Druhá část rozhovoru redaktora Kulturních novin Tomáše Koloca s ekonomkou Ilonou Švihlíkovou o EET, Andreji Babišovi, (a)sociálnosti systémů Ruska a Číny, osobnostech levice a osobnostech vůbec.
Prvá časť rozhovoru: Pozlátkový svět odchází – a zvolení Trumpa to do značné míry zosobňuje
Dnešní polistopadová doba, která si zakládá na dvou hlavních výdobytcích své revoluce: svobodě slova a podnikání, je však oba zároveň postupně ničí. Jen za minulý týden jsem se dozvěděl o dvou případech soukromých provozoven, jejichž práci jsem využíval a které končí svou činnost v důsledku zavedení EET (elektronická evidence tržeb). Co nám tento fenomén má vlastně přinést za pozitivum? A je jeho zavádění u nás pod kuratelou státně-soukromého oligarchy Babiše mezinárodně standardní?
Otázka, jestli je Babiš mezinárodně standardní, je zajímavá. Odpověď zní, že je stále častější, že bohatí jedinci vstupují přímo do politiky, která se stala tak závislou na penězích, že „proč chodit ke kováříčkovi, když je možno jít rovnou ke kováři“. Oficiální argumentace pro zavedení EET jsou daňové úniky hlavně u DPH, které jsou realitou. Babiše bych ocenila za to, že má tendenci spíše hledat problémy na straně příjmů, než na straně výdajů, jako to dělal Kalousek.
Takže si nemyslím, že by EET bylo něco výjimečně nestandardního. Problém je spíše v tom, že EET je vnímáno jako nástroj, kterým se „jde po těch malých“, zatímco jiným daňovým problémům se tolik pozornosti nevěnuje – zmiňme například problematiku transferových cen, která se zrovna České republiky dosti týká, a samozřejmě globálního problému daňových rájů, ale koneckonců je to i otázka dotací, které podle mého názoru nabývají spíše charakteru dobývání renty od státu.
Odpor vůči EET (a vzpomeňme i například na kontrolní hlášení) je tedy dán tím, že je tu stále pocit, že bič patří jen na určité kategorie podnikatelů, ale velké množství peněz vás spolehlivě ochrání před tím, aby vás někdo z finančního úřadu otravoval…
Chápu význam politických úspěchů Ruské federace a Čínské lidové republiky pro znovunastolení zdravého multipolarismu ve světě, chápu dokonce i rebelskou radost lidu (o který se v naší „demokratické“ společnosti v zásadě nikdo nestará) z úspěchů těchto velmocí, nicméně: co si vy osobně myslíte o vnitrostátní (i „exportní“) sociální politice těchto dvou zemí? Ruská federace už přece dnes nemá s někdejším socialismem nic společného a Čínská lidová republika je imperialistickým státem par excellence, který má sice určité ve svém regionu nevídané demokratické prvky (například rovný přístup ke vzdělání pro všechny občany), ale co do práv pracujících v průmyslu či zemědělství je na tom pokud vím i hůř nežli dnešní (vždy proklamovaně kapitalistický!) Tchaj-wan. Mají tyto země ještě nějaký jiný sociální přínos, než že jsou členy skupiny BRICS, která je protiváhou kořistnické vlády dnešního světového hegemona?
Já jsem nikdy skupinu BRICS neinterpretovala jako alternativu vůči kapitalismu. Státní kapitalismus, který tyto země v nějaké míře používají, je spíš pro ně nástroj dohánění zemí vyspělých, a i když může obsahovat určité sociální prvky – právě např. přístup ke vzdělávání či ke zdravotní péči –, těžko je to alternativa vůči kapitalismu. BRICS byl vždy dominantně nástrojem změny v mezinárodních vztazích a používá k tomu také ekonomické nástroje, jako je např. společná banka či fond, které připomínají ekvivalentní alternativu vůči Mezinárodnímu měnovému fondu a skupině Světové banky. Jde tedy spíše o oslabení hegemonického postavení USA než o nějakou radikální antisystémovou alternativu. Ta z těchto zemí těžko vzejde.
