Politolog Oskar Krejčí ve svém článku připomíná, že zapírání a neznalost významných dat z dějin Evropy či Asie ukazuje na deformaci politické kultury a zakládá budoucí politické problémy.
Výročí slouží k tomu, abychom si současnost postavili do kontextu času. Především společenská jubilea jsou připomínána proto, abychom viděli nejen odkud, ale kam se má směřovat. Proto má více než symbolický význam to, kdy a co z minulosti pokládá za důležité stát, ale i mainstreamová média, nebo naopak vzpurní občané. Neméně důležitý význam má fakt, která jubilea se někdo snaží potlačit v naději, že se tak budoucnost změní. V první květnové dekádě lze taková data nalézt v českém informačním prostoru nejméně tři: dvě záměrně opomíjená, jedno téměř neznámé.
9. květen 1945
Mezi těmi dvěma potlačovanými, redefinovanými a pohrdanými dominuje 9. květen. Začalo to v květnu 1990, kdy ve Federálním shromáždění současný prezident označil oslavu 9. května za „fikci stalinské historiografie“ a vyzval, aby se Československo přiřadilo k civilizovaným zemím a slavilo konec 2. světové války 8. května. Spor o 8. nebo 9. květen ale není sporem o konec války – bojovalo se i po 9. květnu 1945, v drobných šarvátkách v Evropě, ve velkém v Asii. Tyto rozepře jsou, alespoň na první pohled, sporem o datum podpisu kapitulace znamenající konec války. Avšak striktně vzato, 2. světová válka formálně skončila kapitulací Japonska, tedy 2. září při podpisu na palubě bitevní lodi Missouri. Nebo dokonce 9. září 1945, kdy byla v Nankingu podepsána bezpodmínečná kapitulace japonských vojsk v Číně.
Toto množství dat, které by mělo být libůstkou pro historiky na pozadí oslav konce strašlivé války, se v rukou politiků mění na polnici zvoucí k novým konfliktům. Protože se hrátky kolem data ukončení války v Evropě notoricky opakují, je nutné zopakovat i banality. První akt nacistické kapitulace nebyl podepsán 8. května, ale 7. května v Remeši. Tuto dohodu Moskva pokládala za dočasnou. Bezpodmínečná kapitulace, která se většinou připomíná, byla pak na žádost Josifa Stalina podepsána v Berlíně, a to v noci z 8. na 9. května. Většina historiků uvádí, že se tak stalo 8. května ve 23.01 hodin středoevropského času, tedy 9. května 01.01 hodin moskevského času. Někteří ale tvrdí, že došlo k technickému zpoždění podpisu vedoucího německé delegace. To je celá záhada falzifikace. Proto dnes někdo slaví Den vítězství 8. května, a jiný – nejen Rusko, ale například také Izrael – 9. května. A ti všichni jsou civilizovaní.
Je tu tedy tak trochu volný výběr, který by neměl nikomu s dobrou vůlí vadit. Československo ovšem po změnách v roce 1989 zvolilo 8. květen i z jiných důvodů: někomu vadilo, že se 9. května slavilo i osvobození Prahy, tedy hlavního města Československa, Rudou armádou. Prý se Praha osvobodila sama. Nebo ji zachránili vlasovci. Příchod Rudé armády nepokládají za osvobození, ale novou okupaci. Tato skutečná falzifikace – vadí-li někomu období socialismu v česko-slovenských dějinách, tak to začalo až v únoru 1948 – plní dvě ideologické objednávky. Především je doprovodným tvrzením široce rozprostřeného zpochybňování rozhodující role Sovětského svazu na porážce nacistického Německa. Zároveň pomáhá nafukovat strašidlo obcházející Evropu jak do podoby socialismu, tak i do obrazu agresivního Ruska.
2. květen 2014
Druhé v českém mediálním prostoru opomíjené datum se týká masakru v Domě odborů v ukrajinské Oděse. I když se vyhýbání tomuto výročí částečně podobá onomu tvrzení o „stalinské falzifikaci“, má jeden rozměr navíc: týká se otázky viny v současnosti stále aktivních politiků. Onoho 2. května 2014 se střetlo přibližně 1200 přívrženců Majdanu, tedy manifestace na tomto kyjevském náměstí a následného převratu, plus 600 fotbalových ultras z Charkova na jedné straně se třemi sty antimajdanovci a proruskými aktivisty na straně druhé. Výsledkem bylo 48 mrtvých a desítky raněných. Z celkového počtu zabitých jich bylo 46 antimajdanovců a proruských aktivistů, z nichž někteří byli zaživa upáleni, jiní barbarsky ubiti davem či zemřeli na následky jiných zranění.
