Politolog Oskar Krejčí ukazuje, že řešení dlouhodobé politické krize vyžaduje tvůrčí přístup bez předsudků. Klade otázku, které nástroje politického konfliktu v Česku lze pokládat za nedemokratické.
Mimo zájem velkých českých, ale i evropských médií se na středovýchodě našeho světadílu odehrálo pozoruhodné drama. Bylo to představení, které je učebnicovou ukázkou toho, jak vznikají a jak se mohou řešit hluboké dlouhodobé problémy – má-li se předejít tragédii. Protože jde o událost sice nesmírně zajímavou, ale většině lidí neznámou, je nutné před popsáním děje ukázat kulisy a představit protagonisty.
SCÉNA
Moldavsko je nejchudší zemí Evropy; 3,5 milionů lidí zde žije na území 33,8 tisíc kilometrů čtverečních, které je sevřené mezi Ukrajinou a Rumunskem. Jeho pohnutá moderní historie vstoupila do současné fáze začátkem 19. století. Tehdy se Moldavské knížetství po vítězství ruských zbraní v rusko-turecké válce vymanilo z Osmanské říše a stalo se součástí ruského impéria. Besarabská gubernie se po rozpadu romanovské říše v revolučním roce 1917 nakrátko proměnila v Moldavskou demokratickou republiku, a následně byla přičleněna k Rumunsku. Malé území na levém břehu Dněstru se stalo Moldavskou autonomní socialistickou republikou v rámci SSSR. Po podepsání paktu Ribbentrop–Molotov obsadila Rudá armáda většinu Besarábie, „rumunskou“ část Moldavska, a vznikla Moldavská SSR. Její součástí se stal i úzký pruh území na levém břehu Dněstru – Podněstří –, které historicky do Moldavského knížectví nepatřilo.
Současné Moldavsko vzniklo po rozpadu Sovětského svazu. Ihned vypukl ozbrojený konflikt mezi obyvateli Podněstří a skupinami prorumunsky orientovaných Moldavanů. Boje si vyžádaly přibližně 800 lidských životů. Krvavý spor ukončil zásah ruské armády dislokované v Podněstří. Dnes na „zmrazený konflikt“ dohlíží společná jednotka složená z ruských, moldavských a podněsterských vojáků.
Moldavsko bylo jedinou zemí, kde byli v postsocialistickém období ve vládě komunisté; ti však dnes nemají v parlamentu ani jeden mandát. Země je zmítána nejrůznějšími spory založenými na ideologickém i etnickém základě, přičemž nejvýraznější konflikt se týká vztahu k Rusku, Evropské unii a Rumunsku (ale i k rumunštině psané latinkou, nebo azbukou). Střelbu nahradily dohody, volby, manifestace a intriky často inspirované či podporované ze zahraničí.
OSOBY A OBSAZENÍ
Igor Dodon: moldavský prezident, absolvent tří vysokých škol ekonomického zaměření. V roce 2009 byl zvolen do parlamentu za komunistickou stranu. Roku 2011 přešel k Straně socialistů republiky Moldavsko, jejímž předsedou se stal. V roce 2016 byl v přímých prezidentských volbách zvolen hlavou státu. Usiluje o udržení dobrých vztahů s Evropskou unií, ovšem aktivně se zasazuje za obnovení strategického partnerství s Ruskem.
Vlado Plahotniuk: moldavský oligarcha, podle některých zdrojů nejbohatší a nejvlivnější člověk v Moldavsku s aktivitami od ropných produktů přes bankovnictví a média až k nemovitostem. Má technické a právnické vzdělání. Dvě období byl poslancem za prozápadní Demokratickou stranu Moldavska, byl i místopředsedou parlamentu, v roce 2016 se stal předsedou Demokratické strany a následující rok i místopředsedou Socialistické internacionály. Pokus stát se premiérem mu ale nevyšel.
Pavel Filip: první místopředseda Demokratické strany Moldavska. Má technické a manažerské vzdělání. Byl poslancem, ministrem a v roce 2016 se stal předsedou vlády.
Maia Sanduová: má ekonomické vzdělání z Moldavska a z Harvardu. Pracovala pro Světovou banku, v Moldavsku měla na starost styky s Evropskou unií, spolupracovala s liberálně-demokratickou stranou, byla ministryní školství. V roce 2015 založila vlastní, prounijní stranu, která později dostala název Strana „akce a solidarita“. Neúspěšně kandidovala proti Dodonovi na funkci prezidentky. V roce 2018 vytvořila s Platformou „důstojnost a pravda“ blok ACUM (Teď). Je pokládána za nesmlouvavě prozápadní političku.
Ústavní soud Moldavska.
Diplomaté akreditovaní v Moldavsku za USA, Rusko a země Evropské unie.
DĚJ
Po parlamentních volbách letos v únoru měli podle ústavy poslanci tři měsíce na sestavení nové vlády, jinak se měly konat nové volby. Do té doby zůstávala u moci vláda premiéra Pavla Filipa, sestavená po předcházejících volbách. 8. června oznámily socialistická strana a ACUM, který byl do té doby členem prozápadní koalice, že se dohodly na společné vládě vedené Maiou Sanduovou. Přívrženci Demokratické strany začali stavět před vládními budovami stanové městečko. Následující den Ústavní soud, údajně pod vlivem Vlada Plahotniuka, rozhodl, že tři měsíce znamená 90 dní (tedy o dva dny méně než součet dní března, dubna a května) a že termín pro sestavení vlády vypršel 7. června. Zároveň prezidentu Dodonovi pod záminkou, že nevyhlásil volby, dočasně odebral pravomoci a převedl je na premiéra Filipa. Ten vyhlásil parlamentní volby. Prezident a nová kolice označily rozhodnutí Ústavního soudu za nezákonné.