Je to až „veselé“, jak často jsou lidé levicového zaměření posílání názorovými oponenty, kteří už nemají moc argumentů, do Ruska. Rusko je prazvláštní kombinací rentiérské ekonomiky, neoliberálních přístupů a státního kapitalismu, ale socialismus bych tam tedy nehledala. Vzpomeňme, že Rusko bylo zemí s rovnou daní – kterou u nás chtěl aplikovat pan Kalousek a tím nás údajně vést na Západ… je to někdy legrační s argumentací těch uvědomělých pravičáků.
U Číny se ale dá očekávat další posilování sociálního zajištění, nejen z důvodů oné „stabilizace“ společnosti, ale čistě pragmaticky z důvodů zajištění dostatečné domácí poptávky. Ale skutečně bych sociální progresivismus u těchto zemí nečekala.
Světová i česká levice se v dnešní době rozdělily. Zatímco tak zvaná nová levice se zabývá převážně právem nosit hidžáb, z médií (a to i levicových) je málokdy slyšet staré levicové požadavky, které dosud nepozbyly významu. Tím méně v naší době, jež dala vzniknout podivuhodnému termínu prekariát, názvu pro novou třídu, která pracuje, ale zároveň je v té prekérní situaci, že nemá ani na to základní: jídlo, bydlení, zdravotní péči a vzdělání. (A tím méně v naší zemi, kde je čtvrtý nejnižší minimální plat v EU a sto tisíc dětí, které nemají na obědy ve školní jídelně.) Kam zmizela prioritní snaha levice o zemědělskou, produktovou a tedy i zaměstnaneckou soběstačnost zemí? Kam zmizel požadavek, že by se – přes chvályhodné internacionální ideály – země měly alespoň v nezbytné míře starat samy o sebe, což je praktický ideál z doby socialistického bloku, který nebyl nijak zločinný a který jsme marnotratně odvrhli? Osobnosti, které na nebezpečí plytké „píárizace“ levice poukazují (jako jsou Jan Keller, Slavoj Žižek, nebo i vy) jsou však ostrakizovány a vyháněny „z jednotné demokratické levice“. Jaká je podle vás budoucnost rozštěpené levice v dnešní době? Dokáže se podle vás ještě kdy sjednotit pod vlajkou zdravého rozumu a oprávněných požadavků lidu, anebo praktika rozděl a panuj zabrala, a síla levice už byla definitivně zničena?
Já ten hlavní problém vidím v tom, že tzv. liberální levice uvažuje v kategoriích, které jsou sporné (jako je třída), a odmítá uvažovat v kategorii národní, což je ovšem jediná stálá kolektivní identita, která existuje. Třída by sice byla pěkná, ale marxisticky viděno, jediná třída „o sobě i pro sebe“ je ono horní 1%. Takže třídy objektivně vzato sice existují, ale lidé se s nimi neidentifikují, takže subjektivně pro ně neexistují. Těžko je tím pádem mohu používat pro politickou práci.
Národ je ovšem pro liberální levici sprosté slovo, a pokud ho použijete, dočkáte se toho, že na vás budou řvát, že jste nacista, fašista, xenofob a rasista (nevím, jestli jsem něco nevynechala). Následně pak liberální levice podléhá iluzi vytvoření nového „sluníčkového človíčka“, který vlastně žádnou identitu nemá, případně ji mění dle potřeby jak ponožky. Samozřejmě, že každá identita a přehnaný důraz na ni se dá zneužít, ale bez ní jsme skutečně jen tekuté „něco“, co se prostě plouhá v atomizované sbírce individuí bez identity. Liberální levice se tím pádem někdy dostává k Thatcherové, společnost neexistuje (na čem by spočívala, když není žádná kolektivní identita?), jsou jen jedinci. No, stavět na tomhle perspektivu se z levicových pozic moc nedá.
Budoucnost levice – a tím hromadu lidí pekelně naštvu – je podle mého názoru v národní a lidové, anti-establishmentové politice. Internacionální spolupráci to přeci vůbec nevylučuje, ta u levice musí být, ale nemohu na první místo klást jakýsi „evropský lid“, když prostě nic takového není. Obracet se k aktérovi, který neexistuje, jaksi nedává moc smysl.
A samozřejmě je potřeba mít na prvním místě socio-ekonomická témata, která jste uvedl. Já poměrně hodně cestuju po celé republice, a většinou lidé vůbec nechápou, co „to tam vy v té Praze řešíte za pitomosti“ (kterým se ovšem věnuje bezprecedentní pozornost mediální). Oni mají úplně jiné starosti, než kdo mával kde tibetskou vlaječkou.
