Asi takto bychom mohli rozumět slavnému Delacroixovu obrazu „Svoboda vede lid na barikády“. Cíl byl vytyčen, kus cesty jeho směrem ujit, ale její konec je ještě daleko. Cíle nebylo dosud dosaženo. Něco podstatného stále chybí. Současnost proto v sobě obsahuje historicky vzniklé protiklady. Protiklad mezi revoluční minulostí a konzervativní přítomností, mezi demokracií, stojící a padající s hodnotou rovnosti všech občanů a faktickou vládou kapitalistických a politických elit. Demokracie je tedy nedokončený pohyb dějin, je revolucí, která zůstala stát v polovině cesty. Křehká rovnováha revolučních a reakčních sil neustále hrozí svým zvratem. S ochabnutím revolučního úsilí lidu roste sebevědomí vládnoucí kapitalistické třídy.
Ideály lid nezapoměl
Zdálo by se, že to vše je za námi. Buržoazie, která se dostala k moci, velmi rychle zapomněla na svou revoluční minulost. V současných školách se děti neučí úctě ke svobodě. Památka těch, kteří za ni položili život, je pečlivě vymazávána a pokud to zcela nejde, pak jsou pomlouváni placenými lokaji nové moci. Buržoazie, která se dostala k majetku a moci jako nová kapitalistická třída, rychle pochopila, že je pro ni výhodné uzavřít kompromis se šlechtou a církvemi. Církve indoktrinují své ovečky vírou v přirozenou hierarchii světa, v absolutní moc, která tento svět řídí a jíž se musíme všichni podrobit. Kompromis se šlechtou umožnil zakrýt revoluční zlom vzniku demokracie a obnovit víru ve věčné trvání nerovnosti mezi lidmi, v nezrušitelnou hierarchii moci, s malou a elitní skupinou na jejím vrcholu. Toto je základní schéma, paradigma myšlení současné společnosti, pronikající i do jejích nejvyšších kulturních úrovní a naplňující i převažující duch univerzitního vzdělání a mysl univerzitních intelektuálů, ať již pravicových či levicových. Univerzitní studenty musím na prvních hodinách přesvědčovat, že rovnost mezi lidmi není bolševický výmysl, ale jedna ze základních demokratických hodnot.
Kapitalisté se z revoluční třídy stali třídou konzervativní a reakční, která má strach z dalšího vývoje lidských dějin.
A přece přes to všechno. Na konci loňského roku jsem byl na představení Bídníků na hudební scéně Městského divadla v Brně. Závěr představení je z velké části tvořen revolučními scénami z Paříže roku 1830. Na konci představení vyšli všichni herci na scénu a zpívali o víře ve svobodu a lásku mezi lidmi. Vyprodané hlediště vypuklo v nadšení a odměnilo herce dlouhotrvajícím, bouřlivým potleskem. Ideály nejsou zapomenuty! V kontrastu k rostoucí svévoli mocných, stále větší aroganci kapitalistických zbohatlíků, o jejichž velké části platí ono slavné Balzacovo „za každým velkým majetkem je ukryt zločin,“ se lid obecný, onen „misera populus“ opět probouzí. Je čas na další revoluci!
Když povstal lid, onen hobbsovský puer robustus, kácely se trůny i oltáře1, když povstane nyní, padne kapitalismus.
Co je revoluce
Žijeme ve světě, jehož základní vlastnosti vznikly v důsledku násilných buržoazních revolucí. Jen díky krvavým revolučním bojům máme dnes lidská a občanská práva. A máme je všichni, bez rozdílu majetku, díky stejně tvrdým bojům neprivilegovaných tříd v minulosti, především pak díky boji proletariátu za všeobecné volební právo, sociální a zdravotní pojištění atd. Revoluce je na základě těchto historických faktů především kvalitativním skokem, skokem, v němž dochází k přechodu z jednoho systému, vývojově nižšího (např. feudalismu), do systému jiného, vývojově vyššího (v tomto případě tedy kapitalismu).
Revoluce je tedy jednak kvalitativním skokem. A v tomto smyslu se používá dnes i pro označení technologických změn, zavádění nového „revolučního“ výrobku a v této podobě se s tímto pojmem můžeme pak setkat i v reklamě.
