Evropská politika prožívá krizi. Chybí vizionáři, chybí ideje. Hodnotová vyprázdněnost je dána dvěma hlavními faktory: zlom v globální politice je natolik originální, že nelze vystačit s opakováním zastaralých pravd. Je nutná tvořivost. Ta však není jen vzácná, je také zpravidla až dodatečně pochopená. Zadruhé, dramaticky poklesl význam vzdělání a studia v politice. Dnešní příslušníci evropské politické elity povětšinou umí psát jen o sobě. To jim stačí na rozcestích volebního klání, kde je provází reklama. Absence sociální tvořivosti se ale u nich projeví ve chvíli, kdy se změní politické počasí a je třeba při novém směřování větru něco věcného dělat.
Tyto obecné skutečnosti se u evropské levice projevují tím, že nenalezla témata pro dobu relativní prosperity a sociálního smíru. I když sociální diferenciace narůstá, nižším středním vrstvám se v Evropě daří mnohem lépe, než tomu bylo před sto lety. Z tohoto faktu odvozují někteří autoři, že dělení politického spektra na levici a pravici je překonané. Že zůstaly jen spory o dílčí priority ve státním rozpočtu, přičemž pragmatické kompromisy nepotřebují žádné složité bádání.
Levice v poklidné době
Levicový program pro Evropu v době prosperity a sociálního smíru by měl být neméně bojovný než programy z doby velké hospodářské krize. Politický souboj se týká relativní deprivace, pocitu nespravedlivého dělení kolektivních statků a zisku plus nedemokratického rozhodování na státní i nadnárodní úrovni. Formují se protestní hlasovací bloky útočící proti establishmentu stmelené emocemi, které lze vychýlit z jejich původního směřování nepředvídatelnými impulzy těsně před hlasováním. Vzniká tak iluze, že předstíranou lidovostí lze nahradit programy. To není ale případ autentické levice, která program potřebuje.
Základní rámec směřování levice v době sociální pohody tvoří program cílevědomého zvyšování kvality života. Program, který ctí právo na co nejvyšší životní úroveň, ale odmítá konzumní hédonismus, individualistickou, dravou soutěživost v honbě za uspokojením potřeb uměle vytvořených reklamou. Tato racionální vize zvyšování kvality života všech vymezuje pevné programové priority v nepřehledném množství témat postmoderny. Priority, které je nezbytně nutné prosazovat na regionální, státní i mezinárodní úrovni:
- Solidární porozumění, zděděné po Velké francouzské revoluci, které sděluje, že sociální a politická práva jednoho člověka končí tam, kde začínají práva druhého člověka. Vzdělání a humanistická kultura pomáhají pochopit nesmyslnost liberálního kultu svobody – touha po svobodě patří mezi prvotní biologické potřeby, svobodný chce být nejen člověk, ale i šakal či hyena. Skutečné lidské pojetí svobody je dáno jejím spojením s rozumem a mravností, začíná poznáním úcty ke svobodě jiných, poznáním, že svoboda není svévole, ale aktivní vztah k jiným lidem a k životnímu prostředí, obé se zpětnou vazbou.
- Využití moderní vědy a techniky pro péči o zdraví jednotlivců i společnosti.
- Kvalitní a dlouhý život vyžaduje především zdraví. To předpokládá přednostní rozvoj lékařské i farmaceutické vědy a výzkumu, modernizaci zdravotních institucí od škol přes dostupnost péče až po experimentální pracoviště. Levici zdobí nesmlouvavý boj proti podnikatelskému parazitovaní na nemocech či strachu. Programovou ctižádostí levice je sociální stát připravený pomoci člověku po celý život – jak kdysi říkali labouristé, „od kolébky do hrobu“.
- Všestranná ekologizace života vyžaduje zvýšenou starostlivost od výroby přes dopravu až po spotřebu. Biopotraviny, čistý vzduch, dostupná pitná voda či zdravé bydlení nesmějí zůstat privilegiem. I když nejsou ukončeny spory o podílu lidstva na aktuálních klimatických změnách, všestranná péče o přírodu se musí stát samozřejmostí moderní společnosti i jedince.
