PO VOLBÁCH V ČESKU NEJASNO

Situace, kdy mají levice a pravice ve Sněmovně stejný počet křesel, vytváří nejistotu kolem vytvoření nové vlády. Kdo za to může? Volby poslanců vnesly na českou politickou scénu nejistotu. A jak v místních krajích luzích a hájích zvykem, je třeba urychleně najít toho, kdo za to může. Pojďme si tedy hru na hledání viníka zahrát. Jako první „na tapetě“ se nabízejí Mirek Topolánek a Jiří Paroubek. Oni byli nositeli nové základní charakteristiky kampaně – tou byla bipolarita, která byla v koncovce zcela zpersonifikovaná. Tuto situaci ale ruku v ruce vytvářely jak kampaně Občanské demokratické strany a sociální demokracie, tak media. Výsledkem byla rostoucí gravitační síla zmíněných stran. Ta nakonec téměř vrátila ODS počet voličů z roku 1992 a přinesla jim rekordní počet mandátů. ČSSD pak dostala téměř na počet voličů v roce 1998 a k tehdejšímu zisku mandátů. Dvě strany nad 32 procent získaných hlasů v systému početného zastoupení je skutečně mimořádný. Prezidentský poker Dosažený výsledek v podobě rozdělení Sněmovny přesně na levicovou a pravicovou polovinu lze charakterizovat jako značnou komplikaci pro vítěze a překvapivý úspěch pro poraženého. A tak má v této chvíli z těch dvou radostnější, ale rozhodně daleko méně záviděníhodný úkol předseda ODS Mirek Topolánek. Ten jako pověřený sestavením vlády bude muset opravdu hodně nabízet, aby získal, co potřebuje: sestavit vládu s výchozím počtem sto mandátů je úkol opravdu obtížný. Do jeho snažení může navíc zasáhnout prezident tím, že ho urychleně jmenuje premiérem. Schválení programu vlády v Poslanecké sněmovně za takovéto situace bude sice nejisté, ne-li nemožné, ale podstatné je, že mezitím proběhnou výměny na ministerstvech. Když vláda prvního premiéra důvěry nedostane, případný další ministerský předseda by už měl uklizený úřednický stůl a mohl by se vážně věnovat sestavování kabinetu, který by mohl projít – ať již díky tomu, že bude velkokoaliční, nebo že se v té době objeví nějací přeběhlíci. Třeba od oranžových k zeleným, aby snad mohli postavit poslanecký klub. Nebo naopak, od zelených k oranžovým… To by mohlo vyhovovat prezidentovi. Ten by jistě uvítal vytvoření velké koalice, neboť by mohl být při poměru sil v nové Poslanecké sněmovně znovu zvolen hlavou státu, a to ve už třetím kole první volby. Jenže ani prezident nemůže za nečitelný stav, který by mohl ve velkou koalici případně vyústit. Vznik takovéto koalice by měl jiné příčiny. Part šéfa sněmovny Pokud by došlo na třetí pokus o vytvoření vlády, je na tahu se svou historickou rolí předseda Poslanecké sněmovny. Ten navrhuje nového premiéra. Protože však ještě před tím musí nějaký kompromis či fígl umožnit, aby byl nový předseda Sněmovny zvolen, je tento poslední možný krok směrem k novému kabinetu zahalen závojem tajuplna. Ten poodhaluje pouze fakt, že některé strany se případného vyústění třetího kola do předčasných voleb musejí bát více než jiné. Nejasnost této koncovky už začíná tlumit vášně a učí opatrnosti. Jak stranické sekretariátu, tak Hrad. Z tohoto pohledu je předseda ČSSD Jiří Paroubek ve výhodném postavení. Stabilní vláda potřebuje sociální demokracii, a on musí být o podporu žádán. Možný odchod do opozice rozbíjí Paroubkův obraz jako člověka, který lpí na moci. Zároveň posiluje jeho vyjednávací pozici. Zároveň by mu tento krok umožnil, aby dokončil oživení sociální demokracie. Ta dokázala za poslední rok vylepšit svůj vnější obraz u veřejnosti, ale uvnitř má ještě mnohé co zlepšovat. Vše nasvědčuje tomu, že jednání o sestavení nové vlády budou nesmírně komplikovaná a možná i dlouhá. To není žádná tragedie, spíše paradox: k zauzlení na domácí politické scéně dochází ve chvíli, kdy se zemi daří ekonomicky a na mezinárodněpolitické scéně. Na druhé straně si to právě proto může Česko v této chvíli beztrestně dovolit. Riziko předčasných voleb Trojí selhání při sestavování vlády by mohlo přinést předčasné volby. Pro levici by byly příliš předčasné – nejen proto, že pozice ve státním aparátu by už nejspíš měla v oné chvíli obsazené pravice. Pro strany na levé části spektra jsou předčasné volby výhodnější až ve chvíli, kdy si pravice ušpiní ruce vládnutím a změní náladu části veřejnosti, která je příznivě nakloněna ODS. O tom, že taková nálada existuje, svědčí povaha zvýšení volební účasti. Volební tornádo nasálo do děje 64,5 procenta oprávněných voličů, což je o 6,5-procentního bodu vyšší účast než v roce 2002. Tento růst by mohl být dalším viníkem neurčitého výsledku. Ukazuje se, že na této hladině volební aktivity