V užším významu slova pak označuje právě onen skokový – revoluční přechod z jednoho společenského systému do jiného. A v tomto smyslu je pojem revoluce dnes opět téměř tabu. Ale musíme jej ještě poněkud upřesnit. Tedy za prvé, není to jakákoliv změna společenského systému. Ale jen taková, která je kvalitativním skokem na progresivní linii vývoje.
Po krátké postmodernistické periodě, v níž mnozí věřili, že nic takového jako zákonitý vývojový proces lidské společnosti neexistuje, nás fakta (z mnoha např. vývoj v Číně – psal jsem o tom zde: , poslední události v Tunisku, Egyptě atd.) nutí vrátit se k tomuto výkladu.
Marx někde píše, že lidské dějiny jsou jako korková zátka na hladině moře. Chvíli se blíží ke břehu, vzápětí ji vlny zase odnesou dál na širé moře, ale nakonec přece jen skončí na břehu. Z dlouhodobého hlediska jsou pak lidské dějiny přece jen cestou, na níž se stále zlepšují podmínky lidského života, a to díky úsilí lidí samotných, i když je to často velmi složitý proces. A od vzniku třídní společnosti také roste míra lidské svobody, která je neoddělitelná od rostoucí rovnosti mezi lidmi.
Progresívní vývoj je tedy pohyb tímto směrem. Revoluce je pak v užším smyslu takový kvalitativní skok v dějinách, v jehož důsledku vzroste míra lidské svobody.
Jestliže v současné kapitalistické společnosti narůstají nerovnosti (viz Keller: Tři sociální světy), jestliže je omezován faktický reálný vliv občanů na dění ve společnosti, tj. je omezována jejich občanská svoboda, svědčí to jen o tom, že se systém ocitl na své sestupné fázi. Jak jsem napsal výše, přestal být revoluční silou a stal se silou reakční.
Jak je zřejmé z dějin, revoluce jsou často násilným procesem. Vládnoucí třídy se nevzdávají svého privilegovaného postavení dobrovolně. Ale za určitých příznivých, i když vzácných okolností, tomu tak být nemusí (sem patrně spadá příklad přechodu ke kapitalismu ve Švédsku).
Budu-li mluvit o revoluci, budu mít tedy na mysli právě výše popsaný typ progresivního kvalitativního skoku ve vývoji lidské společnosti.
Obsah budoucí revoluce
Z předcházejícího odstavce již začíná být v principu jasné, co bude obsahem budoucího kvalitativního skoku ve vývoji lidské společnosti: bude to všestranný vzrůst lidské svobody a rovnosti spojený s výrazným růstem životní úrovně.
V knize Svět na předělu (viz zde:) jsem dokazoval, že společnost po tomto kvalitativním skoku musí být i výrazně solidární. Ve stručné podobě jsem její model, rozvedený podrobně v této knize, představil v článku Sociální bouře, kde jsem zdůraznil význam této vize pro všechna současná hnutí odporu. Odpověď na některá nedorozumění, která se projevila v reakcích na tento text, byla obsahem článku Teorie revoluce.
Dovolím si připomenout tuto vizi z článku Sociální bouře: „Jestliže neuznáváme nad sebou žádného pána, musí veškerá moc ve společnosti patřit nám, občanům. Jen za této podmínky můžeme být svobodní…. Takovým systémem je systém přímé demokracie, v němž je každé rozhodnutí politiků od místní úrovně až po úroveň celostátní vystaveno přezkoumání a revizi ze strany občanů samotných.
Potřebujeme tedy systém, v němž bychom přímo volili všechny důležité politiky – starosty, hejtmany, presidenta atd., ale kde bychom také měli právo je kdykoliv odvolat, pokud se zpronevěří svým volebním slibům, a to včetně práva odvolat poslance parlamentu….
Vedle práva na odvolatelnost politiků kdykoliv ale musíme mít právo na závaznou iniciativu, v níž svými podpisy stvrzujeme, že toto nové hlasování o osudu toho či onoho politika chceme. Žádná autorita není oprávněna rozhodovat o tom, jestli toto hlasování má proběhnout či nikoliv, jen autorita občanů samotných, uplatněná formou jejich podpisů pod požadavky příslušné petice.
