Pražský samit a strategické zbrane

Schůzka nejvyšších představitelů čtyřiceti států, která se uskutečnila počátkem týdne ve Washingtonu, navázala na podpis nové smlouvy START mezi USA a Ruskem v Praze. Obě tyto události měly jeden cíl: učinit svět předvídatelnější a jaderné arzenály mocností kontrolovatelnější. V nejradikálnějších vizích, které sdílí i americký prezident Barack Obama, je to svět „globální nuly“, tedy bez nukleárních zbraní. Podpis prezidentů Spojených států Baracka Obamy a Ruské federace Dmitrije Medveděva 8. dubna pod novu smlouvu START znamená obnovení důvěry mezi Moskvou a Washingtonem narušené po jednostranném vypovězení Smlouvy o omezení systémů protiraketové obrany prezidentem Georgem Bushem ml. Po několika letech, kdy v USA převládalo přesvědčení, že podobu světa lze určit z jednoho místa, se vrací snaha o dohodu s partnery, která by měla respektovat i jejich zájmy. Což lze pokládat za velký úspěch, ovšem jen za dílčí krok na cestě k jadernému odzbrojení, o kterém loni v dubnu na Hradčanském náměstí Obama s takovým patosem hovořil. Jak ukazuje tabulka číslo 1, nový START navázal na šest dohod obdobného typu. Už při podpisu oné první, smlouvy SALT 1 v květnu 1972, tehdejší prezident USA Richard Nixon po příletu do Moskvy zformuloval výchozí princip všech dalších jednání: „V nukleárním věku, kdy neexistuje takový pojem, jako je bezpečnost zajištěná převahou síly, si velmoci vzaly tato poučení: dohody, založené na předpokládané slabosti jedné i druhé strany, ji jenom nutí znásobit úsilí, aby se vypořádala se zaostáváním, zatímco dohody, založené na obapolné úctě a vzájem­nosti, mají mnohem větší vyhlídky, že budou trvalé“. Strategická triáda Na počátku ovšem nebylo takovéto porozumění pro logiku rovnováhy sil USA a SSSR či dnes Ruska. Na počátku byl výbuch v Hirošimě v srpu 1945. Výsledek tohoto bombardování byl úděsný – zničené město, 70-tisíc mrtvých okamžitě, celkově zahynulo 140-tisíc obyvatel tohoto města. Kromě těchto čísel tu byl ale ještě kvalitativní poznatek: vojáci dostali strategickou zbraň. Změna to byla veliká. Jestliže 1. a 2. světová válka vyžadovaly nasazení miliónů vojáků a týdny i měsíce trvající složité manévry směřující k proražení fronty a obklíčení protivníka, jaderná puma nabídla něco zcela nového. Svojí tlakovou vlnou, tepleným zářením a radioaktivitou představuje ničivou sílu, která může dosáhnout konečných – tedy strategických – cílů války jednorázovým úderem. Pouze je nutné dopravit ji nad politické a vojenské – případně i hospodářské či kulturní – centrum protivníka. Spojené státy bombardováním japonských měst Hirošima a Nagasaki ukázaly, že mají nukleární převahu nad Sovětským svazem. Zároveň se ale dala do pohybu ona podivná logika mocenské rovnováhy, o které hovoří výše uvedený citát z vystoupení prezidenta Nixona: Moskva zintenzívnila svoje úsilí získat atomovou pumu. Ukončit monopol USA se ji podařilo v roce 1949. Ihned však navázala další kola závodů ve vývoji jaderných náloží – soutěž o to, kdo bude mít dříve termonukleární pumu, pak v maximalizaci ničivého potenciálu či miniaturizaci náloží atd. Dnes je ve světě více než 23-tisíc jaderných náloží, z toho přibližně 5 600 strategických – což přibližuje tabulka číslo 2, zpracovaná experty Federace amerických vědců. Preteky v počte nosičov Druhá linie závodů ve strategickém zbrojení se týká nosičů. Na začátku studené války se sice Sovětskému svazu podařilo