- Zastavit rozklad školství návratem k osvícenské důvěře ve vzdělání jako základu humanizace mezilidských vztahů a ovládnutí vlastních podmínek života. Škola musí mimo jiné poskytovat základy pro rozvoj univerzálně vzdělané osobnosti – nesmí být pouze formálním předpokladem pro vstup ohebné pracovní síly na trh. Vzdělání a kultura jsou jedinou cestou, po níž se lze dopracoval k tomu, že čas uvolněný v důsledku rozvoje produktivity práce bude využit pro rozvoj osobnosti a společnosti, nejen na drogy a počítačové hry.
- Podpora kulturních tradic s vědomím, že neustálá touha po změně nesmí trhat kontinuitu humanistické kultury vyjadřující důvěru v člověka; právě ta postupně kultivovala civilizaci. Taková kultura a vzdělání jsou bariérami k uvolňování přežívajícího atavismu, jak se tomu stalo například v Německu v souvislosti s nástupem nacismu. Skýtá naději, že technický pokrok nebude zneužit ve prospěch parazitních vrstev.
Ideové konstanty a proměnné
Levicové programy propojují klasická témata s reakcí na požadavky doby. Je zřejmé, že pro současnou bezprostřední politickou práci není nutné nastudovat Marxův Kapitál či Leninovu knihu Materialismus a empiriokriticismus. I tak ale zdravá politika potřebuje lidi, kteří nepřetržitě studují. Jednotlivé ideologie a z nich odvozované stranické programy se vždy lišily a stále liší historickým formováním a definicí šestice propojených kategorií: představou člověka, společnosti a státu – ze kterých odvozuje vlastní obraz spravedlivého pojetí rovnováhy svobody a rovnosti. Tyto kategorie se promítají do odlišných programů, a třebaže se na ně zapomene, místo, které po sobě zanechají, mění podobu zbývajících pojmů. Působí nejen v podobě propracovaných teorií, ale též v intuitivních masových politických citech. Jsou obsaženy jak ve vědeckých knihách, tak i v rodinné tradici.
Klasická témata pomáhají při orientaci v rozepřích například o povahu Evropské unie, nebezpečí migrace, potřeby radikální změny autorského a patentového práva nebo péči o tradiční rodinu. Vedle základních témat zůstaly v arzenálu levice i nedodělané úkoly, dozvuky nedobojovaných sporů, například nedemokratické feudální přežitky v podobě monarchií. Není náhodou, že liberální média při zápasu o osud Katalánska embargují ten jeho rozměr, který souvisí s konfliktem republikánského a monarchistického uspořádání věcí veřejných.
Všechna klasická témata mutují v proměnách doby, což ale znamená, že ani evropská sociálně poklidná současnost není věčná. Proto je nutné stále pamatovat na programové priority moderní levice. Autentická levice ví, že upřímnost pojetí lidských práv se měří vztahem k sociálně nejslabším a politicky poraženým. K jejím definičním znakům vždy patřila dvě témata, v nichž se zmíněná šestice pojmů politické filosofie (člověk, společnost, stát + rovnost, svoboda, spravedlnost) měnila na praktickou politiku – tedy z teorie v čin. Jsou to PRÁCE a MÍR.
Práce jako podmínka
Téma práce se v evropské politice upozadilo díky vysoké zaměstnanosti v zemích, jako je Česko, ale i díky sociálním dávkám pro většinu nezaměstnaných v zemích, jako je Španělsko. Zůstává však stále zásadním, protože sociální diferenciace vede k pauperizaci lidí. Tento trend se v kapitalismu pravděpodobně bude prohlubovat v důsledku pokračující digitalizace ekonomiky. Navíc v postsocialistických zemích vznikly velké majetky zcela bez pracovní zásluhovosti, tedy v rozporu s elementárními představami o spravedlnosti. Zásluhovost je projevem spravedlnosti, je součástí levicové definice rovnosti. Toto je nutné v Česku stále připomínat, protože to byla sociálnědemokratická vláda, která polistopadové změny sociální struktury nejen legitimizovala, ale i prohloubila – navíc chvályhodný pokus o protikorupční kampaň Čisté ruce selhal. Demokracie s přívlastkem „sociální“ musí nesmlouvavě čelit posilování oligarchistických rysů liberální demokracie. Oligarcha si přivlastňuje jak ekonomické, tak i politické podmínky života jiných lidí.
