Politolog Oskar Krejčí ukazuje na některé posuny v globální ekonomice, které vyvolávají obavy Západu z Číny a Ruska. Varuje před nebezpečím, které přináší geopolitická interpretace probíhajících změn.
Už je to tady: američtí statistici minulý týden oznámili, že poprvé v dějinách Spojených států překročil federální dluh 22 bilionů dolarů (v americké angličtině trillions, tedy 22 000 000 000 000 $). To je přibližně o dva biliony více než v době příchodu Donalda Trumpa do Bílého domu. Dluh vlády USA nevesele roste dál. Nemluvě o celkovém zadlužení zahrnujícím i osobní dluhy, dluhy obcí a států Unie, které překročilo 72 bilionů dolarů. Skvělý vzor odpovědného řízení státu…
Přeměna světa
Hysterie, která se vkradla do mezinárodních vztahů, má řadu důvodů, z nichž pouze některé mají přímé ekonomické pozadí. Zadlužování USA mezi ně patří. Třeba proto, že největším zahraničním věřitelem Spojených států je Čína: v Pekingu měl Washington na konci minulého roku peněžní závazek ve výši více než 1,1 bilionů, v Hongkongu přes 189 miliard a v Tchaj-pej více než 155 miliard dolarů. A dluh neboli sekera se může snadno změnit v důvod vykopat sekeru válečnou. Už proto, že u kolébky současné dynamiky zadlužování USA stálo rozhodnutí prezidenta Ronalda Reagana zároveň snižovat daně a zvyšovat vojenské výdaje.
Dodnes není zcela jasné, jaké jsou bezprostřední příčiny zhoršení vztahů mezi jednotlivými mocenskými centry ve světě v uplynulých pěti letech. Odkaz na převrat na Ukrajině a následné připojení Krymu k Rusku rozhodně jako vysvětlení nestačí. Pravděpodobnějším vysvětlením se zdají proměny, na které například upozornili pracovníci korporace PeW, mezinárodní sítě poradenských společností s centrálou v Londýně. Jejich dva roky stará Dlouhodobá předpověď nese dráždivý podtitul Jak se globální ekonomický řád změní do roku 2050? Graf číslo 1 převzatý a přeložený z této studie ukazuje, že by se v rámci ekonomicky nejmocnější pětice zemí mohly v roce 2050 Spojené státy dostat nejen za Čínu, ale také za Indii.
Graf č. 1: Největší ekonomiky světa (HDP podle parity kupní síly) (konstantní dolar 2016)
Do tohoto grafu se nevešla informace z citované prognózy, podle které by se Německo mělo propadnout z pátého místa na deváté – a to dokonce až za Rusko, které by mělo být velikostí HDP na místě šestém. A nejen to. Jak ukazuje graf číslo 2, čínský podíl na světovém HDP by měl vzrůst z 18 % na 20 %, zatímco podíl Evropské unie by měl klesnout z 15 % na 9 %. Čísla naznačují, že by se měli západní státníci zamyslet nad změnou politiky.
Graf č. 2: Změna podílu na světovém HDP (podle parity kupní síly) od roku 2016 do roku 2050
I když takovéto prognózy nebývají ve své konkrétnosti přesné, naznačují důležitou tendenci vývoje. Zdá se, že právě data tohoto typu vylekala washingtonské stratégy a patří ke zdrojům poměrně málo srozumitelného směřování zahraničních aktivit současného pána Bílého domu. Jeho politika America First! se snaží zvrátit právě ony trendy, které uvedené grafy vyjadřují. A činí tak pomocí sekuritizace téměř každé položky mezinárodního obchodu, jež přisuzuje hospodářské spolupráci s Čínou a Ruskem přívlastek bezpečnostního rizika. Následuje obohacení sankcí o exteritoriální tresty připomínající racketing a nátlak na spojence, který není dalek od vydírání. Jak v sobotu na mnichovské konferenci o bezpečnosti uvedla německá kancléřka Angela Merkelová, situace došla tak daleko, že „americké ministerstvo obchodu říká, že německá, evropská auta jsou hrozbou pro národní bezpečnost Spojených států amerických“. Bylo by zajímavé vědět, jak své tvrzení americké ministerstvo zdůvodňuje. I tak je ale třeba německou kancléřku pochválit za odvahu (že by toto prohlášení bylo důvodem, proč francouzský prezident, který chce mít ještě nějakou politickou budoucnost, odřekl účast na konferenci?). Škoda jen, že Berlín vidí problémy, jen když se dotýkají velkých německých koncernů.
