Slovo evoluce, podobně jako kdysi pro Hegela slovo pravda, je dnes pro některé intelektuály podezřele velkým slovem. Karel Janeček zakládá kontaktní místa Pozitivní evoluce, Miroslav Veverka přichází s knihou Evoluce svým vlastním tvůrcem.
Protože se tématem evoluce zabývám dlouho, s chutí jsem se začetl do knihy Miroslava Veverky, o které jsem se dozvěděl z recenze Jiřího Pehe v deníku Referendum. Název knihy, ani název recenze nebylo totiž možné přehlédnout: Evoluce sama svým vlastním tvůrcem (Praha: Prostor 2013, 576 s.); název recenze: Český génius, o kterém jsme nevěděli (Referendum 27. 4. 2013).
Podobně jako se Jiří Grygar v úvodu přiznává, že začal číst nejprve ty části pozoruhodně rozsáhlé knihy, které si troufal obsahově posoudit, postupoval jsem analogicky. Měl bych však ještě doplnit, že už v průběhu osmdesátých let jsem se pokoušel hledat autory (mezi nimiž byl např. Jiří Grygar, Jan Beneš, Oldřich Nečas), kteří by tak složitý fenomén, jímž evoluce je, pojednali z hlediska svých oborů. S výjimkou dvou přípravných článků v časopise Věda a život (přetištěných také ve slovenském časopise Príroda a spoločnosť) však k realizaci projektu, který nesl název Drama evoluce, už nedošlo. V roce 2000 jsem nakonec v pražském vydavatelství Hynek vydal knihu se stejnojmenným názvem. Již tato studie, podobně jako jiné moje publikace, byla psána z pozice konceptu evoluční ontologie, který jsem vytvořil s cílem filosoficky vysvětlit konflikt kultury s přírodou. Tyto podrobnosti uvádím proto, že jsem do této doby nevěděl o nikom, kdo by u nás evoluci chápal dostatečně široce, tj. v mé představě nejen jako evoluci vesmíru, neživé i živé pozemské přírody, ale také jako dočasnou, vůči přírodě onticky opoziční evoluci kultury.
Autoři oponentských posudků včetně autora doslovu (Miroslava Petříčka) se shodují v tom, že Veverka zvládl speciální problematiku dílčích oborů na takové úrovni, která ho zmocnila, aby pak svými vlastními slovy formuloval obecnější popularizační soudy bez větších chyb. Jiří Pehe dokonce přirovnává Veverkovu knihu k průkopnickým knihám velkého evolucionisty Pierra Tailharda de Chardin.
I když popularizační hodnotu této přírodovědecky pojaté knihy uznávám, neměl bych ji vlastně obsahově posuzovat. Kniha není o evoluci a v částech, které jsem četl jako první, jsem objevil převzaté formulace – plagiátorství. V akademickém prostředí, jde-li např. o obhajobu diplomové či vědecké práce, se v takových případech o obsahu textu již dále nejedná. Student ani doktorand práci neobhájí. Podobná zásada, jde-li o použití nedovolených podpůrných prostředků, platí i ve vrcholovém sportu. Učiním přesto výjimku a stručně se zmíním jen o podivně deformovaném problému evoluce a kultury.
Veverkova kniha popularizačním způsobem pojednává o historii objevů a teorií přírodních věd. I když patrně nebudu správně pochopen, dílčí přírodní vědy již delší dobu nepovažuji jen za požehnání pro ekologicky bezradné lidstvo. Mnohé z nich (zejména vědy o neživém světě) svým úzkým zaměřením v dnešním predátorském duchovním paradigmatu, tj. neschopností chápat a hájit existenciální sourodost člověka s přírodou, pohánějí protipřírodní technologický pokrok, a jsou proto spoluviníkem nynějšího nevratného pustošení zeměkoule. Budoucnost, domnívám se, bude proto patřit systémovým vědám biologickým a společenským.
Kupodivu mi příliš nevadí slogan, že evoluce je svým vlastním tvůrcem. Pokud bychom si však pod pojmem Evoluce představili Boha (jak např. doporučuje pojímat evoluci ekofilosof H. Skolimowski), ukázala by se nevhodnost názvu knihy dostatečně zřetelně. Pro pochopení evoluce je totiž dobré rozlišovat inovační a energetický zdroj, proces a výsledek. Protože přirozenou evoluci pojímám přibližně jako synonymum onticky tvořivé aktivity vesmíru (přesněji zbytkové aktivity velkého třesku), a kulturní evoluci jako onticky tvořivou aktivitu lidí, snažím se pochopit, co (a na úkor čeho) podle Veverky evoluce tvoří. Odpověď ovšem v knize nenacházím. Ve spontánně aktivním vesmíru, kde platí zákony zachování látky a energie, je podle mého názoru evoluce tvořivým protientropickým procesem, který může produkovat pouze tvary, formy, struktury, uspořádanost, jiným slovem informaci. Informaci, i když kvalitativně odlišnou, v mém pojetí tedy produkuje evoluce přirozená i evoluce kulturní. Tyto dvě různé evoluce, a tedy i dvě různé informace, Veverka nerozlišuje. Problém zamlžuje rozdílem v šíření informace. „Také lidská společnost je ekosystémem, ovšem ekosystémem kulturním, který podléhá zákonům nikoliv darwinovské, ale lamarckovské evoluce“ (s. 524).