Tato zločinná tragédie je zamlčována z několika důvodů. Především režim nastolený po převratu v roce 2014 na Ukrajině byl zrozen za aktivní pomoci Západu a jeho představitelé dosud nepřiznali chybu. Proto je třeba skvrny na kráse nových kyjevských vládců zaretušovat. K tomu patří i fakt, že chybí oficiální tlak z takových ohnisek nadšené obhajoby lidských práv, za jaké se rády vydávají Brusel či Washington, na nestranné vyšetření příčin této tragédie a na potrestání viníků. Další příčinou je ostudné porozumění, které dává Západ najevo při jakémkoliv útoku na Rusy či Ruskou federaci v postsovětském prostoru, ať již se jedná o Ukrajinu, Pobaltí, Gruzii, nebo jiné oblasti.
4. květen 1919
Opomenutí tohoto stého výročí má jinou povahu: je neúmyslné. Povětšině je založeno na neznalosti a malé schopnosti Západu vnímat dějiny v jejich globálním rozměru. Eurocentrismus naší politické kultury není spojen pouze s individuálními ideologickými předsudky. Je dán i povahou vzdělání, onou falešnou samozřejmostí obsaženou v učebnicích na základních a středních školách. Proto si tak málo lidí umí vybavit, co pro Čínu znamená Hnutí 4. května. Protože však ekonomický, politický a kulturní význam Číny ve světě exponenciálně narůstá, neznalost jejích dějin a politické kultury přestává být jen akademickým problémem. Je to riziko, které komplikuje začlenění Číny do světového dění v její nové podobě. Podobě, která je – ač se to někomu líbí, nebo ne – natolik impozantní, že mění povahu skutečné samozřejmosti.
Pozadí vzniku Hnutí 4. května nese punc západní arogance a souvisí s tehdy připravovanou a později schválenou Versailleskou smlouvou. V této smlouvě je sice Čína uvedena mezi „mocnostmi spojenými a sdruženými“, avšak odmítla ji podepsat. Důvodem byl oddíl VIII. v části IV. nazvaný Šantun. Jednalo se o strategicky nesmírně cenný Šantungský poloostrov, který byl mezi roky 1898 a 1918 součástí německé koloniální koncese v Číně. Versailleská smlouva v článcích 156 až 158 uvádí, že uvedená německá koncese – její území se „zařízením pevným i obíhajícím“, železnice, doly, podmořské kabely, archivy, skladiště etc. – se stává majetkem Japonska.
Odpor proti předání Šantungského poloostrova, rodiště na Západě málo pochopených filosofů Konfucia a Mencia, přerostl do vzniku Hnutí 4. května. Studentské protesty (od roku 1949 je 4. květen v Číně slaven jako Den mládeže) se propojily s akcemi nedlouho předtím založených odborů, začal bojkot japonského zboží, objevily se útoky na japonské usedlíky v Číně i na projaponské politiky. Jak píše americký sinolog John Fairbank, všichni se sjednotili v „nejmohutnější demonstraci národního cítění, jakou kdy do té doby Čína viděla“[*]. Pozoruhodné je, že toto hnutí nemělo charakter odmítnutí Západu jako celku, ale právě naopak. Stalo se mimořádně silným impulzem k dalšímu otevření čínského intelektuálního života západní vědě a idejím v podobě demokracie, anarchismu, socialismu, liberalismu i pragmatismu. Už 1. května 1919 vyšla stať profesora Pekingské univerzity Li Ta-čaa představující úvod do marxistické teorie; přibližně dva roky poté byla založena Komunistická strana Číny.
Století ponížení Číny – období od opiových válek do vítězství komunistů v občanské válce, v němž jedním z významných mezníků byl 4. květen 1919 – je zdrojem historického ponaučení, které tvoří živou součást čínské politické kultury. To neplatí jen pro komunisty, ale také pro Čankajškovy pohrobky i jiné ideové proudy. Od této stoleté nesmírně krvavé lekce se odvíjí i pohled Pekingu na dnešní svět, ať již jde o obchodní, diplomatické, nebo vojenské aktivity.
* * *
Z dějin lze čerpat rozvážný nadhled i vytrhávat jednotlivosti k podpoře úzkoprsých ideologických zájmů. George Orwell asi záměrně přeháněl, když v románu 1984 zformuloval heslo „Kdo ovládá minulost, ovládá budoucnost: kdo ovládá přítomnost, ovládá minulost.“ Jisté ale je, že nevzpomínat na výše zmíněná tři výročí s otevřenou myslí i srdcem je příznakem společenské krize – a zakládáním budoucích problémů.
Poznámky:
[*] FAIRBANK, John F.: Dějiny Číny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1998, s. 451.
(Článok vyšiel v českom webovom časopise !Argument 6. 5. 2019)