prorazit jaderný monopol USA, ovšem Washington měl výraznou převahu v nosičích, kterými tehdy byly výhradně strategické bombardéry. Rozhodovala nosnost a dolet. Spojené státy měly strategické bombardéry odzkoušené ve 2. světové válce a začaly intenzivně budovat síť svých leteckých základen kolem hranic Sovětského svazu. Tehdy se zrodily pakty NATO, SEATO, CENTO atd., ale i smlouvy s Japonskem a Jižní Koreou. Problémem amerických strategických bombardérů tehdy bylo, že by musely čelit sovětskému stíhacímu letectvu, které ve světové válce nasbíralo obrovské zkušenosti a bylo nově vyzbrojováno proudovými Migy. Na převahu USA v nosičích odpověděl Sovětský svaz v říjnu 1957. To se z vesmíru ozval první sputnik, který mimo jiné oznámil vojákům a politikům, že Moskva má nový typ nosiče jaderných náloží: mezikontinentální balistickou raketu. „Sputníkový šok“, jak se depresivnímu překvapení nad tímto úspěchem SSSR začalo ve Spojených státech říkat, vyvolalo další závody ve zbrojní, které postupně vedly k vyprofilování tzv. strategické triády, jejíž charakteristiku přináší tabulka číslo 3: Mezikontinetální balistické rakety. Jedná se o rakety, které z území SSSR či USA doletí na cíle v zemích potenciálního protivníka. Ze Sibiře či z Grand Forks v Severní Dakotě jim to na hlavní město druhé strany přes severní pól trvá přibližně půl hodiny. Sovětská raketa SS-18 Satan mohla nést nálož o síle okolo 20 megatun TNT, zatímco na Hirošimu byla svržena puma o ekvivalentu 13 kilotun TNT. Slabinou těchto raket původně bylo pomalá příprava ke startu, po přechodu na pevné palivo to byl jen fakt, že jsou ukryty v silech – tedy v šachtách v zemi – které jsou známé a relativně snadno protivníkovými strategickými silami zasažitelné. Nové typy ruských mezikontinetálních raket Topol M jsou ovšem mobilní. Strategické ponorky. Jedná se o ponorky na jaderný pohon, které nesou balistické rakety. Dnes například ponorka Ohio nese 24 raket Trident II D-5, které doletí na vzdálenost 7 600 km a může nést osm samostatně naváděných náloží o síle 100 nebo 475 kilotun TNT. Tyto rakety jsou schopné z kteréhokoliv místa Světového oceánu z pod hladiny raketou zasáhnout cíle v Rusku. Výhodou tohoto zbraňového systému je jeho pohyblivost a skrytost pod hladinou. Nevýhodou je cena: jedna ponorka třídy Ohio stojí přibližně dvě miliardy dolarů. Strategické bombardéry. Americký bombardér B-52H má dolet 15-tisíc km (při tankování za letu je rádius neomezený) s různou kombinací střel s plochou dráhou letu a pum až do váhy 27,2 tuny. Takzvaně neviditelný letoun B-2 Sprint má dolet 12-tisíc kilometrů s velice pestrým a desítek kusů čítajícím vybavením řízenými pumami. Ruský bombardér ?u-160 (Blackjack) má dolet 12,3-tisíc km a je schopen nést 12 střel s plochou dráhou letu či 24 řízených pum. Strategickou funkci mohou plnit ještě dva další zbraňové systémy. Především jsou to střely s plochou drahou letu. Jedná se o systém s leteckým – nikoliv raketovým – meteorem, což umožňuje, že neletí balistickou drahou, ale podle zadaných pokynů například kopíruje terén. Střely s plochou drahou letu se dají umisťovat na hladinové lodi i do ponorek, zavěšovat pod křídla letadel či odpalovat ze země. Podle některých analytiků umístění takovýchto amerických střel na hladinové lodě v Černém moři by mohlo vézt k pokrytí až 60 procent ruského strategického arzenálu. Druhým systémem, který nebývá zařazován do strategické