Politolog Oskar Krejčí se pozastavil nad rezolucemi dvou zastupitelských sborů, které se týkají výkladu dějin. Varuje před zjednodušováním a zatahováním v minulosti uzavřených událostí do současné politiky.
Vypadá to, že největším politickým problémem Evropy jsou její dějiny. Parlament Evropské unie přijal rezoluci Význam evropské paměti pro budoucnost Evropy. Ta svým agresivním pojetím cíleně deformuje historickou paměť, když mimo jiné mluví o stejné vině Sovětského svazu a nacistického Německa na rozpoutání druhé světové války. Pobaltím a Ukrajinou pochodují veteráni SS a jejich přívrženci. V Česku se chystají bourat další pomníky osvoboditelů a stavět památníky poraženým spojencům fašistů. A nejnověji polský Sejm ve čtvrtek chválil rezoluci Proti manipulaci a klamání historie politiky Ruské federace, která taktéž tvrdí, že bezprostřední příčinou války byl pakt Molotov-Ribbentrop. To vše za zlomyslné radosti veřejnoprávního politického bulváru a mlčení větší části vystrašené akademické obce.
Pakt o rovnováze
Znovu jsou veřejnosti předkládána fakta bez kompletní chronologie a bez kontextu. Například rezoluce Evropského parlamentu tvrdí, že druhá světová válka „byla zahájena v bezprostředním důsledku neblaze proslulé smlouvy mezi nacistickým Německem a Sovětským svazem…, která je rovněž známa jako pakt Molotov-Ribbentrop“. Polská rezoluce tvrdí, že po uzavření paktu Molotov-Ribbentrop byly prvními oběťmi obou totalitářství Polsko a země střední a východní Evropy. Proto je nutné znovu a znovu opakovat, že Československo a Rakousko se staly oběťmi nacistického Německa ještě před zmíněným paktem – a v případě Československa to bylo na Mnichovské konferenci za aktivní pomoci západních demokracií. K nacistům se při okrajování Československa tehdy přidalo i Polsko. Západní demokracie a Polsko zachovaly neutralitu, když nacistické Německo pomáhalo fašistům zmocnit se Španělska – v době, kdy na obranu zákonné republikánské vlády bojovali mimo jiné i sovětští armádní dobrovolníci. Pakt Molotov-Ribbentrop byl podepsán poté, kdy díky neochotě západních demokracií selhala sovětská snaha prosadit zásady kolektivní bezpečnosti. Stalo se tak ve chvíli, kdy Rudá armáda čelila útoku japonských militaristů na východě a Kreml se snažil vyhnout boji na dvou frontách – tragickým aspektem této správné strategie bylo rozdělení Polska. Území, které tehdy Sovětský svaz obsadil, je dnes součástí Litvy, Běloruska a Ukrajiny. Sluší se při této příležitosti připomenout, že během osvobozování Polska z nacistické okupace zahynulo více než 600 tisíc sovětských vojáků a více než 1,4 milionu jich bylo zraněno; poté nebylo Polsko začleněno do SSSR, a i když jej někdo může po nastávajících 44 let pokládat za vazala, díky těmto obětem byla nejen obnovena polská státnost, ale též zachráněn polský národ.
Podle zmíněné rezoluce Sejmu válka započatá paktem Molotov-Ribbentrop „přinesla smrt desítkám milionů lidí, stavbu nacistických koncentračních táborů v Evropě a holokaust – jeden z největších zločinů v dějinách lidstva“. Tato formulace naznačuje, že za nacistické vyhlazovací tábory může Sovětský svaz. Účelová stylistika deformuje výklad dějin a slouží k vulgárnímu ztotožňování fašismu a komunismu, což je primitivismus, kterým unijní rezoluce překypuje. Mimochodem: představa o tom, že 2. světová válka začala útokem Německa na Polsko, je manipulativní, eurocentrická. Byla-li ona válka celosvětová a směřovala-li ke znovurozdělení světa, začala útokem Japonska na Čínu dlouho před rokem 1939.
Zločin v Katyni
Propagandistické kampaně založené na jednostranném výkladu historických událostí budou letos velice časté. V dubnu a květnu se bude připomínat osmdesát let od vraždy zajatých Poláků v Katyni, což je spojováno s rozhodnutím předsednictva ÚV VKS(b) z 5. března 1940. Čísla o počtu zabitých se velmi liší, nejčastěji se uvádí přibližně 15 tisíc. Ruský historik Vladimir Galickij uvádí vyšší počet: podle něho bylo v Katyni zavražděno 21 857 polských vojáků. Zdaleka ovšem nešlo o všechny zajatce: těch bylo, podle téhož zdroje, více než 219 tisíc. Část byla předána do Německé říše, protože tam místně po rozdělení Polska přináleželi. Do Andersovy armády, polské vojenské jednotky zformované na území Sovětského svazu, jich bylo zařazeno přibližně 88 tisíc.[1] Ta vznikla červenci 1941 na základě dohody o navázání diplomatických styků mezi Sovětským svazem a exilovou vládou Polské republiky. Není bez zajímavosti, že vojáci Andersovy armády byli v březnu 1942, v době velmi obtížné situace na sovětsko-německé frontě, evakuováni přes Írán a Irák do Palestiny a přešli pod britské velení.