V zemi nastalo dvojvládí, přičemž dva prezidenti a dvě vlády se vzájemně obviňovaly z pokusu uzurpovat moc. Do situace se vmísila velvyslanectví USA, některých zemí Evropské unie a Ruska, a to překvapivě shodně na straně prezidenta Igora Dodona a vlády Maii Sanduové. Pod jejich tlakem ohlásila Demokratická strana demisi vlády premiéra Pavla Filipa. Podle informací moldavských médií rozhodnutí Demokratické strany odejít do opozice předcházela debata jejich vedení s americkým velvyslancem v Kišiněvě; po ní prý Vlado Plahotniuk nasedl do svého letadla a opustil zemi. 15. června označil Ústavní soud svá rozhodnutí za období od 7. do 9. června za chybná a odvolal je.
Ponaučení pro Česko
Události v Moldavsku názorně ukázaly, že řešení hluboké krize zpravidla vyžaduje nestandardní, překvapivé postupy. Třeba překlenout oblouk mezi levicí a pravicí, nebo mezi zahraničními prioritami. Často se ukáže, že rozdíly – alespoň pro danou chvíli – nebývají tak velké a jsou více založeny na osobních animozitách a vzájemné neznalosti než na principech. Taktická řešení pak mohou přinést programový úspěch. Na druhé straně ale fakt, že někdo přebírá hesla levice, neznamená, že se jich levice má zříci. Skutečnost, že merkelovští vítači hlásají absurdní migrační politiku a někdo na jižním pobřeží Evropy se marně snaží zakrýt neduhy globálního kapitalismu charitou, neznamená, že se vlastenecká levice má vzdát internacionalismu. Jestliže „sluníčkáři“ bojují proti oligarchovi, neznamená to, že by levice měla oligarchu hájit – bez ohledu na to, že za bukem číhá další oligarcha, který se těší, že po porážce toho v současnosti vládnoucího převezme moc. Na manifestace proti oligarchii a nemravným formám podnikání rudé prapory patří.
Události v Moldavsku názorně ukázaly, že malé státy nemohou přijímat zásadní rozhodnutí bez ohledu na politiku mocností. Malé státy zpravidla postupují tak, že si jednu velmoc zvolí jako patrona. Měly by ale mít na paměti historií prověřenou pravdu: ať pro svého protektora udělají cokoliv, nesmí spoléhat na jeho vděčnost. Mocnosti se rozhodují podle svých zájmů, ne podle pocitu, že jsou někomu zavázány. To, že moldavští demokraté očekávali podporu své barevné revoluce, bylo oprávněné, ale mylné. Stačí, aby se chystala nějaká konference v Mnichově, nějaký summit na Maltě či schůzka G20 v Japonsku, a mocnosti, když se jim to hodí, se osvobodí ze svých slavnostních slibů. To ovšem neznamená, že právě probíhající nový pokus o barevnou revoluci v Gruzii či v Hongkongu nemá podporu z Washingtonu.
Události v Moldavsku názorně ukázaly, že manifestace nejsou vždy popřením výsledků voleb či přímo demokracie. Mohou být projevem snahy volební výsledek jinak vyložit. Mohou také být výrazem zklamání, vyjádřením požadavku na úpravu vládnutí či hlasem volajícím po nápravě dílčích chyb, nebo prostě ztělesněním zoufalství. Nemusí hned znamenat barevnou revoluci. Zní absurdně, když příslušníci hnutí kdysi zdobeného masovými prvomájovými průvody fňukají, že manifestace jsou nevhodným zpochybněním demokratických voleb. Sama idea reprezentativní demokracie je nedokonalá, natož pak její praxe v liberálním prostředí. Levice hájí ideu i praxi referenda, což je doplněk voleb z arzenálu přímé, nikoliv reprezentativní demokracie. Už samotný čtyřletý volný mandát poslance není nic jiného než pouhá konvence. Požadavek vázaného mandátu, tedy možnost odvolat poslance, je také korekcí voleb. Slabost stran coby nástrojů volební demokracie například vůči lobbistům ukazuje Česko jako zemi, kde ministr může za to, že na dálnici sněží, ale je nevinný, když chybí léky redistribuované do zahraničí.
Události v Moldavsku názorně ukázaly, že vše v politice je přechodné. I když dnes v Česku sociální demokracie trvá na podpoře vlády a dbá, aby ministerstvo zemědělství neubližovalo Agrofertu, je jisté, že v řadách ČSSD spolu s blížícími volbami poroste strach, a to i když manifestace ustanou. S vysokou pravděpodobností se dá říci, že není otázkou, ZDA sociální demokracie odejde z vlády, ale KDY se tak před volbami stane. Neučiní-li to, povede kampaň pod hesly „ANO si neprávem přisvojuje naše zásluhy; ANO nám bránilo konat větší dobro“. Tato situace se nezmění, ani kdyby se předseda ANO stal místopředsedou Socialistické internacionály. A ostatní levicová uskupení by si měla připomenout, že politické umění není v tom, přidat se na něčí stranu sporu, ale ve schopnosti řešit spor podle vlastních programových zásad.
(Komentár vyšiel v českom názorovom webe !Argument 24. 6. 2019)