Nemohu se smířit se silně antropocentrickým názorem, že evoluce směřovala k člověku a rozvíjení kultury. Tato stará tailhardovská teze zní sice lidskému uchu libozvučně, ale nic ji přírodovědně ani filosoficky nepotvrzuje. Přirozená evoluce je totiž výrazně divergentním (rozbíhavým) procesem, k žádnému pomyslnému vrcholu nesměřuje, hledá, experimentuje a vytváří emergentní struktury na úkor jiných struktur či látkové a energetické výživy čerpané z okolního prostředí. Přirozená evoluce, jakkoli se zdá, že na Zemi směřovala k člověku, má před sebou ještě několik miliard let další ontické tvořivosti, pochopitelně bez člověka. Člověk, i když to může někoho urážet, je z hlediska přírody jen dočasnou, nepatrnou a nevýznamnou větvičkou na stromě pozemského života. Je živou větvičkou, která nutně po čase uschne, tak jako usýchají jiné větve tohoto pomyslného stromu. Člověk, podobně jako každý jiný druh, je také jen nahodilým produktem evoluce, takže kdyby život na Zemi mohl z nějakých důvodů vzniknout a téměř čtyři miliardy let se vyvíjet znovu, téměř určitě by jeho evoluční větvička už nevyrostla.
Z těchto tezí na druhé straně neplyne, že člověk je pro Zemi bezvýznamný. Z jeho vývojové linie vyrostla kultura (civilizace). A již tento prostý fakt znamená, že kultura nemůže být pokračováním celé přirozené evoluce jinými prostředky. Její evoluce je umělá, protože kultura je procesem i výsledkem lidské onticky tvořivé aktivity. A také proto musí být předmětem lidské druhové odpovědnosti. Kulturou se tedy člověk prosazuje jako druhý pozemský demiurg, jako malý opozičně tvořivý bůh. Pomalá přirozená evoluce ale z kultury nic pozitivního nezískává (podobně jako člověk v biologickém smyslu). Naopak, zatím jen dočasně ztrácí, prohrává. Kromě jiného ztrácí Země své vysoce sofistikované živé systémy (biologické druhy) a vzácné neživé struktury, které vznikaly dlouhou přirozenou evolucí a které už nikdy nevzniknou znovu. Kulturní evoluce může totiž budovat své struktury (materiální kulturu a techniku) jen z evolučně vytvořených struktur, tj. na úkor zániku již jednou (nebo několikrát) zformovaných struktur přirozených.
Ze svého pohledu (pokud zatím odhlédnu od plagiátorství) považuji za hlavní nedostatek Veverkovy popularizační knihy filosoficky zmatené pojetí evoluce a kultury (pomíjím přitom chybějící obecnou představu přírody i chybějící koncept ontické role informace). Nejde však o osobní nedostatečnost samotného autora. Tato slabina, jak to nepřímo naznačilo vysoké hodnocení knihy z pera posuzovatelů, se bohužel týká českého intelektuálního a mediálního prostředí vůbec. ( Když jsem v roce 1995 vydal knihu Ohrožená kultura, Martin Zvěřina svoji novinovou recenzi nazval „Ohrožená kultura zdravého rozumu“ a Jan Sokol úvahu nad touto knihou „Civilizace a svinčík“. Za deset let se hodnocení změnilo a vydavatel slovenského překladu Augustin Rosa pro noviny prohlásil, že je to kniha na Nobelovu cenu. Ale když byla loni kniha vydána také v ruském překladu v Novosibirsku a v Soči získala cenu za nejlepší ruskou vědeckou knihu roku, všechny české deníky (včetně regionální Rovnosti a univerzitních novin MU) tento prostý fakt odmítly uveřejnit. (Pro úplnost však dodávám, že stručná zpráva vyšla v Britských listech, v Literárních novinách, ve Vesmíru i ve Filosofickém časopise.) Když jsem v roce 1995 vydal knihu Ohrožená kultura, Martin Zvěřina svoji novinovou recenzi nazval Ohrožená kultura zdravého rozumu a Jan Sokol úvahu nad touto knihou Civilizace a svinčík. Za deset let se hodnocení změnilo a vydavatel slovenského překladu Augustin Rosa pro noviny prohlásil, že je to kniha na Nobelovu cenu. Ale když byla loni kniha vydána také v ruském překladu v Novosibirsku a v Soči získala cenu za nejlepší ruskou vědeckou knihu roku, všechny české deníky (včetně regionální Rovnosti a univerzitních novin MU) tento prostý fakt odmítly uveřejnit. (Pro úplnost však dodávám, že stručná zpráva vyšla v Britských listech, v Literárních novinách, ve Vesmíru i ve Filosofickém časopise.)
