O krizi, která krizí nebyla

Česko má novou vládu. Po bouřlivých sporech cílová fotografie zachytila tři vítěze. Příprava programového prohlášení nové vlády v Česku spěje do finiše. Je pravděpodobné, že již příští týden bude tento program schválen a tak i potvrzena vláda, jejímž premiérem bude Stanislav Gross. Jeho úspěch byl dán tím, že zvolil správné postupové kroky a dokázal je dodržet. Stal se symbolem určitého typu politického profesionalismu mladé generace, která nastoupila na kolbiště po listopadu 1989. Ovšem nejen on, i jeho koaliční partneři z KDU-ČSL a US-DEU se tváří jako vítězové. A tak nastal čas bilancovat, kdo vlastně závod vyhrál a kdo skončil v poli poražených. Situace na startu Na začátku byla slova o tom, že sociální demokracie by měla po prohře ve volbách do Evropského parlamentu změnit politiku tak, aby se při domácích volbách nepropadla zcela. Tuto situaci si někteří vedoucí představitelé ČSSD vyložili jako úkol posílit pozici sociální demokracie ve vládě, aby bylo možné lépe prosazovat program této strany a obnovit tak důvěru veřejnosti. S ohledem na neoblíbenost a slabost pravicové Unie svobody – DEU to v první chvíli znamenalo směřovat k menšinové vládě. Suma sumárum: sociální demokracie chtěla na volební porážce vydělat. Udělat z porážky vítězství je možné, ale velmi obtížné. Takovýto čin zpravidla vyžaduje udržet si iniciativu a schopnost vnutit soupeřům vlastní pravidla hry. Předolympijský závod o sestavení nové vlády v Česku byl takovýmto Grossovým pokusem. A jak utkání dopadlo? Fotografie v mediích ukazují tři vítěze – předsedy ČSSD, KDU-ČSL a US-DEU. Zvětšenina však nabízí jiný výsledek. Skutečný vítěz Zlatá medaile připadla bezesporu lidovcům. Po odstranění šumů v podobě hašteřivých výroků představitelů koaličních stran, které byly povětšině určeny divákům, dostává uplynulý měsíční zápas podobu běhu. Při zpětném pohledu se ukazuje, že to byl běh po kruhové dráze: cíl byl v místě startu. Výsledkem závodu je staronová trojkoalice ČSSD, KDU-ČSL a US-DEU. Byl to podivný běh. Miroslav Kalousek, který hned na začátku pochopil, o jaký běh půjde, prostě neodstartoval. Zůstal stát a pouze se otáčel, aby sledoval, jak si vedou sociální demokraté. A když pak Gross s rukama nad hlavou doběhl do kýženého cíle, našel tam usmívajícího se Kalouska. Někteří sociální demokraté si ze závodu odnesli hořký pocit, že Kalousek při závodu šidil. Není to pravda – hned na začátku řekl, že to není jeho závod. Pouze si počkal, až se k němu ČSSD vrátí. A oni se museli vrátit, neboť taková byla pravidla. Jinak by vládu nesestavili. Kalousek se v celém utkání projevil nejen jako nejlepší stratég, ale i taktik. Na rozdíl od Grosse svá stanoviska nikdy nedoprovázel emocemi, natož pak vulgarismy, ani jednou nepromluvil tak, aby si zavřel dveře k dalším jednáním či partnerům. Neváhal vyhovět vyjednavačům ČSSD a zůstává otázkou, zda předem věděl, že vstřícnou nabídku nakonec odmítnou. A když už musel alespoň naznačit bojové zaujetí, provedl lidoveckou výměnu na postu místopředsedy vlády. Nikdy po získání funkce předsedy KDU-ČSL nepřenesl vnitrostranický zápas na úroveň vlády a i tentokrát změny ve vládě provedl vůči své straně citlivě. Druhé místo Stříbrná medaile patří unionistům. Jejich úspěch je pozoruhodný: ve volbách do Evropského parlamentu zcela pohořeli a sociální demokraté vyvolali krizi mimo jiné s vědomím, že je spojení s US-DEU oslabuje. I unionisté během měsíce vystřídali místopředsedu vlády a posunuli do této pozice svého nového předsedu. Ten dostal politicky viditelné ministerstvo spravedlnosti. Navíc získali unionisté silový resort ministra obrany. Když Vladimír Špidla před dvěma lety sestavoval vládu, bylo pro sociální demokraty kategorickou podmínkou, že s unionisty jen bez Karla Kühnla. K nejzajímavějším jevům české politické scény