Ukrajina je státním útvarem, který nemá hranice s hlubokými historickými kořeny: západní hranice je dítětem Jaltských dohod, východní je původně administrativní hranicí uvnitř Sovětského svazu, vymezenou značně voluntaristicky bez ohledu na etnické rozhraní. Dějiny Ukrajiny a Ruska, ale i Polska a Litvy, se pohybují v prostoru, přičemž každý geopolitický cyklus zanechal otisk ve vědomí i nevědomí tamních obyvatel – nemluvě o otisku jazykovém a genetickém. Každý z historických okamžiků, který vymezil státnost či etnický prvek, lze politizovat.
Tradičně, přesněji od druhé poloviny 17. století, bývá ukrajinská politická scéna vnímána jako rozdělená na levobřežní a pravobřežní – na východ od řeky Dněpru je prý promoskevská, na západ probruselská, dříve propolská nebo prošvédská. Jenže například analýza výsledků prezidentských voleb v roce 2010 ukazuje, že prozápadně vnímaná Julie Tymošenková získala většinu i v oblasti na severovýchod od řeky Dněpr; naopak jako prorusky představovaný Viktor Janukovyč obdržel většinu hlasů na celém černomořském pobřeží a částečně i v Zakarpatské oblasti Ukrajiny (kdysi Podkarpatská Rus).
Po ukončení existence Sovětského svazu v souvislosti s krymským poloostrovem se objevila dvě velká politická témata: otázka sebeurčení obyvatelstva a problém válečného loďstva. Na počátku problémů ale bylo vymezení statutu Krymu v rámci SSSR. V letech 1921 až 1945 existovala Krymská autonomní sovětská socialistická republika, a to v rámci Ruské SFSR. Následně byla přeměněná na Krymskou oblast, a to stále v rámci RSFSR. Ta byla v dubnu 1954 z iniciativy Nikity Chruščova převedena do Ukrajinské SSR. „Přestože veřejná diskuse o tom byla zakázána, emocionální ohlasy tohoto rozhodnutí byly silné,“ píše Robert Service. „Krym byl dobyt vojskem Kateřiny Veliké… To napadlo a porazilo Tatary, kteří byli nepřáteli Ruska po staletí. Celé generace vzdělaných Rusů se učily nazírat na Krym jako na „ruskou“ oblast, vykoupenou krví ruských vojáků; a Sevastopol byl základnou silné carské ruské flotily v Černém moři“. Během „přehlídky suverenity“, kdy jednotlivé subjekty SSSR vyhlašovaly různé stupně nezavilosti, proběhlo na Krymu referendum a na jeho základě v únoru 1991 rozhodnutí ukrajinského Nejvyššího sovětu o přeměně oblasti na Autonomní republiku Krym.
Sčítání lidu po připojení Krymu k Rusku ukázalo, že v roce 2014 na Krymu žilo přibližně 2,2 milionu lidí, z nichž 67,9 % bylo ruské a 15,7 % ukrajinské národnosti, 10,6 % byli Krymští Tataři a dvě procenta Tataři. Národnostnímu složení i sociálnímu postavení Krymu v rámci Ukrajiny odpovídala i politická orientace jeho obyvatel. Tu přibližují volební výsledky prezidentských voleb v roce 2010 a výsledky parlamentních voleb z roku 2012. Je zřejmé, že na Krymu v těchto volbách byly nejúspěšnější takzvané proruské síly – Viktor Janukovyč, Strana regionů a Komunistická strana Ukrajiny. Tedy ty, které byly po svržení prezidenta Janukovyče vyloučeny z politického života Ukrajiny.
Během převratu v Kyjevě převzali kontrolu nad Krymem ruští vojáci; ukrajinští vojáci buď přešli na jejich stranu, nebo zůstali v kasárnách. Po svržení prezidenta Janukovyče, zrušení zákona O základech státní jazykové politiky z roku 2012 parlamentem Ukrajiny a vstupu ruských vojáků na Krym zastupitelské orgány Krymu a Sevastopolu přijaly deklaraci o samostatnosti Autonomní republiky Krym a města Sevastopolu (11. března). Vzápětí na Krymu proběhlo referendum o připojení tohoto poloostrova k Rusku (16. března). Při účasti 83 % oprávněných voličů pro připojení Krymu k Rusku hlasovalo více než 96 % zúčastněných. Moskva výsledky referenda prohlásila za legitimní projev vůle lidu. Dva dny po jeho konání (18. března) byla nejvyššími představiteli Krymu, Sevastopolu a Ruské federace podepsána smlouva o vytvoření dvou nových subjektů Ruské federace: Krymského federálního okruhu a Sevastopolu coby města federálního významu. V dubnu 2014 začala na východní Ukrajině občanská válka.