Musíme si však také vybojovat právo na přímé hlasování – referendum – o jakékoliv otázce, kterou mohou rozhodovat politikové, a to od úrovně místní až po úroveň celostátní. Naši zastupitelé nemohou mít žádné jiné právo, než to, které jsme my jim dočasně propůjčili ve volbách. Již z toho principu delegování pravomocí je ovšem jasné, že poslanci musí mít těchto práv méně. Jen občané je totiž mohou delegovat a také je zbavit tohoto pověření. Nikdo pak nestojí a nemůže stát nad občany v jejich rozhodování, jestli se jejich poslanec zpronevěřil svým slibům a má tudíž být odvolán či nikoliv.
Všechna hlasování lidu musí být uskutečněna podle stejných pravidel. Jakékoliv omezování tohoto uverénního projevení vůle občanů shora, např. požadavkem poslanců, aby byla platnost referenda podmíněna procentem účasti občanů na hlasování, které ale neznají ani volby místních zastupitelů, ani volby poslanců či senátorů, je nepřípustné a ve své podstatě protidemokratické. Politikové nemají právo rozhodovat nic, pro co nezískali pověření od svých voličů. Ale také každé rozhodnutí politiků, pouhých zástupců veřejnosti, může být zvráceno v přímém hlasování občanů samotných. Stejně jako může být v tomto hlasování přijato rozhodnutí, jež politikové neučinili (blíže viz k přímé demokracii teoretické analýzy a zdůvodnění zde: a praktické zkušenosti zde:).
My, lid, jsme suverén!
Bylo by však velkou iluzí a svědectvím o nezralosti našeho poznání, kdybychom zdroj veškeré moci viděli jen v této politické rovině. Skutečným zdrojem moci je vlastnictví….
A opět, bylo by velkou iluzí domnívat se, že řešením tohoto problému je vlastnictví státní. Pokud by stát ovládaly nějaké, jakékoliv mocenské elity, jednalo by se jen o skrytou formou vlastnictví soukromého, tj. o vlastnictví právě těchto elit. Obávám se ovšem, že ani v případě přímé kontroly státu ze strany občanů není takové centralizované vlastnictví ve shodě se současnou úrovní dělby práce a je tudíž v rozporu s nutností existence firem jako samostatných ekonomických subjektů.
Jediným řešením tohoto problému, již poměrně dobře ve světě vyzkoušeným, je přechod vlastnictví podniků do rukou jejich zaměstnanců (za mnohé viz například zde:, k pozitivním ekologickým důsledkům této revoluční změny viz podrobně zde:). A až teprve tento krok bude oním rozhodným získáním moci lidem a zrušením veškeré institucionálně dané vlády člověka nad člověkem..…
Otázky
Musím zdůraznit, že výše uvedený ideál samosprávné společnosti, či, chcete-li, „socialismu 21. století“, naplňuje děsem nejen pravici a neoliberály, ale i mnoho z tzv. levicových intelektuálů a anarchistů2. A to je asi první bod, v němž se ne zcela shoduji se slovenským kolegou Ľubošem Blahou. Ale budu velmi rád vyveden z omylu množstvím textů z pera levicových intelektuálů, kteří budou rozpracovávat ideu přímé demokracie a zaměstnaneckého vlastnictví. Na území České a Slovenské republiky jsou, pokud vím, jen dvě výraznější publikace tohoto typu, můj „Svět na předělu“ a Blahova pozoruhodná kniha Späť k Marxovi?.
Kolega Blaha uveřejnil v reakci na můj text Teorie revoluce na stránkách Britských listů a Nového slova článek Revolúcia na spadnutie?. S největší částí jeho obsahu se zcela ztotožňuji. Diskuse bude asi přece jen o přímé demokracii3.
Ale rád bych předeslal, že duchu výše uvedeného (komplikovaného) lineárního pojetí dějin, považuji události v zemích Latinské Ameriky, Číny a nyní v některých arabských zemích, za obdobu dělnických bojů a bojů za všeobecné volební právo, které v Evropě probíhaly koncem 19. a počátkem 20. století. Nikoliv tedy za počátek revolucí proti kapitalismu.
Ľuboš Blaha ve své reakci klade ve vztahu k přímé demokracii praktické otázky, jejichž obsahu rozumím v kontextu jeho recenze na mou knihu (zde:) takto: co se stane, když lidem dáme právo přímo rozhodovat, budou realizovat ty hodnoty, které my považujeme za správné?