patří mediální klid, který Kühnl udržoval v posledním roce. Jako by cítil, že musí jen otupit rozjitřené sociálnědemokratické city a dočká se. Teď je možné uzavírat sázky, jestli Kühnlovo jmenování vyplaší z Česka švédské gripeny. Hned po prvních hodinách v ministerském křesle začal nahlas zvažovat prodloužení české vojenské mise v Iráku. Celou vládní krizi se unionisté vezli v zákrytu za lidovci. Do sedla je vysadilo Kalouskovo prohlášení, že nejde o krizi koalice, ale sociální demokracie. Pak už jen Pavel Němec musel doplnit, že Unie svobody-DEU bude buď ve vládě, nebo v opozici – a Gross se většiny v Poslanecké sněmovně nemohl dopočítat. Tedy bez komunistů a ODS, což sám naivně hned na začátku běhu vyloučil a pak se marně snažil svá prohlášení na toto téma rozmělnit. Třetí místo Bronzovou medaili vybojovali sociální demokraté. Rozhodně neprohráli zcela, mají premiéra a většinu ve vládě, ale jsou až třetí. Gross běžel celou trasu velmi snaživě a doběhl do cíle dříve, než se mnozí komentátoři domnívali. Bylo tomu především proto, že panovalo přesvědčení, že jde o maratón. Jenže se ukázalo, že se běží kratší ze středně dlouhých tratí – a tak Gross mohl okruh během závodu zkracovat. V měsíčním běhu především sbíral argumenty, jak přesvědčit vlastní sociálnědemokratické vedení strany, že víc se vyjednat nedalo. Opět zůstává nezodpovězenou otázkou, zda to věděl dopředu. Osobně může být spokojen, neboť premiérem bude, ale při oslabené pozici sociální demokracie. Paradoxně působí fakt, že ČSSD byla poražena i tam, kde byla silná. To, že zápas o ministerstvo zahraničních věcí vedli vlivní poslanci Vladimír Laštůvka a Jan Kavan, mělo za následek, že se pozornost soustředila tímto směrem. Došlo tak nejen k přecenění významu tohoto ministerstva, které ČSSD nemohla získat, ale i k tomu, že Gross potichu vyklidil pozice na ministerstvu obrany. Sociálnědemokratický pokřik o tom, že je třeba obsadit vedení resortů, kde tečou peníze, nepůsobil na veřejnost příliš příznivě. Ovšem pokud se někteří členové ČSSD domnívají, že toky státních peněz zcela ovládli, pak nejspíš proto, že ve sprintu zapomněli, že předsedou rozpočtového výboru Sněmovny je Miroslav Kalousek. Záhada úspěchu Při analýzách Grossova úspěchu při sestavování vlády se objevily dvě odlišné interpretace toho, co se vlastně v uplynulých týdnech v Česku událo. První, obdivný výklad zdůrazňuje, že se objevil mistr kompromisu. Druhé – kritické – vysvětlení říká, že sem nastoupil politik bez názoru. Grossovy kompromisy jsou postaveny na odvaze mluvit bez předsudků s kýmkoliv a na optimistickém přesvědčení, že s každým se dá dohodnout. Protože během cesty vzhůru dokázal, že umí nejen nabízet, ale i dávat, mnozí mu věří. To v případě politických ambicí především znamená umísťovat lidi do pozic tak, aby se v zásadě cítili spokojení a šli s proudem. Také v uplynulých týdnech Gross sliboval nalevo i napravo. O všem je možné se dohodnout – od Bruselu po Vysočinu, všem je možné nabídnout ruku – od občanských demokratů po komunisty. Složení vlády a jejího zázemí je nejdůležitějším – a možná též jediným – projevem změny. O Grossově bezhodnotové politice se diskutuje proto, že nelze vůbec říci, jaký má názor na tu či onu věc – má jej zpravidla takový, jaký se v dané chvíli očekává. Změní-li se chvíle, změní se i názor. Jak píše Kurt Vonnegut v románu Galapágy, „Andrew MacIntosh si nikdy nedělal vrásky s tím, jestli to, co říká, je pravda, nebo ne – a tak dokázal vystupovat úžasně přesvědčivě“. Program je samozřejmě důležitý, ne však proto, že určuje cíle a strategii, ale proto, že je v kraji zvykem mít program. V programovém prohlášení koaliční vlády nejde o vyvážení názorových rozdílů, ale o přidělení hesel, které budou vydávána jako majetek té které strany. Čím silnější strana, tím více hesel. Pokles významu politiky