Připojení Krymu k Ruské federaci vyvolalo diskuse o tom, zda není tento akt v rozporu s mezinárodním právem. Je zřejmé, že mezinárodní právo obsahuje řadu protikladných principů, a to i v tak zásadních dokumentech, jako jsou Charta OSN a pakty o lidských právech.
- Charta OSN v článku 2 odst. 1 říká, že tato „organizace je založena na zásadě svrchované rovnosti všech svých členů“, v odst. 2 pak dodává, že „Všichni členové se vystříhají ve svých mezinárodních stycích hrozby silou nebo použití síly jak proti územní celistvosti nebo politické nezávislosti kteréhokoli státu“. V odst. 7 pak Charta OSN stanoví, že „žádné ustanovení této Charty nedává Organizaci spojených národů právo, aby zasahovala do věcí, které podstatně patří do vnitřní pravomoci kteréhokoli státu, ani nezavazuje členy, aby takové věci podrobovali řešení podle této Charty“.
- Mezinárodní pakt o občanských a politických právech a Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech shodně hned v článku 1 odst. 1 uvádějí, že „všechny národy mají právo na sebeurčení. Na základě tohoto práva svobodně určují svůj politický statut a svobodně uskutečňují svůj hospodářský, sociální a kulturní vývoj“.
Z porovnání těchto textů je zřejmé, že v některých případech může být princip suverenity státu a princip práva národů na sebeurčení v rozporu. V období studené války byla patrná – alespoň formálně a teoreticky – tradiční „vestfálská“ hierarchie principů v mezinárodním právu: za nejvýznamnější zásadu byla pokládána suverenita států, ovšem s podporou dekolonizace. Tomu odpovídalo i omezení práva státu používat sílu na dva případy: na sebeobranu a na základě rozhodnutí Rady bezpečnosti OSN. Tato koncepce mezinárodního práva je vzpourou proti dějinám. I Charta OSN je dokumentem, který na konci 2. světové války připravily vítězné mocnosti. Stále platí, že mezinárodní právo není nic jiného než politická dohoda států, a to především velmocí. V geopolitické etapě, která začala porážkou Sovětského svazu ve studené válce a v níž se hegemonie USA projevila v plné síle, byla ale tato „vestfálská“ hierarchie zpochybněna.
První zpochybnění principu suverenity státu přinesla doktrína humanitární intervence. Ta říká, že mezinárodní společenství je více než světový politický systém řízený rovnováhou sil. Že je tu i soubor norem, společných hodnot a institucí, které řídí chování států, a dokonce mění jejich motivy. A že toto společenství může zasahovat proti porušování lidských práv bez ohledu na suverenitu států. Touto koncepcí bylo zdůvodňováno bombardování Jugoslávie (1999) letadly NATO. Druhou koncepcí zpochybňující nadřazenost suverenity státu je vize responsibility to protect (R2P), tedy odpovědností chránit. Podle této představy neznamená suverenita státu svobodu jednat, ale povinnost pečovat o obyvatelstvo. Když se v Benghází začalo střílet, touto koncepcí bylo ospravedlňováno bombardování Libye (2011). Ani jedna z těchto dvou koncepcí nemá ale oporu v platném mezinárodním právu. Slouží však ke zdůvodnění politiky změny režimů, barevných revolucí, násilného „vývozu demokracie“. Výsledkem je chaos v pojetí mezinárodního práva, jeho degradace na úroveň propagandistického odůvodňování činů mocností.
V praxi bylo zpochybnění suverenity států spojeno především s odtržením Kosova (2008) od Jugoslávie a jeho uznání západními mocnostmi. Stalo se tak hlavně s odvoláním na právo národů na sebeurčení bez ohledu na suverenitu Srbska. Suverenitu jako základní princip práva narušovaly ale i další akce: první vojenský úder, který nebyl odsouhlasen Radou bezpečnosti, bylo bombardování pozic Armády Republiky srbské v Bosně a Hercegovině (1995). Následovaly útoky střel s plochou dráhou letu na Afghánistán a Súdán (1998), bombardování Jugoslávie (1999), intervence v Afghánistánu (2001) a Iráku (2003), bombardování Libye (2011). Navíc podle Byra investigativní žurnalistiky provedly od roku 2008 Spojené státy do poloviny roku 2017 nejméně 3677 útoků pomocí dronů na cíle v Afghánistánu, v Pákistánu, Jemenu, Somálsku, při nichž zahynulo 6,5 až 9,5 tisíce lidí. K tomu je navíc nutné ještě připočítat údery na cíle v Iráku, Sýrii, na Filipínách a v Libyi. Ani tzv. barevné revoluce, podporované a často přímo iniciované ze zahraničí, nerespektují suverenitu států.
