Akreditoval jsem se (…) v Brně na Stavebních veletrzích. Jen tak z pilnosti, komentář k tomu ode mne v novinách ani v rádiu nepoptávali. Navštěvuji brněnské výstaviště odjakživa, poprvé jsem se tam na strojírenském veletrhu prodíral davem před více než čtyřiceti lety. Baví mne jednou za čas sledovat, jak se tato akce proměňuje v čase. Pokaždé mne něco překvapí. Tak tomu bylo i nyní.
V obrovském areálu se prezentovala pouze hrstka vystavovatelů, na které se přišla podívat pouze hrstka návštěvníků. Byl z toho pocit, jako když člověk navštíví po sezóně vyhlášené letovisko. Ve stáncích postávali a posedávali obchodníci, od kterých nikdo nechtěl informace ani prospekty, u stánků s občerstvením se nikdo neobčerstvoval. Vyzvedl jsem si ze solidarity v prázdném tiskovém středisku katalog, který je k ničemu, a lehce otřesen odešel.
Zdá se, že doba, kdy se lidé chodili na veletrhy dívat na technické novinky, zlepšováky a vynálezy, je pryč. Vystavovatelé se odstěhovali někam na internet, kam se za nimi přesunuli i návštěvníci. I dnes sice mohou haly výstaviště praskat ve švech, ale to se musí konat výstava psů. Jinak jako by tam chcípnul pes.
Ještě štěstí, že jsem nevyhodil krabici, ve které mám pětatřicet let staré prospekty z Interkamery, veletrhu fotografické techniky. Vím, že když ji otevřu, ožijí vzpomínky na špičkové zahraniční přístroje, které jsem nemohl mít, protože byly k mání pouze za valuty, o kterých se dalo pouze snít. Pak se ale jednou u nás v restaurátorských ateliérech objevil nový ekonomický náměstek. Byl to přátelský chlapík, který si nás fotografy oblíbil a zeptal se, co potřebujeme. Řekli jsme mu, že by se hodil fotoaparát Sinar, ale nedá se koupit.
Myslím, že z čirého rozmaru anebo frajeřiny si s námi dal schůzku v Praze ve Veletržním paláci u stánku Sinaru, kde jsme zástupci této firmy v přítomnosti našeho náměstka řekli, co chceme, a on pak využil své politické konexe a přímo na tom veletrhu nám koupil, na co jsme ukázali prstem. Jak se ten člověk u nás náhle objevil, tak i ze dne na den zmizel, ale zůstal po něm ten krásný západní fotoaparát z veletrhu, pořízený za švýcarské franky…
Nevybavuje se mi nic, co bych chtěl z veletrhu po sezóně, který jsem právě navštívil. Určitě bych si ale vybral něco z toho, co jsem na veletrzích viděl před dvaceti, třiceti či čtyřiceti lety a na co jsem tehdy neměl peníze. Když dnes není co na veletrzích předvádět, možná by stálo za to vrátit se k tomu, co se předvádělo kdysi. Ideální by pak bylo, aby se mezi vším hezkým, co se už bohužel nevyrábí, procházeli lidé, kteří to uměli ocenit, a už tu bohužel nejsou.
Vyšlo v: Kulturní noviny 18/2018 30. 4. 2018
