Monstrum per excessum – nestvůra konsenzuální halucinace mátoží Evropou. Hobbesův Leviathan. Živí se zahnívajícími zbytky naděje, zpuchřelými v hromadných hrobech přespočetnosti a patologické redundance tzv. informace – tedy, exaktně řečeno, odumřelých zpráv a poselství, jak již byly zapomenuty. Přestaly býti informací, a přece nadále mátoží v podvědomí nevinných lidí. Je to stará goebbelsovská technologie, osvěžena vánkem kybernetiky. Svého druhu sekundární propaganda, produkována – což je zvláště zrádné – samým původním masovým adresátem multimediálních relací. Jedno tělo, jeden démon! Záměrně zaměňuji duch za démon, neboť o ušlechtilost ducha či mysli vůbec nejde. Naopak, cílem je masmediální aplikace digitální kyseliny LSD, když už to v 50. letech s tou chemikálií samotnou nevyšlo). ––– Ve vědě o masmediálních procedurách se tento dramatický jev nazývá „dvoustupňový tok poselství“ (Lazarsfeld). Heslo dne: Nedává to smysl, proto tomu věřím! ––– To je zároveň i ono zapomenuté Marxovo zdvojení, binární opozice – dávno před velkými ruskými lingvisty Jakobsonem, Trubeckym, a hlavně Ejchenbaumem: Klasse in sich – Klasse für sich. Koťátka z Hammeln, jejž unesl olomoucký Krysař na Moravu, a to na věky věkův… Schisma emigrace. Oj, jak dobře to známe; když ne osobně, pak z doslechu, i z různých více či méně pravdivých, více či méně podrobných memoárů. ––– Jak uvádí M. M. Bachtin v monografii Freudismus (Bratislava: 1986, s. 138): „Nikdy nepronikneme ke skutečným zdrojům jakékoliv dané jedinečné výpovědi, jestliže je budeme hledat jenom v rámci jedinečného individuálního organizmu, a to ani tehdy, jestliže se tato výpověď navenek vztahuje k těm nejosobnějším a nejintimnějším stránkám života člověka.“ ––– To je pak po staletí zdrojem lynče – fyzického i mentálního. Zdrojem nedohody. Lynčující dav na náměstích slovenských měst zatím nikoho nepověsil – ale ostrakizuje: U nás vydíráním, totiž hektickým požadavkem občanské slušnosti, přičemž nejde o nic víc a o nic míň, než o fašizoidní poslušnost vůči šílenému davu. Poslušnost, ale hlavně poslušnosti (multum pluralis) nejrůznějšího druhu a provenience. Jak by možná napsal Václav Hájek z Libočan (1499-1553), „Kteráž sú prvé držaly.“ Ovšem to „prvé“ je i druhé, a možná třetí atd. Circulus vitiosus. Fašizoidní nálady tu, u nás, systematicky pěstují a propagují masmédia. Je možno říct, většina, včetně televizí veřejné služby, čímž – nemusím být právník ani soudce – jednoznačně porušují zákon o rozhlasovém a televizním vysílání. Co dělá Prokuratura? Nic. Co dělá Úřad pro vysílání a retransmisi? Nic. Občas pokutuje ňákou tu reklamu. Amen! – Slouží ke cti mentalitě Slováků a Čechů, že jsou pozitivně rezistentní vůči této NEMOCI. Drží se tvrdě a nemilosrdně (naštěstí) Gándhího hesla, které Havlovi jeho předrevoluční poradcové sprostě přiřkli jako jeho vlastní. Pravda a láska…Sic! Jak nutné je znáti dějiny! V tomto případě zejména indické. Ale to je právě ono sókratovské daimónion – metaforicky přeloženo: Řídící software historických událostí v mysli lidské. Tohle to, právě tohle to reálné a jednoznačné, strategické corpus rei publicae disidenti nepochopily. Ne, ten ypsilon na konci, to není gramatická chyba. To je můj názor. Pro mě disident, jakkoliv chápu původ toho slova z církevní latiny středověké (dissente in religione = ten, kdo nesouhlasí s naším náboženstvím, a proto hlavu pryč sekyrou, ovšem