Geopolitika jako klacek
I letmý pohled na letošní mnichovské bezpečnostní fórum ukazuje, že se místo pro mezistátní dialog mění na platformu pro propagandu zaměřenou na domácí publikum. Americký viceprezident Mike Pence necítil potřebu kancléřce odpovědět, ve svém projevu ale zopakoval výtky evropským spojencům za to, že nevypověděli dohodu s Íránem, nedokázali zastavit stavbu plynovodu Severní proud 2 a nedoceňují nebezpečí zvané Huawei. Je jasné, koho označil za nepřítele, když hrozil, že „nebudeme nečinně přihlížet, zatímco spojenci v NATO nakupují zbraně od našich protivníků (adversaries). Nemůžeme zajistit bezpečnost Západu, když poroste závislost našich spojenců na Východu.“
Souběžně s tím, jak se vytrácí schopnost pro dialog hledající kompromis mezi oprávněnými zájmy, se politický i mediální prostor zaplňuje „odborníky na geopolitiku“. Geopolitika se stala zaklínadlem, které má omluvit nové závody zbrojení, rušení dohod, posouvání základen, bujení sankcí, rozpínání nejrůznějších embarg, vyhošťování diplomatů… Americký ministr zahraničí objíždí státy střední Evropy a varuje je před Čínou a Ruskem, jako by místní státníci nesledovali mainstreamové televizní kanály. Jde ale o to, aby i méně chápaví politici pochopili. A v tom je právě háček: geopolitika není situace, ale názor. V obecné rovině předpokládá existenci věčného a všudypřítomného konfliktu mocností. Je to obraz světa, v němž zákonitě a tedy i právem přežívá jen ten nejsilnější. A to znamená, buď MY, nebo ONI. Buď MY, nebo Huawei a Putin. Změny globální ekonomické rovnováhy má proto překrýt dosažení globální vojenské nadřazenosti. Například snahou vytvořit z šesti zemí Blízkého východu i severní Afriky „arabské NATO“.
Je vhodné si občas připomenout, jak vypadá svět podle Halforda Mackindera, jednoho ze zakladatelů anglosaské geopolitiky. Ten už v roce 1904 ve stati Geografická osa dějin psal: „Když Číňané, zorganizovaní například Japonci, svrhnou Ruskou říši a podrobí si její území, může se zformovat žluté nebezpečí pro světovou svobodu prostě proto, že přidají oceánskou frontovou linii ke zdrojům velkého kontinentu, výhodu, kterou dosud postrádá ruský držitel středového regionu“[i], tedy Heartlandu. Anglosaská nadvláda nad Světovým oceánem by tak byla ohrožena. Proto je dnes nezbytně nutné udělat z Jihočínského moře druhý Karibik s ukořistěnými základnami typu Guantánamo. Vždyť USA mají v těchto vodách oprávněné zájmy, protože počátkem 20. století okupovaly Filipíny a pak se tři dekády pokoušely začlenit je do Spojených států. A také tu přece vedly válku ve Vietnamu.
Na pozadí narůstajícího chaosu proběhlo minulý týden v Pekingu šesté kolo obchodních jednání Číny se Spojenými státy. I když zprávy jsou kusé, zdá se, že dohadování bude pokračovat, což přináší naději. Prostor pro jednostranná rozhodnutí Washingtonu se nerozšířil, protože čínská ekonomika vykazuje, alespoň dosud, překvapivou odolnost vůči nepřejícím vnějším vlivům. Lednový meziroční růst zahraničního ochodu Číny činil 8,7 % (export zaznamenal nárůst 13,9 %, import 2,9 %), s Evropskou unií 17,6 %. Pokud jde o konkrétní život, loni bylo v Číně například nad hranicí chudoby (což je roční příjem 2300 jüanů, tedy přibližně 7750 korun) pozvednuto téměř 13,9 milionů lidí. Zatím pokusy zastavit ekonomický a sociální rozvoj Číny připomínají snahu postavit přehradu uvnitř vodopádu.
* * *
Strach z probíhajících změn vede k tomu, že se některé země usilovně snaží distancovat od Číny. Výsledek bude připomínat tříhlavého draka, který nevypadá tak přátelsky jako bájní draci Říše středu. Ekonomický růst Číny se možná zpomalí, ale nezastaví – příliš mnoho čínských zahraničních partnerů postrádá západní geopolitické předsudky a čínský vnitřní trh je stále mohutnější. Druhou dračí hlavou bude rozdělení ekonomikou sjednocovaného světa na dvě části, přičemž ta naše, západní, bude pomalejší. A třetí hlavu takto stvořeného draka bude představovat snížení globální bezpečnosti, růst rizika vzniku velké války.
Odkazy:
[i] MACKINDER, Halford J.: The Geographical Pivot of History. In: The Geographical Journal, Vol. 23, No. 4 (Apr., 1904; Blackwell Publishing – http://www.jstor.org/stable/1775498 [cit. 15. listopadu 2010].), s. 437.
(Komentár vyšiel v českom webovom časopise !Argument 18. 2. 2019)