profitovala především pravice: levice získala proti předcházejícím volbám poslanců navíc něco málo přes 91-tisíc hlasů, zatímco pravice téměř 498-tisíc (bez Zelených; počítáno se Zelenými 721,5-tisíc). Zdá se, že v současné fázi polických nálad veřejnosti by až příchod okolo 70 procent voličů mohl napomoci levici. Nutno ovšem dodat, že není možné zjistit, kolik středolevých voličů od hlasování odradila drsná kampaň ODS čtyři dny před otevřením volebních místností. Sebestředná média Povaha volební kampaně zároveň ukazuje na další příčinu nepřehledné situace. Je zřejmé, že se hlavní strany naučily vnímat koncovku v posledním týdnu jako rozhodující. Brutální charakter závěru boje, charakterizovaný především „kauzou Kubice“, zastínil průběh všech předcházejících etap. Pokus o racionalizaci kampaně nevyšel, dlouhým vysvětlováním a přizpůsobováním náladám veřejnosti se programy staly neprůhledné. Ale nejen to: volebním výsledkem se programy staly neuskutečnitelné. To platí především o radikálním ekonomickým a sociálním projektu ODS, kterému bude obrušovat hrany každý z možných koaličních partnerů. Fascinující gravitační síla dvou největších stran ve své koncovce smetala všechny předpovědi sociologických agentur, ale především poškodila komunisty o 197-tisíc a lidovce přibližně o 150-tisíc hlasů. KSČM a KDU-ČSL teď zpytují svědomí, kde udělaly chybu. V zásadě nikde: staly se objetí bipolarizace a s ní související komercializace kampaně. Nejde přitom pouze o peníze, které vynakládají samy strany. Televizní úsilí o co největší sledovanost (a tím i cenu reklam) vyžaduje totiž napětí a tváře, což bipolaritu a personifikaci stran jen posiluje. Tomu trendu se politici mohou přizpůsobit dramatizací svých vyjádření, ale nedokáží mu čelit. Snížit vliv sdělovacích prostředků na výsledek voleb může jen nová sociální zkušenost voličů. Média mají podíl na obtížích při povolební komunikaci politiků mezi sebou. Při výrazné personifikaci kampaně se volební základny dvou stran na levici i dvou stran na pravici více překryly. Ztráty přívrženců KSČM a KDU-ČSL jsou ukryty v nárůstu příznivců ČSSD a ODS. Kouzlo barev Dalším, kdo by mohl mít zmatenou povolební situaci na svědomí, je zeměpis. Proti sobě hlasovaly modré Čechy a oranžová Morava. A jestliže oranžový Moravskoslezský kraj může vyvážit Středočechy, Prahu nevyvážil nikdo. Ta rozhodla – více než 48,3 procenta hlasů pro ODS je národním rekordem. Tento výsledek upevňuje Topolánkovu pozici, ale vyzvedají i pražského primátora Pavla Béma. Na druhé straně jsou pozoruhodné oranžové ostrovy v podobě Ústeckého a Pardubického kraje. Zvláště když na Ústecku, v kraji s největší nezaměstnaností, kde kandidoval Paroubek, zvítězila vládní strana – byť při druhé nejnižší volební účasti (57,2 %) vůbec. Praha a Ústí svorně potvrzují personifikovaný charakter kampaně. Zelení zase představují důkaz, že v politice při rostoucí gravitaci narůstají odstředivé tendence. Průnikem do Parlamentu dosáhli historického úspěchu v celé střední a postsocialistické Evropě. Mají rovněž evropský primát – v tom, že jsou automaticky zařazování na pravici politického spektra. Budou-li na této charakteristice trvat a zúčastní-li se na sestavování pravicové vlády, čeká je velmi ostrý vnitřní frakční boj. A případně založení nové strany zelených. Zároveň mají Zelení pocit, že musejí zabránit vytvoření velké koalice, která by mohla přinést většinový volební systém. Zatímco ten poměrný je v současné podobě do jisté míry znevýhodňuje, ale většinový by je mohl z Poslanecké sněmovny vyhnat. Za dalšího viníka toho, s čím si teď politici nevědí rady, by mohl být prohlášen volební systém. Přesněji řečeno, jeho aplikace při použití kvora a d’Hondtovy metody. Jejich působení je nejvýrazněji vidět na příkladu Zelených a občanských demokratů. Strana zelených může být pyšná na 6,3 % získaných hlasů, má však pouze tři procenta mandátů. Naopak ODS se ziskem 35,4 % hlasů dokázala nashromáždit 40,5 % křesel ve Sněmovně. ČSSD se ziskem 32,3 % hlasů obdržela 37 % mandátů. U KDU-ČSL je už vidět mírný propad – na 7,2 % hlasů připadlo 6,5 % mandátů. Pouze v případě KSČM se podobá podíl hlasů podílu mandátů: 12,8 % hlasů znamenalo 13 mandátů. Z těchto čísel je zřejmé, že kvorum a uzákoněná metoda přinášejí prémii velkým parlamentním stranám na úkor stran malých či menších parlamentních stran. Jenže ani to není konec příběhu. Skutečným hlavním viníkem nepřehledné situace po volbách v České republice je ten, kdo vymyslel, že Poslanecká sněmovna má sudý počet křesel. Autor je spolupracovník Slova