Česká aktivistka Saša Uhlová se dala slyšet, že mnozí lidé, kteří volili v nedávných prezidentských volbách Miloše Zemana, to dělali s jediným cílem – natřít to elitám. Do jisté míry má pravdu, ale jako obvykle to není pravda celá! Správně asi měla uvést, že to lidé chtěli natřít establishmentu.
Pokud ovšem chtěla novinářka a romistka Saša Uhlová (dcera exdisidenta Petra Uhla a české ombudsmanky Anny Šabatové) mluvit opravdu o elitách, měla uvést, jaké elity či pseudoelity má na mysli. Osobně jsem totiž přesvědčený, že to voliči v žádném případě nechtěli natřít skutečným elitám. Tedy lidem s vynikajícím vzděláním, širokým rozhledem, skvělými pracovními výsledky a skutečnou (skoro se mi chce napsat masarykovskou) etikou, která nepohrdá obyčejnými lidmi, přiznává jim stejná práva jako sobě, ale přitom jim falešně nepochlebuje. A která je současně připravená bojovat za skutečné pravdy proti polopravdám samozvaných spasitelů.
Naproti tomu věřím, že mnozí voliči to opravdu chtěli natřít elitám falešným. A také že natřeli! Lidem, kteří zbohatli (a to většinou jen díky svým dědickým nárokům) při restitucích majetku, na jehož vytvoření se sami nijak nepodíleli, případně jeho privatizováním, aniž by za daný majetek řádně zaplatili anebo splatili bankovní půjčky, které jim privatizaci umožnily, intelektuálům, přivlastňujícím si výsledky duševní práce jiných, ev. parazitujících na státu a jeho institucích, aniž by vytvářeli nesporné vědecké či umělecké hodnoty, jakož i politickým příživníkům, téměř tři dekády napojeným na nejrůznější kapitálové skupiny a jejich pochybné lobisty.
Pánové Bělobrádek, Drahoš, Farský, Gazdík, Horáček, Kalousek, Schwarzenberg a mnozí další politikové poražení v prezidentských nebo parlamentních volbách a jejich tuzemští či zahraniční sponzoři mezi skutečnou elitu národa opravdu nepatří. (Mezi establishment ovšem ano, o tom potom.) Ale téměř polovina voličů si myslí, že mezi elitu nepatří ani Miloš Zeman, ba právě naopak. A tohle názorové rozpolcení společnosti se nekompromisně projevilo ve výsledcích jak loňských parlamentních tak letošních prezidentských voleb.
Ale co Andrej Babiš? U něho je to trochu složitější. Ten totiž připomíná spíš Eugena Francoise Vidocqa, který byl nejprve galejníkem a později tajným agentem, aby se nakonec stal zakladatelem a velitelem Sûreté, první moderní policejní organizace ve Francii, jež byla úspěšná právě proto, že její šéf tak dobře znal myšlení a modus operandi tehdejší francouzské galérky. Jestli ovšem půjde Andrej Babiš ve Vidocqových stopách, nebo ne, se teprve ukáže. Z minulého volebního období k tomu má dobře našlápnuto a osudnou chybou Bohuslava Sobotky bylo, že se ho pokusil pod záminkou kauzy Čapího hnízda zbavit ještě před volbami. Ono udělat kozla zahradníkem je něco úplně jiného, než ochočit si vlka a udělat z něj strážce svého domova a majetku.
Možné je samozřejmě všechno. V tuto chvíli se pořád ještě míchají karty a kdo je bude rozdávat, není zatím úplně jasné. Nakonec však budou rozhodovat zase jen voliči, ať se to „elitám“ líbí, nebo ne. Ovlivňovat je (tedy voliče) v jejich rozhodnutí budou ovšem média. Především ta veřejně právní, která si platíme z vlastní kapsy. To je to, oč tu běží.
A nemalá podobnost slovenské reality s tou naší hezkou českou je jistě jen zcela náhodná.
Lidem ze skutečných elit
nebývá třeba čelit.
Horší je, když se jelita
vnímají jako elita!