Připomínat zločin v Katyni je správné, vinit z něj (a) všechny Rusy, (b) jenom Rusy a (c) dnešní vládu Ruské federace je ovšem pouze zlomyslná propaganda. Podle dostupných údajů masakr Poláků v Katyni prováděly jednotky tehdejší politické policie NKVD, které velel Gruzínec. NKVD ještě pod názvem Všeruská mimořádná komise pro boj s kontrarevolucí a sabotáží, proslulou Čeku, zakládal Felix Dzeržinskij, který pocházel z polské šlechtické rodiny.
Sovětsko-polská válka
V tyto dny by bylo možné si připomenout i jinou dramatickou událost v polsko-ruských vztazích: sté výročí sovětsko-polské války, která probíhala od února 1919 do března 1921. Nové Polsko, nazývané někdy Druhá Polská republika, se začalo formovat v listopadu 1918, kdy se z dané oblasti začala stahovat německá vojska. Protože mnoho z představitelů nové varšavské politické elity vidělo budoucnost své země v hranicích polsko-litevské unie před prvním dělením Polska, polská armáda se vydala na východ. Byla odražena, ovšem po „zázraku na Visle“ v srpnu 1920 přešla do ofenzívy. Jak uvádí ruský historik Genadij F. Matvějev, pro Poláky to byla po 123 letech nesvobody první velká válečná akce, která přinesla Polsku více než 200 tisíc km2 a sovětskému vedení informaci, že musí odložit plány na export revoluce do střední a západní Evropy. Během války trvající 20 měsíců zahynulo více než 50 tisíc polských vojáků; ztráty rudoarmějců nejsou známy.[2] Do polského zajetí tehdy padly desetitisíce rudoarmějců, z nichž mnozí byli popraveni, nebo zahynuli v zajateckých táborech hladem, zimou a na nemoci.
Téma zacházení se zajatými rudoarmějci v novém Polsku zůstává předmětem velkých sporů, čemuž napomáhá i malé množství zachovaných věrohodných informací. Polský historik Zbigniew Karpus uvádí, že v polském zajetí nezahynulo více než 16 až 18 tisíc rudoarmějců.[3] Běloruský politolog a historik Nikolaj N. Mališevskij píše, že polské zajetí nepřežilo více než 50 tisíc ruských, ukrajinských a běloruských válečných zajatců: okolo 10 až 12 tisíc před přesunem do zajateckých táborů, 40 až 44 tisíc v místě uvěznění (30 až 32 tisíc rudoarmějců, 10 až 12 tisíc civilistů).[4] Ať již bylo množství zabitých či zavražděných rudoarmějců jakkoliv velké, vzpomínka na tyto mrtvé byla pravděpodobně jedním z impulzů pro katyňský zločin o dvě dekády později.
Pět dělení Polska
Je pozoruhodné, že Poláci nechovali a nepěstují tak velkou zášť vůči ostatním mocnostem, které se také podíleli na likvidaci polské státnosti, jako dávají najevo ve vztahu k Rusku. Například od samého počátku 1. světové války se především pod vedením Józefa Piłsudského vytvářely polské povstalecké jednotky, které bojovaly za samostatnost Polska proti ruským vojskům – po boku rakousko-uherské a německé armády. Zpravidla se mluví o trojím dělení Polska, na kterém se ve všech případech podílelo Prusko, ve dvou pak Rakousko. Ve skutečnosti oněch dělení bylo pět – kromě zmíněného paktu Molotov-Ribbentrop je nutné ještě připočíst, že v době nadvlády Napoleona nad střední Evropou bylo vytvořeno Varšavské knížectví. Většina tohoto knížectví byla po vítězství nad Napoleonem přičleněna k Ruskému impériu Vídeňským kongresem, kde zasedli zástupci Rakouska, Velké Británie, Pruska, Francie a Ruska. Tady je skryta jedna z příčin oné protiruské animozity: za okupanta je zpravidla pokládán ten, kdo obsadil hlavní město – a po Vídeňském kongresu se na sto let Varšava ocitla v Ruském impériu.