Rusko je kritizováno i za to, že porušilo výše zmíněné Budapešťské memorandum (1994), tedy úmluvu Ukrajiny, USA, Ruska a Velké Británie o připojení Ukrajiny k Smlouvě o nešíření jaderných zbraní. Tato smlouva skutečně v čl. 1 uvádí, že smluvní strany „respektují nezávislost a suverenitu a existující hranice Ukrajiny“. Je zřejmé, že připojením Krymu k Rusku bylo Budapešťské memorandum porušeno. Porušeny byly i Bělověžské dohody. Jenže v době podpisu těchto smluv nikdo nemohl předpokládat, že vládu v Kyjevě převezmou pučisté, čehož důsledkem by mohla být přeměna Sevastopolu na základnu NATO, které nebude vnímat Rusko jako spojence či partnera.
Jak již bylo řečeno, problematika Černomořské flotily a její hlavní základny, Sevastopolu, patřila ihned po ukončení existence Sovětského svazu ke sporným tématům rusko-ukrajinských vztahů. Po konfliktu prezidentských dekretů, které zabíraly flotilu pod Kyjev či Moskvu, se napřed prezidenti dohodli, že Černomořská flotila bude patřit oběma státům (1992). Po dalších sporech došlo k ujednání (1995 a 1997), že si Rusko ponechá 338 lodí a 109 letadel bývalé sovětské Černomořské flotily a Ukrajina 67 lodí a 90 letadel. Rusko získalo do pronájmu kotviště, muniční sklady, raketovou základnu Černomořské flotily, výsadkový polygon a dvě letiště. Původní roční pronájem činil 97,75 milionu dolarů ročně a smlouva měla platit do roku 2017. V krizovém roce 2008 Kyjev, který dlouhodobě podporoval gruzínskou vládu Michaila Saakašviliho, zakázal námořní přehlídku ruských lodí, oznámil, že neprodlouží pronájem a v době gruzínsko-ruské války zakázal ruským lodím vyplout, přesněji řečeno návrat v případě akcí v dané válce. Ruské válečné lodi přesto vypluly na místa bojů a vrátily se. Charkovská dohoda, podepsaná už za prezidentství Viktora Janukovyče (2010), znamenala prodloužení pronájmu o 25 let. Platby dostaly charakter splátek za ropu a plyn.
V době vlády prezidenta Viktora Juščenka došlo ke dvěma pokusům uspořádat na Krymu společné vojenské cvičení ukrajinských vojáků s vojáky USA; stalo se tak v roce 2006 a 2009. Protesty místních obyvatel zablokovaly auta s americkými vojáky na silnicích a ti se museli vrátit na lodě. Kdyby po převratu v Kyjevě neproběhlo referendum na Krymu a Moskva jej neuznala, je velice pravděpodobné, že by na Krymu propukl ozbrojený konflikt jako na východě Ukrajiny.
Tyto skutečnosti naznačují, že by se ve vztahu k Budapešťskému memorandu mohla použít mezinárodním právem uznávaná výhrada rebus sic stantibus, spojující platnost smluv se zachováním poměrů z doby podpisu či ratifikace smlouvy. Jenže Vídeňská úmluva o smluvním právu sice tuto zásadu potvrdila, ovšem stanovila, že podstatné změny poměrů se nelze dovolávat jako důvodu pro zánik smlouvy nebo pro odstoupení od ní, jestliže se jednalo o „smlouvu, která stanoví státní hranice“ (čl. 62, odst. 2. a).
Je tedy zřejmé, že o připojení Krymu k Rusku rozhodlo nadřazení práva národů na sebeurčení nad princip suverenity států a důraz na preventivní sebeobranu Ruska. V této situaci se jako nejrozumnější přístup jeví komentář Wang Iho, čínského ministra zahraničních věcí: Je třeba ctít mezinárodní právo i základní zájmy všech etnických komunit a historické zvláštnosti.
Západní politika dvojího metru praktikovaná vůči Rusku se projevuje jak zasahováním do jeho vnitřních záležitostí, tak uzavíráním informačního prostoru před pozitivním zpravodajstvím z Ruska. Výsledkem je prohlubující se nepochopení této země. Necitlivý přístup k Ruské federaci jako k zemi, jejíž hranice byly na některých úsecích vymezeny v rozporu s dějinami a napříč etnické charakteristice obyvatelstva, byl pouze částí této skutečnosti. Západ též odmítá uznat fakt, že oprávněné ruské národní zájmy mají i geografický rozměr, že vztahy Moskvy k postsovětskému prostoru mají i kulturní podobu, což není otázka výsostných sfér vlivu. A jestliže západní politika slovně odmítá dělení světa na sféry vlivu, pak rozšiřování NATO/EU na východ má, alespoň zatím, právě tuto povahu.
