Politolog Oskar Krejčí se ve svém článku zamýšlí nad proměnami zahraniční politiky Spojených států a riziky, která tyto změny přinášejí.
Strach. To je nejvýraznější emoce, kterou lze zachytit na chování amerických politických vůdců. V posledních dvou letech je patrný především ve výpadech USA proti Číně. Navíc po letošním březnu, kdy výzkumy začaly jednohlasně provolávat možnou porážku Donalda Trumpa v listopadových prezidentských volbách, mění se i jazyk. Do chvíle, než začala na Bílý dům padat beznaděj z nezvládnuté pandemie nového koronaviru, propadu ekonomiky a občanských nepokojů, nepřítelem byly čínské zpravodajské služby skryté především ve zboží. Teď se hlavním sokem stala Komunistická strana Číny. To je posun od konfrontace s jednou státní institucí ke konfrontaci na úrovni univerzálních ideologií. Jak pravil státní tajemník Mike Pompeo minulý měsíc v programovém vystoupení nazvaném Komunistická Čína a budoucnost svobodného světa, ideologie čínských komunistů „informuje o jejich desetiletí trvajícím úsilí o globální hegemonii“. Komunistická strana Číny je „stále více autoritářská doma a agresivnější ve svém nepřátelství ke svobodě všude jinde“. Pozornost od domácích problémů USA má být, jak upozornila ve svém komentáři Veronika Sušová-Salminen, přesunuta na nebezpečí zvenčí.
Oživená dogmata
Zrodil se nový aktivismus. V rozboru zmíněného projevu ukázal Karel Žďárský, že Mike Pompeo s odvoláním na Nixonův článek z roku 1967 definuje jako cíl USA „přivodit“ změnu Číny. Protože „svět musí zvítězit nad novu tyranií“, USA jako „země milující svobodu musí navodit v Číně změny“. Svobodné země musejí „jednat podle jednotných principů“, vytvořit „novou alianci demokracií“, přičemž Spojené státy jsou „majákem svobody pro lidi všude ve světě, včetně lidu uvnitř Číny“.
S takovýmto zavazadlem plným nápadů vytažených z archivů raných let studené války přijíždí Mike Pompeo do Prahy. Styl i obsah, nemluvě o podobě kariéry, by mohly navodit představu, že Pompeo je reinkarnací obou bratrů Dullesových – jak toho, který řídil CIA, tak toho, který byl ministrem zahraničí. Ministr přijíždí jako obchodní lobbista, který s poukazem na nebezpečí z východu nabízí střední Evropě vojáky, zbraně, „čistý internet“, dostavbu jaderné elektrárny, plyn. Tak jako bratři Dullasové v padesátých letech oddaně hájili zisky United Fruit Company.[1] Očekávat, že se mu čeští státníci vzepřou, je naivní. Bude ovšem zajímavé, jak na konci týdne Pompeovu návštěvu vyhodnotí ti, kdo podporují či „tolerují“ současnou českou vládu.
Nejde však pouze o jednoho amerického ministra, který už s největší pravděpodobností za pár měsíců ministrem nebude. Posuny v zahraniční politice USA vyrůstají z jiných příčin, než je změna slovníku státního tajemníka. Jako hlavní příčiny změn lze označit osobní vlastnosti prezidenta, povahu pravicového populismu a novou etapu krize kapitalismu.
Osobní vlastnosti prezidenta Donalda Trumpa
Jak již !Argument upozornil, názory i styl současného amerického prezidenta se formovaly daleko více v prostředí newyorských developerů než v prostředí mezinárodní politiky. Jeho náhled na domácí události a dění v zahraničí není svázán s věcnou analýzou – je více v zajetí sociálně-darwinistického modelu vnímání a chování. To, co se někdy jeví jako lidovost a přímočarost, může být pouhá developerská neomalenost. Peníze jsou moc, ostatní hodnoty jsou pouze komodity. Pravda je zajímavá jen tehdy, když vytváří zisk. Právo je dáno držbou – když vám věc nedokážou vzít, je to vaše; kde nemají sílu přinutit vás změnit rozhodnutí například o clech či embargu, platí vaše rozhodnutí. To se sice elitám středovýchodní Evropy vyrostlým z divoké privatizace může zdát samozřejmé, neodpovídá to ale představám ztvárněným v mezinárodním právu. Proto činy Bílého domu mnohdy vyvolávají neplánované výsledky. Jako například těžko uvěřitelný plán na mírové řešení situace na Blízkém východě – plán, který je zcela mimo historický a kulturní kontext. Plán, kterému byl od počátku předurčen osud mrtvě narozeného dítěte.