Když Napoleon začal tažení proti Rusku, tvrdil, že začala „druhá polská válka“ – a sto tisíc Poláků vytvořilo nejsilnější vojenský útvar mezi císařovými spojenci. Poláci patřili mezi nejstatečnější a nejvěrnější Napoleonovy vojáky. Přesto car Alexandr I., asi nejzáhadnější postava na carském trůně, po obsazení Paříže ostentativně navštívil Tadeusze Kościuszka, vůdce polského povstání v devadesátých letech 18. století, které rozdrtil Alexandr Suvorov. A povolal k sobě svého přítele z mládí Adama Czartoryského, který působil v letech 1804 až 1806 jako Alexandrův ministr zahraničí.
Z pozice polského krále Alexandr I. naoktrojoval nejpokrokovější evropskou ústavu té doby. Podle ní Kongresové Polsko mělo vlastní armádu bez ruských důstojníků, pouze vrchním velitelem měl být místodržící – carův příbuzný. Ústava zaručovala svobodu tisku, shromažďování a spolčování, včetně náboženské tolerance; polština se stala úředním jazykem, a to i na soudech a v armádě. Polský národ měl být reprezentován dvoukomorovým Sejmem. Roku 1818 v projevu před polským Sejmem ve Varšavě – Alexandr I. jej přednesl ve francouzštině, poté byl přečten v polštině – car mluvil o tom, že „vzdělání ve vašem kraji… dalo možnost ukázat mé vlasti to, co jí už dlouho chystám a co bude moci užívat, až dosáhne pro toto důležité dílo dostatečnou zralost“. Polskému Sejmu pak řekl: „Byli jste vyvoleni, abyste dali velký příklad Evropě, která na vás upírá svůj zrak. Dokažte svým současníkům, že svobodné právní instituce, jejichž posvátné počátky jsou mylně zaměňovány s destruktivním učením, nejsou nebezpečným snem, ale naopak. Když se zavádějí z upřímného srdce s čistým záměrem dosáhnout pro lidstvo užitečný a prospěšný cíl, jsou zcela v souladu s řádem a v obecném souladu, upevňují opravdové blaho lidu. Je na vás nyní ukázat na zkušenosti tuto velikou a spásnou pravdu.“[5] Zdá se, že záhadný Alexandr I. byl upřímnějším dědicem původních ideálů Velké francouzské revoluce než Napoleon – rozhodně byl víc než „kočující despota“, jak jej nazval Alexandr Puškin.
Experiment s polskou ústavou byl ukončen snahou Mikuláše I. omezit polskou autonomii a Listopadovým povstáním počátkem třicátých let 19. století, které bylo krvavě potlačeno. Není bez zajímavosti, že v čele protiruského povstání stanul zmíněný kníže Adam Czartoryski, který ovšem podle Wojciecha Zajaczkowského zpočátku varoval, že snaha svrhnout cara „je krok příliš smělý, který nepomáhá veřejnému zájmu a uráží nejen císaře Mikuláše, ale i zahraniční dvory, jež se účastní Vídeňského kongresu“.[6] Také papež Řehoř XVI. v encyklice Cum primum (1832), adresované všem arcibiskupům a biskupům sídlícím v Polském království, odsoudil povstání katolických poddaných proti provolanému carovi. Jenže to už vedle šlechty začal do politiky vstupovat třetí stav; spolu s tím myšlenku bohem daného vladaře začala vytlačovat národní idea. V polských oblastech rychleji než v ruské části říše, mimo jiné vzhledem k vyšší gramotnosti obyvatelstva zmíněné Alexandrem I.
Geopolitické hry
Ľudovít Štúr, velký propagátor slovanské jednoty, v polovině 19. století napsal, že Poláci jsou jediní Slované, kteří pociťují k Rusku nevraživost, ovšem za dělení Polska nesou prý sami vinu. Jejich „nekonečný boj s Rusy byl ve své podstatě bojem o hegemonii nad Slovanstvem“ a podle Štúra „je pro slovanskou rodinu národů a její tisíciletý těžký osud jen štěstím, že tento boj skončil takovýmto způsobem“[7], tedy vítězstvím Ruského impéria. Polsko-ruský souboj měl ale i své geopolitické rozměry, které byly umocňovány národními ambicemi a náboženskou nevraživostí, přičemž žádná strana za minulé tisíciletí nezůstala z dnešního hlediska bez viny.