Hlavní média ignorují odbornou knižní produkci, nezveřejňují kritické úvahy a recenze, nevytvářejí podmínky pro hlubší intelektuální diskuse. (Zmiňovaný Karel Janeček si však pro své nesmyslné slogany pozitivní evoluce zajistil v našich novinách několik samostatných reklamních stran.) Výsledek je již zřejmý. Kritické filosofické myšlení dnes téměř opustilo některé vysoké školy, u mladé generace upadá schopnost evolučního systémového uvažování, aktivní filosofové se věnují hlavně interpretaci textů jiných autorů, rozvíjejí od života odtrženou analytickou filosofii.
Jaké je vlastně Veverkovo pojetí evoluce? Vzhledem k podivnému chápání kultury a vrstevnatosti skutečnosti je nejasné, obsahově zmatené. Jako kdyby Veverka uznával jen dílčí přírodní vědy, a o společenských vědách a filosofii si myslel, že jsou jen nezávazným blábolením. „Technika rozvíjí civilizaci a kulturu. Civilizace a kultura rozvíjejí člověka. Člověk tvoří vrchol biologické vrstvy a v jeho nervové soustavě se propojují vrcholné formy biologického pohybu…(s. 21). A na jiném místě píše: „Pamětí Země je příroda, pamětí druhu genofond, pamětí národa kultura a pamětí lidstva civilizace.“ (s. 23.) Nemohu tu podrobněji ukazovat ani problematičnost těchto soudů, ani podivné Veverkovo pojetí informace a paměti. Nebráním se širokému pojetí paměti jako struktury veškerého jsoucna, ale přednost dávám paměti v užším smyslu, tj. jako duplikátu uspořádanosti, jako informačnímu obsahu zvláštního paměťového subsystému systému biologického či kulturního.
Je-li však podle Veverky pamětí Země příroda, vzniká otázka, zda je to příroda vesmírná, nebo příroda pozemská. Je-li to příroda pozemská, pak je to zbytečná tautologie, je-li to příroda vesmírná, pak je to nesmysl. To, že pamětí druhu v užším smyslu je genom (podle Veverky genofond), je pravda. To, že pamětí národa je kultura a pamětí lidstva civilizace, záleží na pojetí kultury a civilizace. Kdyby pojmem civilizace Veverka mínil také materiální kulturu včetně techniky a technosféry, chápal by paměť jako strukturu jsoucna, a kulturou by pak patrně myslel jen kulturu duchovní (v mém pojetí aktivní či pasivní genom kultury). Já osobně pojem civilizace pokládám za zbytečný, a to proto, že i civilizace jako umělý systém musí mít vlastní vnitřní informaci odlišnou od informace přirozené, která tento systém jako pomyslné duchovní lešení musí trvale podpírat. Kdyby totiž kultura (civilizace) jako umělá struktura nepodporovaná vesmírem toto lešení neměla, její sofistikovaná budova (na rozdíl od přírody) by spadla. Jinak řečeno, vedle své materiální složky musí mít kultura i složku duchovní. Pojetí kultury jen jako nějaké ušlechtilejší formy kultury duchovní nedává žádný smysl, a to i proto, že informace, jak by jistě Veverka souhlasil, existuje především jako strukturně vestavěná (zpředmětněná) či zapsaná v paměti, i když v lidské kultuře je také relativně volná, disponibilní. Ještě dodám, že ani více než dva tisíce let trvající vývoj přírodních věd přírodnímu systému nic pozitivního nepřináší, že jej nejen nepodpírá, ale naopak mu dnes vážně ubližuje také na (dříve člověku skryté) úrovni informační.
Veverkova myšlenková závislost na mé knize Ohrožená kultura je patrná zejména v kapitole Výzvy naší současnosti. Zde se autor dopouští rafinovaného plagiátorství. Ukažme si to tentokrát důkladněji. Cituji téměř celý odstavec Veverkova textu:
„Příroda je ničena spojeným úsilím zemí vyspělých a bohatých, stejně jako zemí nerozvinutých a chudých. Ničí ji země, které kácejí lesy a těží dřevo ve velkém, stejně jako ty, které dřevo dovážejí a zpracovávají… Všichni společně přistupujeme k biosféře jako ke zkrachovalému podniku, který je výhodné co nejdříve si rozebrat. Změnit takový přístup se dá jedině s podporou nové globální ekologické etiky a politiky, která nebude moci převzít mnohé základní ideály, hodnoty a normy, zrozené v rozptýlených a neohrožených regionálních kulturách. Existuje jen málo situací, které lze řešit apelem na rozum a mravnost člověka.“ (s. 518.)