Práce je nejen tvorbou materiálních hodnot, ale též nezbytným nástrojem kultivace člověka – nezaměstnaný není pouze velkým plýtváním, je i degradací lidské osobnosti. Práce má nejen fylogenetickou, ale i ontogenetickou funkci – v průběhu křivolakých dějin vytvořila civilizaci a stále pomáhá formovat každého jednotlivce zvlášť. Skutečný pokrok tvořený prací se pak neměří jen makroekonomickými údaji, ale i každodenností sociálně nejslabších. Pro autentickou levici je příznačné, že sociální jistoty spojuje se solidaritou. Nejen prostřednictvím státu, ale též, dnes téměř zapomenutou, vzájemnou soudružskou pomocí ve všech individuálních a skupinových aktivitách. To souvisí s definicí člověka, která je odlišná od pravicové vize člověka.
Mír jako povinnost
Mír se ještě nedávno zdál samozřejmostí. Většinu Evropy nevzrušily ani války na Balkáně, ani válka na Ukrajině. Jenže mír je zásluha – ten evropský byl vykoupen hororovým příběhem 2. světové války. Ztráta historické paměti ohrožuje mír. Pro skutečnou levici je nepřijatelné, aby její příslušníci hlasovali pro bombardování Jugoslávie či pro nesmyslné pojetí vojenských výdajů na úrovni dvou procent hrubého domácího produktu – bez analýzy skutečných potřeb a při degradaci diplomacie na sluhu vojenskoprůmyslového komplexu. Levice musí usilovat o to, aby se evropská diplomacie vymanila z koloniálních stereotypů, zbavila se přeceňování významu síly a pomáhala předcházení konfliktům a migračním vlnám racionální pomocí rozvojovým zemím.
Digitalizace techniky a technologií proniká nejrychleji do vojenství. Nesmlouvavý boj proti militarizaci společnosti zahrnuje nejen demaskování ekonomické povahy vojenskoprůmyslového komplexu, ale také naléhavé varování před nebezpečím militarizace kultury. Z války se stává hollywoodská samozřejmost. Filmy, počítačové hry i literatura střídají obraz nepřítele podle toho, kam ukáže US State Department – napřed Rusa vystřídal Srb, poté přišel muslim a nyní jej znovu následuje Rus doprovázený občas Severokorejcem. „Kulturní“ byznys potřebuje thrillery s jasným obrazem krvežíznivého protivníka. Často se zdůrazňuje, že takovéto továrny na sny ohrožují zdravý vývoj dítěte. To je ale menší část problému – takto vytvarovaným nepřátelům se přizpůsobuje dav, někteří novináři a následně i mnozí politici. Pěstování různých fobií je nástroj zvyšování vlivu iracionality v politice, cesta k ochotě válčit. V době, kdy veřejnoprávní média pěstují nenávist mezi lidmi, je levici cizí vytváření zárodku cenzurních úřadů na ministerstvu vnitra, mající za cíl omezit hledání alternativních cest.
Požadavek míru je kritérium, které pomáhá oddělit kladné a záporné stránky globalizace. Vykořisťování pomocí nadnárodních monopolů znemožňuje vytvořit globální sociální smír, protože odebírá naději – a tudíž zakládá riziko války. Odchod USA z pozice globálního hegemona je spojen s dvěma riziky: (a) s rostoucím nebezpečím velké války ve snaze zastavit růst Číny; (b) se snahou rozparcelovat svět na sféry vlivu. Proti tomu se zároveň formuje vize inkluzivní globalizace, která přináší výhru všem – tedy státům, regionům, ale i sociálním skupinám. Trvalý mír není možný bez spravedlivého uspořádání mezilidských vztahů.
* * *
Spravedlivé nalezení rovnováhy mezi svobodou a rovností začíná úctou k nedokonalému člověku. Dosáhnout toho v podmínkách kapitalismu ve chvíli, kdy globalizace vstupuje do kritické fáze, není pravděpodobně možné. Mravnost se však neměří nadějí na vítězství. Autentická levice se ale v této prudce se měnící situaci nebojí silných, byť často propagandou zprofanovaných či takzvanou korektností spoutaných, slov. Vždy byla a stále zůstává humanistická, tedy internacionalistická, antiimperialistická a socialisticky orientovaná. To je její kategorický imperativ, ničím nepodmíněný základ mravnosti. Skutečná levice ovšem ví, že socialismus musí mít jak obecně humanistický rozměr, tak i novou generační podobu a svébytné národní kulturní rysy. Taková levice se ani v současném globálním chaosu neztratí. A taková levice je potřebná.