lépe upálit do posledního zbytku těla. Ovídius: „quot habet corpora pulvis“ [= kolik zrnek má prach?] Disident dnes je neživotní bestiální bytost, sloužící za mrzký jidášský groš tomu, kdo dá víc. Proto ten ypsilon. ––– Je moudré, a také sókratovské (nejsou to nakonec synonyma?) začíst se někdy do starých periodik – 2, 3, 4,10 let zaprášených v knihovnách. Já to dělám léta. A obvykle s překvapením najdu cosi zcela zásadního, co jsem před lety přehlédl. Osvětlí mi to vždy současnost a umožní prognózu věcí budoucích… –––To je ona sókratovská daímónion – přísně racionální – dnes bychom řekli: exaktně vědecká – cesta ke spravování či managementu vlastního Já, jež u Sokrata směřovala k vnitřní vyrovnanosti a klidu, k nirváně, jak to samé nazval Sókratův současník Buddha, tři tisíce námořních mil vzdálený směrem východním od Sókrata. ––– Zakladatel moderní předválečné psychiatrie prof. Vondráček, mluvil v té samé souvislosti o Jáství jako o úloze, povinnosti býti intelektuálně zdravý. Byl Vondráček sókratovec? Ale ovšemže byl! ––– Tuto stránku Sókratovy filosofie objasnil Xenofon Ve Vzpomínkách na Sókrata (Praha: Svoboda 1982, s. 31) epizodickým, ale důležitým příběhem:
„Avšak když si Sókratés všiml, že se Krítiás zamiloval do Euthydéma a že se pokouší přimět ho k tělesnému styku, snažil se ho od toho odvrátit poukazováním na to, že je otrocké a nedůstojné vzdělaného člověka, aby toho, koho miluje a před nímž chce vypadat velmi důstojně, prosil jako žebrák a žádal, aby mu byl po vůli v něčem, co ani není dobré. Krítiás takové řeči ani neposlouchal a nepřestal se o Euthydéma ucházet, a tu prý Sókratés před mnoha lidmi i před samotným Euthydémem řekl, že to vypadá, jakoby měl Krítiás prasečí chutě, když touží drbat se o Euthydéma jako selata o kámen.“
Než v úvaze postoupíme dále je nutno říct několik věcí: 1. Starořecký éthos (= respekt ke kulturní identitě osoby či skupinového subjektu) byl velice tolerantní. Homosexualita nebyla nijak výjimečná a nebyla ani obecně odsuzována. Ze Xenofónova vyprávění tudíž plyne, že Euthydémes neměl o Krítiovy návrhy zájem, protože zřejmě byl jiné orientace. Tudíž Krítiás asi skutečně „žebronil“, a to naléhavě, a snad i trapně. Z textu je zřejmé, že Sókratés neodsuzuje homosexualitu samotnou – ta byla v oné době celkem běžná (ve vojsku na dlouhých taženích, na lodích za dlouhých plaveb), ale odsuzuje ignoranci Krítia, který v nezřízené touze odmítl pochopit reálnou situaci, čímž, řečeno slovy Sókratovými: „poškozoval svoji duši“. 2. Duší je myšlena mysl, mentální dispozice osoby en gros. Ke křesťanskému chápání pojmu duše lidstvo dospělo až po bezmála tisíci letech po Sókratovi.
Proč tolik povyku kvůli Sókratovi? A jak souvisí se čtením starých periodik? Musím říci: Těsně a bezprostředně souvisí. Zalistoval jsem v týdeníku Die Zeit z volebního roku prezidenta Donalda Trumpa (2016). A ustrnul jsem nad tím, jak jsem na vlastní oči uviděl, co Sókratés označil maximou: „Lidský život není nic jiného než řetěz zmeškaných příležitostí.“ Su starê novinař z Olomóce, tudíž tomu všemu trochu rozumím. ––– Celé číslo Die Zeit je věnováno zvolení Trumpa prezidentem. Analýzám, prognózám, komentářům, pikantnostem. Ovšem i bludům. Nejfantastičtější z nich je však ten, jenž bych označil podtitulem Dostojevského Běs – a to v následujícím grafickém komentáři:
Týdenník Die Zeit, 17. 11. 2016 [Světová velmoc! Právě teď?]