Nyní budu citovat z textu třetího českého vydání Ohrožené kultury (z kapitoly Ekologická etika a politika, Brno: Host a Masarykova univerzita 2011, s. 170). „V rozvíjející se globalizované kultuře…svorně totiž ničí přírodu země bohaté a technicky vyspělé i země zaostalé a chudé. Tedy například ty země, které dřevo ve velkém vyvážejí, i ty, které je dovážejí a zpracovávají… Výsledkem je, že všichni jsme ohroženi a že všichni jednáme se Zemí‚ ‚jako by byla podnikem v likvidaci‘.“
Ale ještě něco! Uvozovky v uvozovkách v mém textu naznačují, že cituji knihu A. Gora. Také na jiném místě, kde se odvolám na jiného autora, kterému se podařila skvělá metafora či výstižná formulce, Veverka necituje ani mě, ani mnou citovaného autora. Veverka nejen žádnou moji práci nepřipomíná, ale také se v textu, v seznamu literatury ani v rejstříku nikde nezmiňuje o tom, že jako autor existuji a že jsem o problémech evoluce a evoluční ontologie napsal několik knih. (Protože Veverka české autory nepřipomíná, uvedu jen anglicky tištěnou Evolutionary Ontology. Amsterdam – New York: Rodopi 2008; a moje autorská výkladová hesla Nature, Culture, Technology, Enviromnental Philosophy v pětidílné americké encyklopedii Birx, H. J. (ed.) Encyclopedia of Antropology., Thousand Oaks, London, New York 2006. Ještě dodám, že v dubnu 2013 vyšla také kniha Evoluční ontologie kultury a problém podnikání, Brno: Doplněk a Masarykova univerzita 2012, 250 s.)
Nakonec se znovu vrátím k poslední větě Veverkova odstavce, který jsem výše citoval. Tato věta totiž dobře ukazuje na autorovu metodu práce. U Veverky ta věta zní: „Existuje jen málo situací, které lze řešit apelem na rozum a mravnost člověka.“ V mém textu (s. 161) zní: „V. Bělohradský správně zdůrazňuje, že existuje jen ‚malý počet situací, které lze řešit apelem na mravnost a dokonalost člověka‘.“ Znovu uvozovky v uvozovkách. Veverka však nikoho necituje, nepřipomíná a vytváří dojem hloubky a originality vlastního myšlení.
Také předposlední věta citovaného odstavce z Veverkova textu je svým původem zajímavá. Znovu ji kopíruji: „Změnit takový přístup se dá jedině s podporou nové globální ekologické etiky a politiky, která nebude moci převzít mnohé základní ideály, hodnoty a normy, zrozené v rozptýlených a neohrožených regionálních kulturách“. V mém textu na s. 169 je uvedena tato věta: „Je tedy důležité si uvědomit, že ekologická politika, jíž půjde o záchranu ohrožené světové kultury, nebude moci převzít mnohé základní hodnoty, normy a ideály, které vznikaly v rozptýlených, ekologicky neohrožených kulturách.“ Smím-li s mírnou nadsázkou tato poslední slova parafrázovat, pak Veverka jako zkušený právník znalý autorského práva by neměl rovněž přebírat „hodnoty, normy a ideály“, které dlouho a obtížně vznikaly v hlavách jiných lidí.
Pochopitelně vím, že v popularizačně zaměřených knihách nemusí být citace z literatury tak přísná, ale to neznamená, že autor může zamlčovat zdroje, z nichž čerpá, a metafory, které již dříve použili jiní. Také vím, že popularizaci vědy je dnes vysoce náročnou profesí, kterou nemohou provádět ani úzce zaměření specialisté, ani poučení laici a senzace hledající novináři. Popularizace musí vzdělávat, a není proto jen překladem tezí a teorií z odborného jazyka vědy do obyčejného jazyka srozumitelného všem. Ten, kdo dnes popularizuje vědu, by měl rozumět sociokulturní roli vědy, měl by ji pojímat nejen jako obecně užitečné vědění, ale také jako druhově biologicky i skrytě duchovně podmíněnou interpretaci. Měl by vědět, že pro vědu, jakkoli je tím nejvíce pravděpodobným poznáním, které máme, neplatí presumpce neviny, že je orientovaná, pracuje na objednávku a přiklání se k moci. Ten, kdo dnes popularizuje vědu, by neměl tajit ani svoji ontologii přírody a ontologii kultury, ani své pojetí vztahu přirozené a kulturní evoluce.
Vyšlo 11. 5. 2013 na: www.blisty.cz