Podle sociálně-darwinistického pohledu na asymetrii ve vzájemné ekonomické závislosti ovšem dává možnost tlačit nepřátele i přátele do závislého postavení. Stačí jen vůle k vítězství. Spojené státy mají právo na vše, co dokážou prosadit se ziskem. Ve zmíněném projevu Mike Pompeo uvedl, a vysloužil si za to potlesk publika, že „na rozdíl od Sovětského svazu je Čína hluboce integrovaná do globální ekonomiky. Ale Peking je víc závislý na nás než my na něm“. A tak je možné násilně převzít TikTok, zakázat Huawei, ZTO, WeChat…
Necelé čtyři roky současné vlády nasvědčují tomu, že Trump nehledá spolupracovníky schopné analyticky vyhodnotit informace. Prezident hledá lidi se stejně jednoduchým pohledem na svět, jako má on, a vybavené patřičnou subordinací. Celé volební období hledal Trump poradce pro otázky národní bezpečnosti – celkem jich (zatím) vystřídal šest. Tolik jich měl pouze Ronald Reagan, ale ten to dokázal až během dvou volebních období. Donald Trump je ve svém chování nepředvídatelný, protože jeho chování není ukotvené v realitě. Jisté je pouze to, že se jeho názory nezmění – ubyde ale odhodlání.
Povaha pravicového populismu a zahraničněpolitický konsensus
Před čtyřmi roky představoval Trump se svým pravicovým populismem vzpouru proti establishmentu. Chtěl vysušit washingtonskou bažinu – ale uvízl v ní. Nic nového pod sluncem. Možná měl cíle, ale určitě neměl strategii. Ani lidi. A pak je tu ještě jeden problém: úspěch na cestě po mocenském schodišti zpravidla lidi deformuje. Politická moc působí na většinu lidí jako návyková látka, droga. V americké literatuře je tento efekt ztvárněn mnohokrát, takže se zdá, že jde o jev organicky srostlý s americkým pojetím demokracie. Stačí připomenout dva romány, které byly zfilmovány a vyšly i česky: Robert Warren: Všichni jsou zbrojnoši královi (1946, za román autor obdržel Pulitzerovu cenu); Adrie Langleyová Lev je v ulicích (1945). Kde jsou navrácená pracovní místa pro dělníky, snížená kriminalita, zkrocený Federální bankovní systém – smutně proslulý FED? Trumpův populismus končí obhajobou Národní asociace držitelů zbraní.
Základním znakem amerického populismu, levicového i pravicového, je kritika velkého byznysu a vlády, která krade jednotlivcům svobodu. Historii pravicového populismu v USA odstartovala v sedmdesátých letech 19. století Kalifornská strana pracujících. Z delšího hlediska bylo pozoruhodné už její základní téma – byla protiimigrační. Hlavního nepřítele její ústřední heslo definovalo jasně: „Číňané musí vypadnout!“ Vyhnání čínských dělníků mělo přinést pracovní příležitosti pro „pravé Američany“, tedy křesťanské bělochy evropského původu. A Kalifornská strana pracujících uspěla. Jak ve svém článku zveřejněném v internetových časopisech Slovo.sk a !Argument připomněl Branislav Fábry, v roce 1882 byl na federální úrovni schválen zákon zakazující imigraci Číňanů (podobný zákon v roce 1923 přijali v Kanadě).
Odstranit Donalda Trumpa a s ním pravicový populismus z Bílého domu mohou listopadové volby. I když jsou dnes Spojené státy zmítané vnitřními spory jako málokdy v minulosti, domnívat se, že s příchodem Joe Bidena do Bílého domu dojde k dramatické změně, by bylo naivní. Předně posuny ve vojenské strategii Spojených států začaly v době, kdy Biden byl viceprezidentem. Ty jsou charakterizované novou definicí protivníka (už ne teroristické organizace, ale Čína a Rusko) a dislokací větších vojenských sil USA v oblasti Pacifiku než Atlantiku. Nynější Bidenův nejbližší poradce pro zahraniční politiku, Anthony Blinkenen, začínal svou velkou kariéru politika-úředníka v jeho štábu a v době změny strategie byl náměstkem ministra zahraničí.
