Na stránkách dějin čteme o stodenním císařství Napoleona Bonaparta (vzoru záhy „sestřeleného“ Víta Bárty) nebo sedmnáctidenním pobytu Heleny Třeštíkové „na kultuře“. Svévolně skončeném, když profesorka filmového umění zjistila, že samostatně rozhodovat nemůže a dané obsazení rolí je staré dobré divadlo.
Paní Karolína převálcovala všechny, i malého Korsičana, osmidenním ministerstvím. Ministrovala už při několika černých mších a pravděpodobně si dost věřila také pro teď. Nenajedenost, nedostatek schopností, „americké“ sebevědomí a spěch nemívají světlé zítřky. Pročež se v báječný trapas změnilo první i poslední setkání paní Peakeové s výběrem Generálního štábu AČR. V den jejího obratem podepsaného odvolání. Generálporučík Petr Pavel (jmenovaný letos na Petra a Pavla) pronesl při onom potlachu v podstatě „náhodných známých“ různorodě interpretovatelný projev, jímž prokázal své diplomatické nadání…
Pokud by místopředsedkyně vlády po slovech o další mnichovské zradě přeci stáhla své věrné z kabinetu k 10. lednu 2013 (proč tak pozdě?), naskýtá se pokračování války jinými prostředky. Obchodem za každé jednotlivé hlasování někdejší ódéesačky, nečekaně obratné v kupčení nemovitostmi. Konstelaci zájmových magnetismů, černých děr na peníze, politických hvězd či bláznivých komet, tuhle skořápkářskou hru z Císařova pekaře a Pekařova císaře může rovněž v pohodě rozšířit i trocha pohybových her s „malým Dobešem“. A jeho zpola vybájeným Hnutím pro sport.
Ohyzdný koaliční samohyb pravděpodobně vydrží na cestě, ačkoli tempo zvolní. Kouzelně laxní a silácky nadávající národ zůstane sedět s lahví piva u obrazovky, aby věci své nenechal k sobě se navrátit. Zůstane napospas kabinetu, jehož ubohost je dalším rekordem doby. Poznamenané systematickým odváděním pozornosti k nápadně medializované hrstce antidemokraticky smýšlející mládeže. Svolné k „obětem“ jednodenních „hladovek“ a mávání povědomými transparenty.
Vraťme se však ke kauze Peakeová. Co stmelilo územím nikoho rozdělené interesy rozvaděného premiéra a prezidenta?
Odvoláním Vlastimila Picka hrábla mikroministryně (lépe řečeno lidé stojící za ní) do představ Václavu Klausovi, jenž vrátil úder, co zabil dvě mouchy jednou ranou. Exvedoucího vlastní vojenské kanceláře „může“ a ten se mu odvděčuje například hodně pochvalnými sentencemi mezi vojáky. Však už je zpátky na místě. A s kutálkou! Petr Nečas musel protentokrát nepřítele žádat, aby ráčil rozkližovat vratkou kocábku koaličního kabinetu. Protihodnotou dostal hladké hradní prohnání nových zákonů, jež o den předcházely společnému zásahu.
Ambiciózní politička odpochodovala, aby nemohla přesměrovávat odkloněné penězovody, aby zloděj nemohl okrást zloděje. Navíc existují zprávy, že měla zálusk na jisté nepříjemné dokumenty, skrze něž by mohla na politickém poli dále růst a možná i kvést.
Není lehké nebýt zvědav, komu předá předseda vlády otěže „gripenovského“ rezortu. Jaká osobní karta padne naposled v partii prvotřídních valchařů. Omšelých trumfů.
Článek vyšel v deníku Parlamentní listy