triády, ale mohl by plnit strategické úlohy, jsou rakety středního doletu s jadernou náloží. Tuto funkci získaly naposled v 80. letech. Tehdy Sovětský svaz rozmístil rakety SS-20 na Ukrajině. Ze západní Evropy se tak stalo rukojmí: hlavní města evropských států NATO mohla být zničena během pěti minut. Jako odpověď začaly Spojené státy v západní Evropě rozmisťovat obdobný systém v podobě raket Pershing 2. Tím se ale USA dostaly do strategické výhody: jestliže žádná z raket SS-20 nedoletěla do Washingtonu, každá raket Pershing 2 umístěná v Evropě mohla doletět do Moskvy. Po složitých jednáních se pak Michail Gorbačev a Ronald Reagan v roce 1987 dohodli o likvidaci všech sovětských a amerických raket středního a kratšího doletu. Kubánska raketová kríza Svoji velkou slávu jako strategický systém získaly rakety středního doletu s jadernou hlavicí za tzv. kubánské raketové krize. Ta propukla v roce 1962 poté, kdy americký špionážní letoun U2 při přeletu Kuby vyfotografoval sovětské rozmisťování raket středního doletu na tomto ostrově. Ty by doletěly nejen do Washingtonu a New Yorku, ale až k pacifickému pobřeží USA. Tehdejší prezident John F. Kennedy nařídil námořní blokádu Kuby a začalo horečnaté vyjednávání. Jeho výsledkem bylo, kromě vytvoření přímé linky mezi Bílým domem a Kremlem, stažení sovětských raket středního doletu z Kuby, amerických z Turecka a závazek Spojených států, že nenapadnou Kubu. Pro politiky, vojáky i civilní stratégy se kubánská raketová krize stala předělem: od této doby již ví, že před použitím strategických zbraní stojí za to zjistit, zda hodnota, která je předmětem sporu, stojí za riziko jaderné odvety. Řečeno jinak, analytici začali pracovat s poznáním, že použití jaderných zbraní může vézt k tomu, že napadený může zbytkem svých strategických zbraní ještě zdevastovat útočníka. Takto se zrodila vize tzv. druhého úderu. V akademické obci takovéto propočty existovaly už dlouho. Prvenství patří Bernardu Brodiemu, který již v roce 1946 tvrdil, že původní funkcí zbraní bylo zvítězit ve válce, jaderné zbraně mají však být prevencí před vznikem války. A pak se objevil Herman Kahn, ředitel RAND Corporation, který se v 50. a 60. letech proslavil svým „přemýšlením o nemyslitelném“. Propočetl potenciální ztráty obyvatelstva USA při výměně jaderných úderů mezi Sovětských svazem a Spojenými státy podle úrovně civilní obrany. Jeho údaje o „megasmrtích“, milionech mrtvých, někteří komentátoři označili za cynické. Kahn odpověděl příměrem: ve viktoriánské Anglii se ročně ztrácely tisíce děvčat, protože nebylo slušné hovořit o prostituci. Musíme mluvit o megasmrtích, aby k nim nedošlo. Kahn měl pravdu. V jeho stopách pak civilní i vojenští stratégové dodnes propočítávají, jak by mohl vypadat druhý úder, co je to vzájemné zaručené zničení (MAD – anglicky šílený, přesně Mutual Assured Destruction), co je to overkill, potenciál k několikanásobnému vyhlazení lidstva a podobně. V polovině 60. let začalo být zřejmé, že sovětský i americký potenciál dorostl do kapacity umožňující nejen vzájemné zaručené zničení prostřednictvím druhého, tedy odvetného údaru, ale i likvidaci lidstva. Objevila se otázka, „jak moc je dost“. Bylo zřejmé, že další živelná výstavba strategické triády nemá vojenskou ani poltickou funkci. Že lze propočíst dostatečnost: stanovit si vojenské a politické cíle jak z hlediska případné světové války, tak i pro odstrašení. Že není nutné mít