změnila názor“ a díky ní byl projekt Nord Stream II zahrnut do evropské legislativy. Nezastaví ho to, ale prodraží a zkomplikuje. Němci pochopili, která bije, takže se pokoušejí americkému „partnerovi“ vlísat tím, že otevřou pomocí státních dotací dva terminály na zkapalnělý (americký samozřejmě) zemní plyn, který je ovšem dvakrát dražší než konvenční plyn z Ruska dopravovaný plynovody.
7) Obchodní „dohoda“ a cla na evropská (a japonská) auta. Odborný tisk očekává, že každým dnem ohlásí Trump zavedení cel na evropská a japonská auta, která „ohrožují americkou bezpečnost“. Je to ještě absurdnější než zavedení cel na ocel (z níž bude nejspíš postavena ona „krásná“ veliká zeď na hranicích s Mexikem). Je možné, že Trump použije cla jako „přesvědčovací argument na spojence“, aby s ním dohodli „jeho“ obchodní dohodu, která ovšem bude zahrnovat i zemědělství, což je ovšem v EU rozbuškové téma. Trump zde hraje „rozděl a panuj“, ukázal to už u Kanady a Mexika (dohodl se urychleně s Mexikem a dostal tak Kanadu pod obrovský tlak). Nyní se mu podařilo v otázce Nord Stream II poštvat Francii proti Německu, u cel a obchodní dohody to může být podobné. Zatímco Německo má hrůzu z cel na auta, pro Francii je otázka zemědělství naprosto klíčová.
Trumpova politika „America First“ má svět rozdělený na ty, kteří poslouchají a na ty, kteří „zlobí“ a budou potrestáni. Bylo by to infantilně směšné, kdyby se nejednalo o zemi, která má potenciál zničit celý svět. Pro Evropu existuje jen jedna možnost: politická emancipace. Narovnání vztahů s Ruskem, protože sankcemi proti Rusku si jen EU omezuje svůj vlastní manévrovací prostor a svou podporou fašizoidně zkorumpovaného ukrajinského režimu devalvuje své velkolepé řeči o „lidských právech“ a „evropských hodnotách“. Sebevědomé ale nikoliv nepřátelské vztahy s Čínou. Angela Merkelová se odhodlala k silnému projevu ve chvíli, kdy už je de facto jednou nohou z politiky. V některých oblastech vzdorují Italové, jejichž vládu ovšem „napomíná“ prezident Sergio Mattarella.
Americký tlak je tak silný a neomalený, že by snad mohl přivodit i změnu (nejen recyklaci) evropských politiků. Do té doby budeme ovšem poslouchat, že ten, kdo se snaží Evropskou unii rozeštvat, je Vladimir Putin.
(Komentár vyšiel v českom webovom časopise !Argument 21. 2. 2019)
