Analýza Huga Cháveze se podle všeho primárně, ba výlučně zaměřuje na fakt, že Spojené státy a státy západní Evropy Kadáfího režim odsuzují a vyslovují na jeho adresu hrozby. Kadáfí, Chávez a několik dalších tvrdí, že západní svět chce vtrhnout do Libye a „ukrást“ libyjskou ropu. Jejich analýza zcela opomíjí to, co se děje, a má špatný vliv na Chávezův úsudek – a samozřejmě na jeho reputaci u zbytku světové levice.
Chávezove omyly
Připomeňme především, že posledních deset let s výjimkou několika posledních týdnů se o Kadáfím v západním světě mluvilo a psalo jen dobře. Snažil se všemi způsoby dokázat, že nijak nepodporuje „terorismus“ a že jeho jediným přáním je začlenění do hlavního proudu geopolitiky a světové ekonomiky. Libye a západní svět uzavíraly jednu výhodnou dohodu za druhou. Je mi zatěžko vidět Kadáfího jako hrdinu světového antikapitalistického hnutí, přinejmenším v poslední dekádě.
Druhým bodem, který Chávezova analýza opomíjí, je okolnost, že se západní svět nechystá na žádné vážné vojenské angažmá v Libyi. Všechna veřejná prohlášení jsou jen hlučné a prázdné řeči, jež mají učinit dojem na vlastní veřejné mínění. Nebude žádná rezoluce Rady bezpečnosti OSN, protože Rusko a Čína nebudou souhlasit. Nebude žádná rezoluce NATO, protože nebude souhlasit Německo a někteří další. Dokonce i ve Francii naráží Sarkozyho militantní postoj vůči Kadáfímu na odpor.
A především ve Spojených státech se proti vojenské akci staví jak veřejné mínění, tak, což je důležitější, sami vojáci. Ministr obrany Robert Gates a předseda Sboru náčelníků štábů admirál Mullen se zcela veřejně postavili proti zavedení bezletové zóny. Ministr Gates šel dokonce ještě dál. Ve svém vystoupení 25. února ve vojenské akademii West Point řekl shromážděným kadetům: „Podle mého názoru každý příští ministr obrany, který doporučí prezidentovi, aby opět vyslal velkou americkou pozemní armádu do Asie, na Střední Východ nebo do Afriky, by si měl nechat vyšetřit hlavu.“
Tento názor vojenských kruhů dál zvýraznil generál ve výslužbě Wesley Clark, někdejší velitel sil NATO, který napsal pro Washington Post z 11. března komentář s titulem „Libye nesplňuje podmínky pro vojenskou akci USA“. Takže přes výzvy jestřábů po zásahu USA bude prezident Obama vzdorovat.
Potlesk pro Kadáfího
Otázka tedy nezní, zda vojenská intervence Západu nebo ne. Otázkou je důsledek Kadáfího pokusu o nejbrutálnější potlačení veškeré opozice podporující druhou arabskou revoltu. A pokud lze mluvit o spiknutí, je to spiknutí mezi Kadáfím a Západem s cílem zpomalit nebo dokonce rozdrtit arabskou revoltu. Pokud Kadáfí uspěje, vyšle tím všem dalším ohroženým despotům regionu poselství, že je třeba jít cestou tvrdých represí a nikoli ústupků.
Právě to si uvědomuje levice ve zbytku světa, když ne některé levicové vlády v Latinské Americe. Jak zdůrazňuje Samir Amin [významný egyptský ekonom, nyní působící v senegalském Dakaru, pozn. překl.] ve své analýze egyptského povstání, mezi protestujícími byly čtyři odlišné složky: mládež, radikální levice, demokraté ze středních vrstev a islamisté. Radikální levice se skládá z potlačovaných levicových stran a oživeného odborového hnutí. Není pochyb, že v Libyi je radikální levice mnohem menší, je tam ale také mnohem slabší armáda (v důsledku Kadáfího vědomé politiky). Jak vše dopadne, je tedy velmi nejisté.
Vůdcové, kteří se scházejí v Arabské lize, mohou Kadáfího veřejně odsuzovat, ale v soukromí mu mohou někteří, ba většina, tleskat – a opisovat od něj.
Sociální úspěchy nejsou vše
Může být užitečné zakončit dvěma svědectvími ze světové levice. Helena Sheehamová, irská marxistická aktivistka známá v Africe pro svou solidární spolupráci s většinou tamních radikálních hnutí, byla pozvána Kadáfího režimem, aby v Libyi přednášela na univerzitě. Přijela právě v okamžiku, kdy propuklo pozdvižení. Přednášky na univerzitě byly zrušeny a hostitelé nakonec Sheehanovou prostě nechali být, ať se postará sama o sebe. Vedla si o tom deník, do něhož si posledního dne, 8. března, zapsala: „Všechny nejasnosti ohledně tohoto režimu jsou pryč, pryč, pryč. Je brutální, zkorumpovaný, úskočný, sebeklamný.“
Můžeme se také podívat na prohlášení významné odborové federace Jižní Afriky a hlasu levice, COSATU. Po ocenění sociálních úspěchů libyjského režimu se v něm říká: „COSATU ovšem neakceptuje, že tyto úspěchy jakkoli omlouvají masakrování těch, kdo protestují proti utlačovatelské diktatuře plukovníka Kadáfího, a znovu potvrzuje svou podporu demokracii a lidským právům v Libyi a na celém kontinentu.“
Sledujme pořád míč. Klíčovým celosvětovým zápasem je právě teď druhá arabská revolta. Bude dost obtížné dospět v tomto zápase ke skutečně radikálnímu výsledku. Kadáfí je pro arabskou, dokonce i pro světovou levici vážnou překážkou. Asi bychom si měli všichni připomenout maximu Simony de Beauvoir: „Chtít být sám svobodný znamená chtít, aby ostatní byli svobodní.“
Copyright © Immanuel Wallerstein, komentář č. 301, 15.3.2011. Z angličtiny přeložil Rudolf Převrátil. Mezititulky Slovo.
Ilustračné foto: Jorge Mejía peralta a tedeytan
