I po padesáti letech si pamatuji slova trenéra, že pokud se rozhodnu vyběhnout z branky, abych útočníkovi zúžil střelecký úhel, není už cesty zpět. Zastavit se a vracet na brankovou čáru je jistý gól, fatální chyba. Vlastně si na to vzpomenu pokaždé, když udělám nějaké zásadní rozhodnutí. Neohlížím se přes rameno. Nezdržuji se tím, co skončilo. Přijde mi, že bilancovat je o ničem.
Nesejde na tom, zda se člověk rozhodl správně, anebo chybně. Podstatné je, zda si necháváme zadní vrátka, anebo zda za sebou pálíme mosty. Právě proto, že jde o obrovské dilema, nejlepší je ho vůbec neřešit. Hledět dopředu. Soustředit se na nový úkol. I když vstupujeme na tenký led, i když nevíme, zda jsme k tomu novému povoláni, anebo zda jsme pokoušeni.
Vše nové přichází poté, co jsme jisté opustili pro nejisté. Tu chvíli, kdy jsme za sebou zavřeli dveře, poznáme podle toho, jak nás přestalo pálit dobré bydlo. A samozřejmě z lehké úzkosti, která provází tu lehkost po odhození staré zátěže, která ovšem současně byla kotvou. Znejistění z odjištění, kdy člověk zaživa ožije.
Na to, s čím člověk končí, nemá hledět jako na zmařenou investici, ať už investoval do vztahů k druhým lidem, do střechy nad hlavou anebo do kariéry. Co mělo smysl, to se v budoucnu zhodnotí a co se nezhodnotí, toho není škoda.
Přijde-li ten moment, kdy člověk pocítí, že by měl skončit s tím, co umí, v čem je doma a za co se mu dostává pozornosti i mzdy, má se o co opřít. Je zde to Matuškovo: „Já nevím, kde se to ve mně bere, ten neklid, co mne tahá z místa na místo…“ a především pak věta, kterou Kristus adresoval svému apoštolovi, „ať mrtví pochovávají svoje mrtvé“. Nejsme odpovědni své minulosti, nýbrž své budoucnosti.
Nikdy jsem si nepřipadal správcem sebe sama, coby muzea svých fotografií, písní či článků, svých proher a vítězství, vzestupů a pádů. Naučil jsem se zavírat za sebou dveře tiše, odcházet po anglicku. V tom, co bylo, jsme všichni nahraditelní, i když nám kdekdo laskavě tvrdí opak. Naopak v tom, co je před námi a na co by v první chvíli nikdo nesázel zlámanou grešli, jsme nepostradatelní a nenahraditelní. Jsme ke své budoucnosti povoláni jmenovitě, exkluzivně a chce se od nás jediné: Abychom si nezacpávali uši, když jsme povoláni následovat ten hlas.
(Text vyšiel v brnianskych Kulturních novinách 43/2018)