Především, jak víme, že hodnoty, které my, tj. kolega Blaha a já, uznáváme, jsou správné? A i kdyby byly, máme právo je diktovat ostatním? Předpokládejme, že bychom toto právo nějak dostali, že bychom získali moc nad celou společností. Co by zbylo z těchto hodnot? Odpovím, že nic, jen totalitní diktatura. Humanitní a demokratické (!) hodnoty se stávají ve společnosti praktickými jen tak, že je sdílí většina a jen do té doby, dokud je sdílí. Charakter moci a skutečné společností žité hodnoty jsou vždy v souladu. Jak se můžeme poučit z dějin i Platónova totalitního státu, na vyhlašovaných hodnotách záleží velmi málo, vše záleží a o všem rozhoduje charakter distribuce moci ve společnosti. Čím je společnost demokratičtější, čím více jsou lidé rovnoprávnější, tím je společnost v důsledku toho i humánnější.
Svobodu ale také nelze nikomu dát shora a nikdy tomu tak v dějinách nebylo. Svobodu si lidé vždy vybojovávají sami, jinak řečeno: rodí se zdola. Možná, že již uvědomění si této skutečnosti, by stačilo na rozptýlení všech pochybností o přímé demokracii, jako nástroji realizace humanitních a demokratických hodnot.
Ale je možné dodat ještě několik dalších vysvětlení. Lidé bojují za prosazení demokracie teprve tehdy, když k tomu sami dospějí. Přesněji, když je vývoj společenského systému přivedl k takovým formám životní praxe, které samy produkují nezávislost na autoritách, sebevědomí a schopnost i potřebu rozhodovat jednak samostatně, jednak společně s druhými o podmínkách svého života.
Dále: lidská a občanská práva nám nikdy nebyla dána shora, to naši předkové, ve své naprosté většině prostí lidé, si je vybojovali proti odporu vládnoucích tříd i mnoha elitářských intelektuálů. A stejně tak přímá demokracie bude v našich zemích zavedena teprve tehdy, když si ji lidé zdola sami prosadí. Tento jejich boj bude současně projevem jejich přechodu z „dětství“ a závislosti na autoritách, do dospělosti a k samostatnému rozhodování.
Avšak stačí si uvědomit prostý fakt, kdyby lidé byli tak naprosto hloupí, jak říkají někteří odpůrci přímé demokracie, že by hlasovali pro zrušení daní, dávno by volby vyhrála strana s tímto programem4. V této logice by bylo nutné požadovat zrušení všeobecného volebního práva. Principiálně totiž stojí demokracie na stejných hodnotových základech, jako demokracie přímá, která je jen jejím dovedením do důsledků.
Dovolím si skončit kategorickým tvrzením:
Neexistuje námitka proti přímé demokracii, která by současně nebyla námitkou proti demokracii vůbec!
Poznámky
- Zdá se, že si lidé začínají svou sílu uvědomovat. Po internetu si nyní posílají tento odkaz s komentářem: „Navrhuji nastudovat manuál PS: úplatky nebrat“
- Americký filosof Clark, sám se hlásící k anarchismu, před časem napsal: „Mnoho anarchistických snů v sobě obsahuje noční můru totalitarismu.“ Zachytil jsem nyní i v této souvislosti zajímavou diskusi. Na požadavek zavedení demokratických metod, tj. voleb jejích představitelů v jedné občanské iniciativě, reagoval jeden z těchto představitelů dvěma argumenty: jednak se podle něj jedná o zavedení hierarchie do radikálně demokratické iniciativy (!), jednak by pak vzniklo nebezpečí, že budou zvoleni nejoblíbenější, a nikoliv ti, co nejvíce pro iniciativu dělají. Za toho se nepochybně považuje autor těchto námitek proti demokracii. Po dešifrování je sdělení prosté: demokracii ne, protože by pak nemuseli zvolit mne. Předpokládám ovšem, že sám autor si toto neuvědomuje a jedná v „nejlepší víře“ ve své demokratické úmysly.
- Mnoho dalších otázek, které v této diskusi vyvstaly, ponechávám na její další pokračování.
- Ale k tomu doporučuji pročíst výše uvedený odkaz na praktickou zkušenost s přímou demokracií ve světě.
Ilustračné foto: Regine Debatty, Adam Mayer, Pedro Hernandez a quapan