desetitisíce strategických náloží, že jich stačí méně. Stratégové začali diskutovat, zda mají být rakety zaměřeny na města či strategické síly protivníka, zda usilovat o co největší plošný účinek jaderných zbraní zásahem měst, nebo o tzv. dekapitaci – přesný zásah vedoucí k likvidaci politického a vojenské vedení protivníka. Cesta k novému START-u Při jakékoliv strategii bylo možné směřovat ke zmenšení tehdejších arzenálů, ovšem politicky přijatelné to bylo jen tehdy, když tak učiní obě stran najednou. Na světě se tak objevila idea kontroly strategického zbrojení. Ono slovo „kontrola“ je důležité: dohody mezi USA a SSSR či Ruskem týkající se strategické triády nejsou smlouvy o odzbrojení, tedy o likvidaci uvedených zbraňových systémů. Takovou dohodou byla jen smlouvy o likvidaci raket středního a kratšího doletu (či o likvidaci chemických zbraní). Dohody SALT, START či SORT se týkají omezení nosičů a náloží, což je patrné i z tabulky číslo 1. Zmíněné úvahy o dostatečnosti otevřely cestu k první smlouvě SALT, tedy k té, kterou charakterizuje výše uvedený citát z projevu Richarda Nixona. Je nutné připomenout, že dohody z roku 1972 zahrnovaly smlouvu ABM – Smlouvu o mezení systémů protiraketové obrany. Tehdejší vedoucí představitelé USA a SSSR velmi dobře věděli, že omezení útočných zbraní je možné jen tehdy, když druhá strana neubude mít stále příliš dokonalou obranu. Protože ten, kdo má obranu schopnou zachytit druhý, tedy odvetný úder, si může dovolit první úder, tedy útok. Tuto dohodu, přesněji řečeno její upravenou verzi, vypověděl hned v prvním roce své vlády Gerge Bush ml., čímž vyvolal nevoli nejen Moskvy, ale i u svých západoevropských spojenců. Washington pak začal s jednostrannou výstavbou globální protiraketové obrany USA, která mimo jiné počítala i s radarem v českých Brdech. Až při jednání prezidenta Obamy Moskvě loni v červenci americká strana opět připustila, že při koncipování nové dohody START je nutné vzít v úvahu i výstavu globální strategické obrany. Kontrola strategických zbrojení se od počátku týkala počtu nosičů a náloží. Nikoliv jejich kvality. Už když byla ukončena kubánská raketová krize, následoval vstup amerických ponorek s raketami Polaris do Středomoří – čímž byly více než nahrazeny rakety Thor stažené z Turecka. Obdobně bylo v roce 1972 uzavření první dohody o mezení nosičů spojeno se zaváděním systému MIRV – tedy systému, který umožňuje osadit hlavici rakety několika náložemi schopnými doletět na odlišné cíle. Což ve svém souhrnu znamenalo, že nižší počet nosičů mohl zasáhnout více míst. Likvidovaly se povětšině zbytečné zbraně a zdokonalování strategických zbraní pokračovalo – a stále pokračuje. Po dohodách SALT týkajících se podle svého názvu limitování nastoupily smlouvy START, tedy úmluvy o redukci strategických zbraní. I když v případě smluv uzavřených po rozpadu SSSR lze diskutovat o tom, zda jsou všechny smlouvy symetrické, i dnes jsou Rusko a Spojené státy schopny vzájemně se zničit. Je otázka, jakou strategii zvolit k propočítání dostatečnosti. Právě před rokem zveřejnili Hans Kristnesen, Robert Norris a Ivan Oelrich studii Od protisilového zaměření k minimálnímu odstrašení s příznačným podtitulem Nová jaderná politika na cestě k odstranění nukleárních zbraní. Tato práce – připravená pro Federaci amerických vědců – upozorňuje, že v současné době je v USA počet jaderných náloží zdůvodněn požadavky zajistit úder na „velké množství