A je tu ještě jedna bariéra změn zahraniční politiky Bílého domu. Za dobu vlády Donalda Trumpa dokázala propaganda vytvořit u veřejnosti USA nepříznivý obraz Číny, a to v barvách horších, než jsou ty použité pro obraz Ruska. Této náladě veřejnosti se Demokraté nepřizpůsobují – na jejím formování se někteří z nich velmi aktivně podílejí. Přiložené grafy, převzaté z červencové zprávy washingtonského výzkumného centra Pew Research Center, ukazují, že negativní vztah k Číně je větší u Republikánů než u Demokratů, ale zhoršování vztahů k Číně začalo u Demokratů a jejich sympatizantů dříve než u Republikánů a jejich sympatizantů – což odpovídá přizpůsobení se nálad veřejnosti změnám v politice a rétorice vedení uvedených politických stran.
Proměny v povaze kapitalismu
To, že je Čína ekonomicky dynamičtější než Spojené státy, pochopil čtyřicet let po zahájení pekingské politiky reforem a otevírání se světu snad už každý. Strach části západních elit není ale dán pouze viditelností čínského ekonomického a sociálního zázraku. Je vyvolán i povahou nové etapy kapitalismu. Je živený především nafukováním finanční bubliny. Kapitalismus je historicky spojen s faktem, že banky začaly půjčovat více peněz, než vlastnily. Úvěr byl založen na důvěře v další rozvoj, který splácení dluhu umožní. Dnes se ale takto chovají nejen banky, ale i některé státy. Začalo to téměř před půl stoletím, konkrétně v srpnu 1971. Tehdy prezident Richard Nixon se svými poradci rozhodl, že vietnamskou válkou zadlužené Spojené státy zachrání tím, že oddělí dolar od zlata. Domnívali se, že tak činí jen na krátký čas. Jenže dnes už žádná země neváže svoji měnu na zlato, ale na sdílenou důvěru. Vše je založeno na třech tezích. 1. Není důležité, jak velký je státní dluh, ale zda je vláda schopna splácet úroky. 2. Nadbytečné „uvolňované“ dolary – a dnes i eura – lze vyvézt jako „tvrdou hodnotu“ do zahraničí, nebo skrýt v bobtnajících cenách akcií. (U malých měn, jako je česká koruna, s vývozem a burzou počítat nelze, „řešení“ přináší inflace.) 3. Takto je možné zdánlivě postupovat donekonečna, nebo se v budoucnu najde nějaké řešení. Dodat lze jediné: nafukovaná bublina může ještě před nalezením východiska z dluhové pasti prasknout.
Problémem navíc je, že Peking nepostupuje jako Washington a Brusel. Čínské devizové rezervy jsou největší na světě a její zlaté rezervy rostou. V případě prasknutí dluhové bubliny – ať již z důvodu kritického propadu ekonomiky, nebo ztráty důvěry v dolar – by tak Čína mohla dopadnout mnohem lépe než Spojené státy. To je hlavní „hybridní hrozba“, proto musejí samozvaní obránci svobody pozvednout špinavý prapor mccarthismu. Proto se stává hlavním nástrojem udržení důvěry v kapitalismus, a tím i jeho fungovaní, embargo ve sdělovacích prostředcích veřejnoprávního typu, proto sílí volání po cenzuře internetu. V případě Bílého domu nastoupilo také svalování viny za vlastní problémy na někoho jiného – především na Komunistickou stranu Číny.
Jiný svět
Svalování viny na Čínu má celou řadu podob. Čína může za nezvládnutí epidemie nového koronaviru v USA, ale i za tamní patologické zbrojení. Blíží se únor 2021, kdy vyprší v Praze uzavřená dohoda Nový START, která znamená redukci a částečnou kontrolu strategických zbraní Spojených států a Ruska. Bílý dům nyní tvrdí, že by se měla k jednání o kontrole strategických zbraní připojit i Čína – byť její jaderný arzenál, srovnatelný s britským či francouzským, představuje pouze zlomek strategické výzbroje Spojených států nebo Ruska. Připravit novu smlouvu se již nedá stihnout. V případě, že se smlouva ani neprodlouží, lze snadno uhodnout, kdo za to podle Washingtonu může.