Možná jsou pravdivé obě interpretace. Možná Česko vstoupilo do etapy dějin, kdy obsah v politice přestává být důležitý a nejdůležitější se stává, jak se politik jeví. Skončila doba hrdinů, kteří vyvraceli a stavěli nový systém – teď nastupují údržbáři, kteří musí systém udržet v chodu. A je zbytečné mluvit o první či třetí cestě, když se nikam nejde. Vždyť co je to česká politika, když máme Brusel, MMF, WTO a Coca-Colu? Je asi nemožné oživit ekonomiku Česka ve chvíli, kdy v Německu je stagnace – vždyť loni z Německa k nám mířilo 32,6 % našeho dovozu a do Německa směřovalo 37,0 % našeho vývozu. Nejsou důležití experti na ekonomiku či zahraniční politiku, důležití jsou mediální kouzelníci. Tak v roce 1999 řešil problémy britský premiér Tony Bliar, když se válečná operace NATO v Jugoslávii dostala do krize – neposlal na Balkán nová letadla či tanky, ale poslal do Bruselu svého předvolebního stratéga, aby místním pomohl s propagací. Když se dobře mluví, je možné dělat cokoliv. Snad ale existují hranice, za nimiž moc nad politickým jednáním veřejnosti ztrácejí reklamní agenti a přebírá jí životní zkušenost. Výzkum agentury CVVM zjišťoval, které problémy pokládají obyvatelé Česka za nejdůležitější. Dotázaní nejčastěji uváděli nezaměstnanost (43 %), hospodářskou či obecnou kriminalitu (28 %), korupci (23 %), zadluženost státu a reformu veřejných financí (14 %), rozháranost politické scény (13 %), nestabilitu vlády respektive probíhající vládní krizi (12 %), problémy resortu zdravotnictví (11 %); dále již následovaly problémy, které za nejdůležitější pokládalo méně než deset procent dotázaných. Však také mediální odborníci poradili těm, kdo tvořili programové prohlášení nové vlády, aby v duchu takovýchto výzkumů vybrali odpovídající hesla kladoucí důraz na boj proti nezaměstnanosti, kriminalitě, korupci a za reformu veřejných financí. Bariéry mediální politiky stanoví až čas. Blair již pravděpodobně nikdy nedokáže slovy napravit to, co si na své reputaci pokazil u většiny britské veřejnosti válkou v Iráku. A obdobné to může být i ve středu Evropy. Podle nedávného výzkumu CVVM si pouze tři procenta dotázaných myslí, že si sociální demokracie dokáže nejlépe poradit se zmíněnými čtyřmi největšími problémy, dvě procenta si to myslí o lidovcích. Naopak 17 % repondentů je tohoto názoru, že nejlepší lék na tento koš problémů představuje ODS, pokud jde o komunisty, domnívá se tak 10 % dotázaných. Dokonce i v případě boje proti nezaměstnanosti, což je ústřední téma sociálnědemokratických programů v Evropě, má ČSSD důvěru pouze jednoho procenta dotázaných, zatímco ODS 12 % a KSČM 10 % respondentů. Účast nestačí Olympijské heslo „Není důležité zvítězit, ale zúčastnit se“ i ve sportu působí hlavně jako útěcha. V politice neplatí vůbec – tam se hraje na vítězství. Skutečný závod o to, kdo a jak bude vládnout, ale ještě neskončil. Zatím je patrné pouze to, že všechny tři koaliční strany využily sestavování nové vlády ke zohlednění vnitrostranických změn. Upravuje se styl vládnutí. Otázka, zda bude Grossova vláda panovat dva roky, zůstává otevřená, neboť není jasné, zda se mění i obsah vládnutí. Jestliže v okamžiku, kdy se Špidla stal předsedou ČSSD, bylo možné říci, že po něm nastoupí Gross, dnes není v závěsu Grosse připraven žádný favorit. To je situace, kterou si Gross bude pěstovat – jak je patrné například na faktu, že ministrem vnitra byl jmenován nestraník. Nelze však zapomínat, že původní zadání pro Grosse bylo složitější – nejen zabránit předčasným volbám, ale i zvýšit naději na dobré volební výsledky ČSSD. V této chvíli se nedá říci, zda nový styl vládnutí bude stačit k růstu preferencí sociální demokracie. V případě, že ne, může vést absence programových a kádrových alternativ k prohloubení její krize. Autor (1948) je stálym spolupracovníkom týždenníka Slovo