cílů v půl tuctu zemí“; zajistit plnění válečných plánů, včetně „velkých úderů proti Rusku a Číně a malých úderů proti regionálním státům“; zajistit, aby vybrané protivníkovy vojenské síly byly „zničeny s vysokou spolehlivostí“. Po studené válce však podle této práce „jediným cílem je odstrašení od užití jaderných zbraní jako první“ potenciálním protivníkem. Každý jiný cíl nutí potenciální protivníky ke zkvalitňování jejich arzenálů. Autoři zmíněné studie doporučují přijetí nové strategie, tzv. strategie proti infrastruktuře. Tento návrh směřuje k zaměření jaderného úderu proti cílům, které jsou životně důležité pro fungování moderní ekonomiky. Strategie proti infrastruktuře jako nástroj minimálního odstrašení obsahuje v podání citovaných autorů „dvanáct velkých průmyslových cílů v Rusku: tři ropné rafinerie; tři železárny a ocelárny; dvě hliníkárny; jednu továrnu na nikl; a tři tepelné elektrárny.“ Studie pak konkretizuje důsledky zásahů na tyto pečlivě vybrané cíle podle použití jaderných náloží od tří do tří set kilotun TNT – a propočítávají množství mrtvých od 46 714 do 659 031 a souhrnný počet mrtvých i raněných od 67 464 do 1 996 480. Přijetí této strategie by mělo vést od současných 5 200 strategických náloží USA k pěti stům těchto náloží v roce 2025. Takovéto pojetí minimálního odstrašení prý vytváří podmínky pro cestu k jadernému odzbrojení. Ďalšie spory o zmluve Ještě neuschl inkoust na podpisech prezidentů Ruska a Spojených států pod novu smlouvu STRAT, analytici, komentátoři a politici přispěchali s rozporuplnými hodnoceními. Tak tomu je vždy, když se lámou dějiny. Někteří nevěří, že ke zlomu došlo, jiným se zlom nelíbí, další dohodu přeceňují. Pouze u bezvýznamných událostí panuje shoda. Shoda v mlčení. Kritici nové smlouvy START hovoří o tom, že smlouva neznamená žádný dramatický průlom. Nově stanovený počet nosičů – tedy mezikontinetálních balistických raket, strategických bombardérů a balistických raket na ponorkách – by za sedm let neměl překročit 700 aktivních systémů. To není nikterak dramatické snížení. Stanovený limit je dokonce vyšší než současný ruský arsenál. A zbylý potenciál USA a Ruska může nejen zničit tyto dvě země, ale vyhladit lidstvo. Skuteční škarohlídi dodávají, že smlouva vyžaduje ratifikaci v ruské Dumě a americkém Senátu, přičemž osud zvláště v Kongresu není zcela jistý. Tito kritici mají pravdu. Ti, kdo nový START chválí, uvádějí, že podepsaná dohoda stanovila nižší limity, než měly smlouvy předchozí: znamená snížení počtu strategických jaderných náloží na maximálně 1 550 kusů. Tento nově stanovený horní počet znamená redukci přibližně o 30 procent během sedmi roků – což je nejnižší hladina za čtyřicet let. I tito optimisté mají pravdu. Protikladná hodnocení mohou být pravdivá zároveň, neboť podepsaná smlouva vytváří novou situaci. Není zakončením procesu v podobě odzbrojení. Je pouze krokem na cestě kontroly zbrojení; až budoucnost ukáže, kterým směrem bude další vývoj směřovat. A budoucnost existuje ve variantách. Nejdůležitější klad nové smlouvy START nelze vyjádřit jednoduchými čísly. Tím nejcennějším je, že se po téměř dvaceti letech objevuje dohoda, která činí chování USA a Ruska v oblasti jaderných zbraní předvídatelným a kontrolovatelným. Nový START znamená obnovení důvěry mezi dvěma největšími jadernými mocnostmi. Tato důvěra je ale udržitelná pouze tehdy, když bude kooperace rozšířena na mnohem širší oblast