Počátek rusko-polských sporů lze datovat různě, ty hraniční spadají do dob formování Kyjevské Rusi a polského knížectví. Hraniční pás se mnohokrát posunul východním i jižním směrem, přičemž každá jeho podoba nechala otisk ve vědomí či podvědomí řady lidí na obou stranách. Ale nejde jen o hranice. Z hlediska současné podoby politické kultury obou národů stojí za to připomenout si tři z mnoha událostí v rusko-polských vztazích:
- Na konci 10. století si kníže Měšek I. vzal za ženu Doubravku Přemyslovnu a Polsko zamířilo k římsko-katolickému pojetí křesťanství. Přibližně v téže době se velký kníže Vladimír I. oženil se sestrou byzantských císařů Annou Porfyrogennétou a Kyjevská Rus se vydala k ortodoxnímu chápání křesťanství.
- Na přelomu 16. a 17. století byla ruská zem v zajetí Tento rozklad ruské státnosti využila Reczpospolita, spojení Království polského a Velkoknížectví litevského, když podpořila vlastní nástupce na ruský trůn. Napřed takzvané Lžidimitryje. Po vystřídání samozvanců měl ruské zemi přinést klid polský vladař Zikmund III. Vasa, „z Boží vůle král polský, velkokníže litevský, ruský, pruský, mazovský, žmuďský, livonský a také dědičný král Švédů, Gótů a Vandalů“. Vznikl obrovský stát, ale jeho vladař, místo aby zemi přinesl kýžený mír, začal na Rusi s katolizací. V letech 1609 až 1618 probíhala otevřená rusko-polská válka. Zikmund III. nechal v září 1610 korunovat za ruského cara a velkoknížete veškeré Rusi svého syna Vladislava IV. Válka pokračovala, až se koncem roku 1618 díky lidovému povstání vzdal polský garnizon v moskevském Kremlu. Den národní jednoty, státní svátek Ruské federace, který se slaví 4. prosince, je vzpomínkou právě na tuto událost.
- Na konci první poloviny 17. století kozácký hetman Bohdan Chmelnický požádal ruského cara Alexeje I. o ochranu. Propukla třináctiletá rusko-polská válka, do které se v určitých fázích zapojily Švédsko, Turecko a Krymský chanát. Na jejím konci Moskva pokročila ve sbírání zemí Kyjevské Rusi a získala strategicky významný Smolensk, velkou část dnešního Běloruska, levobřežní část dnešní Ukrajiny, tedy území na východ od Dněpru, a to včetně celého Kyjeva. Po druhém dělení Polska, za vlády Kateřiny Veliké, se i pravobřežní Ukrajina stala součástí Ruského impéria.
* * *
Je správné připomínat si dějiny. Třeba i sovětsko-finskou válku, jak to dělá rezoluce Evropského parlamentu. A možná taky někdy přijmout rezoluci o zločinech západoevropského kolonialismu, který má, na rozdíl do zmíněné sovětsko-finské války, dopad i na současné dění ve světě. Fakta je třeba znát a vyhodnocovat je, ovšem přenášet moralizující soudy týkající se uzavřených událostí dějin do současné politiky – to je ryzí manipulace. Zvláště, když cílem není nic jiného než škodolibá snaha urazit a ponížit. Interpretace historie patří do rukou odborníků. Dají-li se do výkladu etických problémů dějin emocemi nabité sbory poslanců, je to vždy směšné a mnohdy i nebezpečné.
Poznámky a odkazy:
[1] GALICKIJ, Vladimir P: Suďba vojennoplennych i internirovannych Poljakov v SSSR (1939–1951 gody). In: Obozrivatěl – Observer, 2011, № 1, s. 108.
[2] MATVĚJEV, Genadij F.: Ješče raz o čislennosti krasnoarmejcev v polskom plenu v 1919–1920 godach. In: Novaja i novějšaja istorija, 2006/3.
[3] KARPUS, Zbignev: Fakty o sovjetskych vojennoplennych 1919–1921. In: Novaja Polša, 2000/11.
[4] MALIŠEVSKIJ, Nikolaj: Polskij plen: kak uničtožili desjatky tysjač russkich. In: Regnum. Informacionnoje agenstvo.
[5] Citováno podle MIRONENKO, Sergej V.: Samoderžavije i reformy. Političeskaja borba v Rossii v načale XIX v. Moskva: Nauka, 1989, s. 157.
[6] ZAJACZKOWSKI, Wojciech: Rusko a národy. Osmý kontinent – náčrt dějin Eurasie. Praha: Misgurnus, 2011, s. 117.
[7] ŠTÚR, Ľudovít: Slovanstvo a svet budúcnosti. Bratislava: SIMŠ, 1993 , s. 104–105.
(Komentár vyšiel v českom webovom časopise !Argument 13.1. 2020.)
SÚVISIACE:
Jozef Beňa: Historické povedomie parlamentu Európskej únie
Jozef Schwarz: Budúcnosť európskeho historického povedomia
Ferdinand Vrábel:: Nové metodické pokusy o tom, čo a ako vyučovať na hodinách dejepisu