V jednom trampském časopisu jsem tenkrát, roku 2016, krátce po volbách v USA, uviděl dobrý (neboť vysoce aktuální) kreslený vtip, kde dva trampové pajdají krajinou a jeden říká lakonicky tomu druhému: „Tak nám konečně zvolili prezidentem trampa!“ – Je to lepší vtip, než výše uvedená karikatura, která je, jak už dnes víme, vlastně karikaturou karikatury. Karta se totiž podivně obrátila a na jejím averzu nevidíme nic potěšujícího… ––– Mimoděk jsem si nad stránkami Die Zeit (ze 17. 11. 2016) vzpomněl na staršího už, ale stále aktuálního, německého – v 60. letech velmi populárního – sociologa E. F. Behrendta, blízkého Frankfurtské neomarxistické škole. Upozornil na dva dobové sociologické proudy, zásadně ideově ovlivňující děje oněch velice neklidných let šedesátých v euro-americkém civilizačním prostoru: Na jedné straně, píše Behrendt, spenglerovská koncepce (* – poznámku pod čarou, prosím, nepřehlédněte!), podle níž neodvratný převratný vývoj bude probíhat, díky novým technologiím, tragicky, až na pokraji běsů a šílenství, ztráty lidskosti. Druhá koncepce je hegelovská, přijímající technologický pokrok s optimistickými očekáváními – do této koncepce Behrendt, pochopitelně, zařadil i nedeformovaný marxismus (Der Mensch im Licht der Soziologie, Stutgart 1962, s. 139). ––– Sémiotická analýza uvedené politické grafiky, jinak takto umělecky hodně na výši, je však tristní: Typicky německé, až okultní, podcenění, toho, co se – vlastně téměř neočekávaně – stalo. Skřet z germánských zkazek bojuje s Goliášem všemocné Evropy. Ano, dnes to začíná být vidět: EU je Goliáš. Ale, jak zpívá Bulat Okudžava v jednom z protestsongů o jistém vojáčkovi: Byl to vojáček, geroj, avšak, žel, žel, vystřižený z papíru. Bumažnyj! Novinářským klišé jinak řečeno: Tento Goliáš sotva stojí – totiž klátí se a viklá na hliněných nohou. Nebezpečné je, že EU dodnes hraje tuto germánskou halucinační hru. V této stručné sémiotické analýze vycházím prostě z infantility obrazu, na větší hloubku rozboru není prostor. Krátký hloubkoměr – školácká výmluva, ale stojím si za ní. Pro Die Zeit je, na rozdíl od nás, EU gigantickej rozzuřenej bejk (Ej, ty bejku!), ale pravda je jiná. Rozzuřeni jsou staří Germáni, geneticky stále přítomni v německé kultuře jak interpretovat velké události. Už jen čekám, kdy začnou znovu řvát: Ein Volk, Ein Führer, ein Europa! Francouzi to ještě nevědí, že jsou zase kolonií – a protentokrát nejenom po Vichy… Totiž administrativa EU se – kompletně, včetně tzv. europoslanců – ocitla v bublině sebeklamu. Což značí: Euro-americká civilizace se dnes už valí vesmírem bezvládně, a už i nezvladatelně, samopohybem, blížícím se ke katastrofě. Připomíná mi to zpoceného a uštvaného Sisyfa, jemuž se onen mytický balvan právě začal řítit zpátky z kopce. – Představte si jeho tvář, a máte před sebou budoucnost, obraz blízké budoucnosti, světa chaosu. Netýká se to jen abstraktní Evropy (další 