Čína má více než čtyřnásobek obyvatel než USA. Společnost je mnohem organizovanější – což ukazují dosavadní výsledky zápasu s novým koronavirem. Čína je vzorem odstraňování chudoby v rozvojových zemích. Více než osm milionů studentů absolvovalo v Číně letos vysokou školu, z Číny již řadu let pochází zdaleka nejvíce žádostí o nové patenty. Čína je na špici zavádění umělé inteligence, ale i zelené ekonomiky. Je avantgardou v architektuře, na jejím území se nachází největší teleskop, její batyskaf se noří do největších hlubin, minulý měsíc zprovoznila vlastní globální navigační systém Bai Du, který je přesnější než americký GPS – a tak by bylo možné pokračovat. Čínu je možné zpomalit, nikoliv však zastavit.
V červenci letošního roku odstartovala k Marsu čínská mise Tianwen-1. Její jméno je převzato z názvu básně a do češtiny se překládá Tázání Nebes či Otázky Nebesům. Stojí za to si občas připomenout úvodní ze 170 otázek:
„Jestliže půjdeme až k samým počátkům,
kdo o tom pro dnešek zachoval vědomost?
Nebe ani Země tehdy svůj tvar ještě neměly,
čím to lze doložit, že jde o skutečnost?
Všechno jen bezedná temnota halila –
kdo je s to do její podstaty proniknout?
Jakou má podobu veliká prázdnota?
Jak to lze zjistit a postihnout?
Po tmě je světlo a po světlu opět tma –
kdo to tak zařídil, to stálé střídání?
Jin a jang, spojení Trojice –
jak vlastně vznikají ty věčné proměny?“[2]
Že jsou to banální otázky? Jenže odpovědi na ně mají v řadě případů i dnes podobu pouhých hypotéz. Navíc kouzlo těchto dotazů zakódovaných do čínských znaků je dáno také tím, kdy byly Nebesům položeny. Autorem citované básně je nejvýraznější ze zakladatelů čínské poezie, Čchü Jüan. Žil na přelomu čtvrtého a třetího století před naším letopočtem. Jaké tehdy měly Spojené státy básníky?
Je obtížné spočítat vládnoucí dynastie v Číně, přičemž střídání na Dračím trůnu bylo až příliš často spojeno se ztrátami někdy i milionů lidských životů. A nejde jen o to, jak se získává mandát Nebes. Další miliony si vyžádala nejrůznější neúspěšná povstání, často vedená náboženskými sektami. Milionové ztráty na životech přinesly i různé záplavy a hladomory. Nenapodobitelná čínská politická kultura se formovala z jiných zkušeností, než jsou ty, které nabízejí kratičké dějiny USA. V každém případě je v současném globalizovaném světě stabilní a rozvíjející se Čína pro svět darem, který se Washington snaží zničit.
Svět je dostatečně velký pro spolupracující i prosperující Spojené státy a Čínu. Spory se dají řešit civilizovaně – například některé čínské firmy žalují Apple za krádež patentů, také TikTok chystá žalobu. Předsudky, s nimiž však přilétá Mike Pompeo do Prahy, vyrůstají ze směsice kulturních stereotypů srostlých s touhou po moci a majetku u části americké politické elity. Egoisticky pojímaný národní zájem, který Pompeo hájí, může v nejlepším případě vést ke zcela zbytečnému, ale také nebezpečnému rozdělení planety na dva paralelní světy.
Odkazy:
[1] Pro hlubší seznámení s životní drahou zmíněných politiků je dobré přečíst si pozoruhodnou knihu KINZER, Stephen: Bratři. John Foster Dulles, Allen Dulles a jejich tajná světová válka. Praha: Rybka Publishers, 2016.
[2] Čchü Jüan: Z čchuských písní. Přeložil Jaromír Vochala. Praha: BB art, 2004, s. 119. Trojice v klasické čínské filosofii znamená Nebesa, Země a Člověk.
(Komentár uverejňujeme v spolupráci s českým webovým časopisom !Argument)