A co se děje s levicí? Tak buď je tu osobnost, která dokáže propojit i liberálnější agendu se sociálními tématy radikálním způsobem, jako třebas Jeremy Corbyn, anebo se prostě voliči obracejí k národně konzervativním uskupením, u kterých hledají zastání pro své sociální problémy.
Vaše úspěšná (i když mainstreamovými médii úspěšně utajovaná) kniha Jak jsme se stali kolonií tematizuje nejnovější kolonizaci naší země, jejímž hegemonem byl před Spojenými státy Sovětský svaz, ještě předtím Německo, Rakousko… Od většiny Čechů dnes (a možná částečně i právem) člověk slyší trpné smíření: „Co s tím naděláme – jsme kolonie…“ Od krajanů, kteří žili mimo náš zatuchlý rybníček, se ale můžeme dozvědět, že například Kubánci, národ stejně velký jako my, takto vůbec neuvažují a díky tomu se například jejich menšina v USA prosadila do čela amerického ekonomického a politického života. Co dělat pro to, abychom něco podobného dokázali i my Češi?
Jak jsme se stali kolonií docela do mainstreamu pronikla, a to téma poměrně mělo ohlas. Knížka, která naopak tak nějak prošuměla, byl můj Přelom, který pro jistotu musel vyjít na Slovensku, protože v České republice jsem měla problém najít nakladatele.
Jedním z dlouhodobých rysů české národní povahy je defétismus (daný historicky) a hledání spasitele, který problémy vyřeší za nás. Většina lidí se, jak píšu i v té knížce, chápe jako diváci, ne jako aktéři veřejného dění. Já se snažím svou malou troškou přispět k rozbití tohoto typu chování, navrhovat řešení, jak z té pozice ven. A ráda rozbíjím „mýty“, takové ty vžité a mylné ekonomické představy, jako že dluh domácnosti a dluh státu je totéž a že nízké daně jsou základní pro ekonomický růst a tak. Kromě této „osvětové“ činnosti, se snažíme také v Alternativě zdola šířit příklady pozitivní deviace. Jenže nakonec je vždy nejsilnější osobně prožitá sociální zkušenost.
Aneb dle Bismarcka: kdo se nezajímá o politiku, o toho se zajímá politika.
Jste jedna z mála známých českých levicových intelektuálů, pro které národní jazyk není jen lokální přežitek (jak známo většina dnešní „levice“ svůj „antiglobalismus“ projevuje tím, že se předhání v tom, kdo bude mluvit angličtější Czenglish), pro které feminismus neznamená nepřechylovat své jméno (a mít tedy v konečném důsledku příjmení jako chlap), pro které národ není jen „kulturní konstrukt“ a stát jen odumřelá forma správy. Kteří nepřevracejí naruby dějiny našeho prvního protestantského národa v Evropě a chápou husitství jako první úspěšnou evropskou revoltu proti zhůvěřilému církevnímu i státnímu establishmentu, který si „zprivatizoval“ i ty nejposvátnější fenomény a ideje. Můžete prozradit pár osobností našich dějin, které vás inspirují a na jejichž dědictví se snažíte navazovat – a proč?
Inspirativní osobnosti samozřejmě mám, ale navazovat je možná až příliš silná formulace. Nechci, aby to, co dělám, působilo spasitelským komplexem, který se tak intenzivně projevoval třeba u Václava Havla.
Obecně jsem vždy obdivovala osobnosti, které se dokázaly postavit moci, jež se zdála být neporazitelná. Slovy básníka „vzdorovat moci, i když drtit chce“. Pocházím z husitské rodiny, u nás se vždy uznával nejen Mistr Jan, ale i Jan Žižka – bez kterého, tvrdím, by žádné husitské hnutí nebylo. Místo abychom byli na našeho největšího vojevůdce všech dob patřičně hrdí, my z něho děláme lapku a hrdlořeza a posuzujeme 15. století optikou současných lidských práv, respektive spíš současného bezpráví. Ta husitská linie jde samozřejmě k Jednotě bratrské, a pak k národnímu obrození, k Palackému a Masarykovi a Benešovi.
Masaryka považuji za největší osobnost našich moderních dějin. To je nevyčerpatelný zdroj poznání, inspirace, moudrosti.
Fotozdroj: FB