halucinace po 30 šířené let zkorumpovanými masmédií). Skutečná EU ve skutečnosti (Ó, Sókrate, dáš mi za pravdu, že ano?) nikdy neexistovala, jen, rusky řečeno, častušky o ní). Nemůže nám to být lhostejné, i když k Borisu Zalovi do Strasburgu je daleko. Ba právě proto. Týká se to našeho reálného světa, českého a slovenského. Proto o tom mluvím tak otevřeně a trochu drsně: Teď už jde o kejhák! Zlatý Tatíčku, co Ty na to?… Poraď! ––– Nakonec, pokud jde o karikaturu s toreadorem Trumpem, nic nového pod Sluncem. Je to tak trochu plagiát, i když snad nechtěný. Stejnou halucinaci nabídl tisk americkému čtenáři roku 1933 v souvislosti s Hitlerem (obrázek vedle). Avšak, to už není subjektivní sémiotická analýza, ale empirický důkaz, kam až vedou halucinační možnosti masmédií: Hitler je chudinka-sušinka, co neví, jak naložit sám se sebou! Proč se ho bát? Tehdy – a to už byl velice vážný rok 1933 – žurnalistika selhala totálně. Tito žurnalisti-karikaturisté jsou vlastně často uspávači hadů z profese. Až na to, že těmi hady, tak nebezpečnými pro tři rodiny, ovládající naši Zemi (zdůrazňuji NAŠI), těmi hady jsme pro ně my, miliardy pracujících, miliardy vlastenců, miliardy pošuků s holými hlavami v kanadách, miliardy křesťanů i muslimů, oddaně věřících, že v Ráji už dobře bude. Miliardy sókratovsky moudrých, miliardy nositelů halucinací nejrůznějšího druhu a původu. Je to alespoň půl na půl ve prospěch rozumu?… Kdoví? Spíše ne. ––– Dnes je tato otázka dramatická o to víc, že tisk už není tiskem – stal se explodující hvězdou kyberprostoru. „A hele, co to je?“ zírají mnozí bláhově. ––– I když Hitler, až do půlky roku 1933, skutečně seděl dosti nepohodlně jaksi na špici Hindenburgovy helmy. Prezident ho mohl stejně jmenovat, jakož i nejmenovat premiérem-kancléřem. Právě to první, tragické rozhodnutí, žel, přijal. V opačném případě bychom dnes už neznámého amerického karikaturistu chválili za jasnozřivost – a hlavně dějiny 20. století by vypadaly jinak. ––– Leč, co umožňuje tyto – někdy záměrně jindy náhodně klamné – halucinace a jejich důvěryhodnost v uvedeném kontextu: Nedává to smysl, proto tomu věřím? Tím substrátem klamu je společenské nevědomí. Tak trochu ve freudovském smyslu, ale se sociologickým dosahem nejnovějších výzkumů s využitím digitálních technologií (**). Česky vyšla na toto téma vzácná knížka: Společenské nevědomí u osob, skupin a společností. – E. Hopper a H. Weinberg –Eds. – Praha: Prix Irene 2015. ––– Tmelem společnosti – tím se lišíme od jiných společenských tvorů – je sociativní instinkt, založený na vnitřní, mentální interaktivní potřebě a/ k někomu patřit, a zároveň b/ býti uznán někým, c/ koho sám uznávám. Tato mentální trojúhelníková interakce pak vyvolává miliony sdružovacích interakcí vnějších, sociálních. Krásně sókratovsky to napsal Karel Kryl v Pasážové revoltě: „Na obou nohách vietnamku a jako komfort hlavu. Na klopě placku jak psí známku, znak příslušnosti k davu.“ Tento sociativní mechanismus funguje následovně: Emoční projev jednoho jedince indukuje (jako energii mezi elektrickými cívkami) subjektivní a fyziologické prožívání druhého – tím se umožňuje udržování emoční reciprocity, anebo jeho okamžitý či pozvolný zánik. Tomuto biologickému procesu pak říkáme volba… Jde o „afektivní harmonizaci“ (Stern), která se začíná utvářet (jak empiricky ověřil americký tým dr. Daniela Sterna – 1984) už mezi novorozenětem a matkou. Proto se bude socio-mentálně jinak vyvíjet dítě, které porodník položí, hned po narození a nezbytných úkonech, matce na prsa; a jinak ovšem dítě, které matce odejmou bez této procedury. Uvedená synchronicita, jak zjistil Moreno (již roku 1946) vytváří mobilní shluky společných vlastností, vztahové předivo, tj. matrici budoucích interakcí jedince, ať už bilaterálních nebo multilaterálních. Tedy