mezinárodních vztahů, než je ta, která je popsána v nové smlouvě. Bude-li důvěra mezi vládami, smlouva bude dodržována, i když ji parlamenty neschválí. Nebude-li důvěra, smlouva nebude plněna – nebo bude vypovězena – i když bude ratifikována. Obnovenie dôvery superveľmocí Obnovení důvěry ale neznamená shodu ve všech otázkách. Je něčím obtížnějším a křehčím. Je porozuměním pro právo druhé strany na odlišný názor. Tedy například pro oprávnění Ruska odstoupit od nové smlouvy, když bude mít pocit, že stanovené limity strategických útočných zbraní nemohou udržet rovnováhu, protože americká výstavba globálního protiraketového systému přináší USA převahu. Důvěryhodnost Obamově politice dává především skutečnost, že se sice pomalu, ale přece snaží plnit nejdůležitější předvolební sliby. Tedy i příslib usilovat o jaderné odzbrojení a zformulování nové koncepce použití jaderných zbraní. Svět bez jaderných zbraní, ona často vzpomínaná „globální nula“, zůstává nejvýznamnějším cílem. Jak před rokem Obama prohlásil: „Amerika se zavazuje usilovat o mír a bezpečí světa bez jaderných zbraní. Nejsem naivní. Tohoto cíle nebude dosaženo rychle – možná to nebude za mého života. Bude to vyžadovat trpělivost a vytrvalost. Ale musíme také ignorovat hlasy, které nám říkají, že se svět nemůže změnit. Musíme trvat na tom, že může… Když přestaneme usilovat o mír, tak zůstane navždy mimo dosah…“ Minulý týden Obama svým podpisem uvedl do života novou jadernou strategii USA. Ta uvádí, že Spojené státy již nebudou modernizovat svůj jaderný arzenál, sníží jej na nově definovanou hladinu dostatečnosti, a že nepoužijí své jaderné zbraně jako první. To je velká změna. Radost optimistů rozmělňuje doplněk této strategie v podobě teze, že dané principy se nevztahují na Írán a Severní Koreu: když už jednou seznam výjimek existuje, pak jej lze rozšiřovat. Navíc zatím stále chybí slíbená ratifikace Smlouvy o úplném zákazu jaderných pokusů Kongresem USA. Jiným velmi závažným problémem jaderného odzbrojení je vize světa, kde jako hlavice současných raket budou namontovány nálože, které po výbuchu nebudou šířit jaderné záření, ale svou destruktivní silou se budou nukleárním náložím podobat. Pak takovéto nejaderné rakety budou schopné plnit strategické úkoly – ničit poltická a vojenská centra protivníka či jeho ekonomickou infrastrukturu. Program tohoto typu pod názvem Prompt Global Strike odsouhlasil bývalý prezident USA George Bush ml. v roce 2003. Předpokládá přezbrojení 450 systémů z jaderných na konvenční. Začalo se u čtyř ponorek Ohio a první velké testy by měly proběhnout příští měsíc. Takováto cesta k světu bez jaderných zbraní by směřovala k upevňování převahy USA. Zároveň by mohla nebezpečně zvýšit pokušení generálů použít strategické zbraně. Šiřitelé poplašných zpráv tvrdí, že nová koncepce by měla být odzkoušená proti Íránu. Zatím uzavřené dohody i dané přísliby nejsou nezvratné. Jiná cesta k jadernému odzbrojení než přes smlouvy START a studie typu „Od protisilového zaměření k minimálnímu odstrašení“ ale neexistuje. Odzbrojování musí být postupné. Jen postupně může narůstat důvěra mezi mocnostmi, jen postupně se může vyvářet nová, transparentnější hladina rovnováhy sil. Také technická stránka likvidace jaderných zbraní vyžaduje postupnost. Rychlá může být jen jaderná sebevražda lidstva. (v tlačenej verzii) Tabuľky – Pramene: The Arms Control Association a Federation of American Scientists