od narození až po konec života se permanentně organizuje a aktualizuje emoční modus operandi subjektu (individuálního, skupinového, etnického). Proto skupiny různých kulturních a sociálních levelů vytvářejí spojení, která dodržují určité normy, částečně vědomé (např. vydáme leták nebo časopis? – nebo: Dáme si schůzi nejbližší sobotu v pět odpoledne.), ale také spolunevědomé mýty nás samých o sobě (a v kontrapunktu pak i o jiných, často mnohých – nejoblíbenější v tomto směru jsou nepřátelé, ale ti se někdy těžko hledají, a tak se uměle, ideologicky konstrují). Mnoho, mnoho, mnoho je mýtů na světě a všechny jsou krásné! ––– Erich Fromm uzavírá náš problém velice výtižně (Mimo pouta iluzie – mé vypořádání se s Marxem a freudem. Originál: Fromm, E. Beyond the Chains of Illusion. My Encounter with Marx and Freud. New York: Simon and Schuster 1962, s. 88), velice výstižně alespoň pro nynějšek slovy, kde opět můžeme slyšet ozvěnu hlasu Sókratova, jako ve starobylé řečnické figuře antických Řeků (ethopoía – sám jsem ji zde třikrát, ne náhodou, použil):
„[…] každá společnost určuje, jakým myšlenkám a pocitům bude dovoleno dospět na úroveň vědomí a jaká, musejí zůstat nevědomé. Stejně jako existuje sociální charakter, je i »sociální nevědomí«. »Sociálním nevědomím« mám na mysli oblasti vytěsnění, které jsou společné většině členů dané společnosti [menšina se v rámci sociativního instinktu ráda přizpůsobí, nebo její část odchází a nic se tím nemění – P. V.]
Dnes jsou ty dny a týdny, až skončí dovolené, kdy se o tomto všem bude rozhodovat. Ovšem jak jinak, taktovkou budou zase mávat ti sami dvanácti stříbrnými dobře placení hríbové, havranové, dulebové atd…
––– ––– –––
(*) Oswald Spengler (1880-1936), významný německý filozof poválečné národní frustrace Němců (1918), či tak říkajíc versailleského zmaru, což byla sociální a psychologická situace, která nakonec, jak známo, vedla k masovému nástupu nacizmu. Hitler si mimořádně cenil Spenglerovo dílo Zánik Západu (Untergang des Abendlandes, 1918 – 1922), vybízející ke „konzervativní revoluci“. Předpovídalo totiž zánik kultury pod tlakem gigantického nástupu průmyslu a jeho technologie, zotročující národy. Od roku 1933 však Spengler upadl u nacistů v nemilost, protože odmítl proklamovat příslušnost, nebo alespoň sympatie, k politice NSDP. Hitler byl zklamán, jelikož za onu „konzervativní revoluci“ považoval právě svůj projekt, popsaný v Mein Kampf (1925), kde ovšem nelze vůbec, ale vůbec vyloučit jakousi zvrácenou formu inspirace právě Spenglerem. Právě proto byl Spengler stalinskými pseudokomunisty často ostrakizován jako otec nacismu, přičemž opak je pravdou. Šlo spíše o konkurenta tzv. proletářské revoluce v době, kdy proletariát, jak ho popsal Marx, už zanikl a transformoval se ve střední technicko-úřednickou třídu. To potopilo i Gorbačova – intelektuální tank SSSR neuměl podat nový realistický obraz světa se střední třídou místo proletariátu, ale jen to svoje věčné bla-bla o úžasné revoluci, jenž přináší na zlatém podnosu lidem hotový ráj na Zemi. Divadlo bez herce – občánkové dívejte se na prázdné jeviště, kde už rozkradli dokonce i provaziště…
(**) Carl Jung měl pouze možnost sledovat změny elektrického proudu a odporu na konci prstu probanda či pacienta, zobrazovaný online na primitivním oscilografu. A přece, jakých impozantních se dopracoval výsledků!
