Konflikty uvnitř civilizací II.

Pokračujeme v nástinu vývoje zahraniční politiky v roce 2006. Ofenziva USA Zásadní změnu v chování americké vlády vůči Střednímu a Blízkému východu nelze očekávat. To platí i ve vztahu ke skandálům kolem mučení vězňů a jejich převážení letadly CIA na místa údajně bez právní ochrany. Poslední reakce americké ministryně zahraničí Condoleezzy Riceové jsou sice spojeny s náznaky, že se současná Bushova vláda distancuje od politiky spojované s předcházející administrativou. Je však velmi málo pravděpodobné, že se tento přístup k zajatcům, teroristům i údajným teroristům v minulé Bushově administrativě obešel bez souhlasu šéfa Národní bezpečnostní rady, který na úrovni Bílého domu koordinuje práci silových ministerstev a zpravodajských služeb – přesněji řečeno, šéfové, neboť tou byla právě Condoleezza Riceová. Tlak USA na Střední Asii dozná změny. Letošní porážky tzv. barevných revolucí v Uzbekistánu, Kyrgyzstánu či Ázerbajdžánu, ale koneckonců i v Kazachstánu, si vynutí změnu taktiky. Směřování je zřejmé: posilování vojenské přítomnosti v okolí krizových oblastí. Oznámení o zřízení vojenských základen k Rumunsku a chystané rozhodnutí o podobném kroku v Bulharsku naznačuje, že se vede zápas o Černé moře. Z diplomatických, vojenských i dalších aktivit posledních měsíců je ale zřejmé, že NATO směřuje především na Kavkaz – skutečný souboj probíhá u Kaspického moře, přesněji řečeno, o ropné zásoby v něm a v jeho okolí. Ze strany USA a NATO se lze jen dohadovat, zda je pro plánovače důležitější dostat se na sever od Íránu, nebo na jih od Ruska či na severozápad od Číny. V každém případě je v tomto regionu cítit rostoucí napětí, které doprovází pronášení Ukrajiny o přání vstoupit do NATO a Běloruska o vstupu do Šanghajské organizace spolupráce. Čína jako supervelmoc Dostupné údaje naznačují, že impozantní ekonomický růst Číny bude pokračovat, a to pravděpodobně někde na úrovni 8 procent HDP. I když počet domácích incidentů v podobě manifestací a různých nepokojů asi dále poroste (podle oficiálních údajů narostl jejich počet z 10-tisíc v roce 1994 na více než 70-tisíc v loňském roce), nebude to mít výrazný vliv ani na politickou stabilitu, ani na ekonomickou dynamiku. Svět si bude zvykat, že Čína není jen textilní velmoc, ale i velmi důležitý vývozce počítačů, aut i kapitálu. Obdobně poroste váha Indie, ovšem na druhém místě v tempu růstu asijských zemí se pravděpodobně udrží Vietnam. Čínský ekonomický rozvoj bude doprovázet opatrný zbrojní a rozvážný kosmický program. Potvrdí se odhady CIA z jejich analýzy Mapování globální budoucnosti, které předpokládají, že se rozdíl mezi ekonomickou mocí USA a Číny bude zmenšovat, ale rozdíl mezi vojenskou silou těchto států se bude příští rok zvětšovat. To nikterak nebrání tomu, že se v nadcházejícím roce budou v pracích analytiků blízkých Bílému domu často objevovat charakteristiky Číny jako »strategického konkurenta USA«. Směřování USA a NATO na Kavkaz a do Střední Asie bude posilovat spojenectví Ruska, Číny a Indie. Mezinárodní právo V příštím roce bude pokračovat zápas o to, zda ústřední linií zahraniční politiky má být bezpečnost státu, či dodržování mezinárodního práva. Nadále bude tento spor tvořit dělící linií mezi řadou evropských států a USA, byť pravděpodobně ne tak ostře. Nejen ve Spojených státech, ale i uvnitř elit řady evropských zemí zdomácněla představa, že bezpečnost je důležitější než lidská práva. V Německu, které spolu s Francií představovalo protiváhu amerického přístupu, budou muset v příštím roce hledat vlastní názorovou rovnováhu uvnitř vládní koalice. Ovšem vystupování i jednání USA bude opatrnější, byť změnu přístupu nelze očekávat. A tak požadavek dodržování mezinárodního práva a podpory mezinárodních institucí pro zajištění bezpečnosti bude především na slabších velmocích – Francii, Rusku, Číně a Indii. Evropská unie Evropská unie bude globálním aktérem, ale nebude hrát výraznější roli v mezinárodní politice než dosud. Prožije rok sbírání sil. Nezdá se, že by se politické elity rychle vzpamatovaly z proher, které představuje selhání Lisabonské strategie a ratifikačního procesu Smlouvy o ústavě pro Evropu. Navíc nelze zapomenout, že tvorba Lisabonské strategie se opírala o úspěchy sociálnědemokratických a socialistických stran v zemích Evropské unie. Také sepsání návrhu ústavy Evropské unie předcházely projekty transformace EU o federální podoby z dílny německých zelených a německých i francouzských socialistů. Ty vytvořily atmosféru, v níž se návrh ústavy EU jevil jako kompromis mezi federalistickými ambicemi a konzervativními požadavky na oslabení integrace. V této chvíli se nezdá, že by se v některém z významných států Evropské unie byla u moci skupina, která by mohla v nastupujícím roce dát impuls k výraznému oživení integrace. Volby Nejzávažnější volby v západní Evropě čekají v příštím roce Itálii. Tamní střet premiéra Silvia Berlusconiho a bývalého předsedy Evropské komise Romana Prodiho symbolicky vyjádří spor mezi tzv. evropským sociálním státem a neoliberálními přístupy. Mimořádně významné volby čekají Izrael, kde vše nasvědčuje tomu, že se Arielu Sharonovi manévr s vytvořením nové středové strany podaří a opětovně zvítězí. V Latinské Americe nelze vyloučit, že dále rozšíří uskupení států levicové orientace jako reakce voličů na neoliberální reformy 80. a 90. let. To platí o Chile, ale i v Nikaragui se může vrátit k moci legendární partyzánský vůdce Daniel Ortega. V řadě zemí roste aktivita venkovanů, tedy chudiny, která by též měla posunout politiku tímto směrem. Tyto změny ale nebudou spojeny s odmítnutím tržní ekonomiky, pouze s větším akcentem na statní intervencionalismus. Lze ale předpokládat, že případná volební porážka levice povede k její radikalizaci. Naopak se zdá, že volební úspěch umírněné levice, ať již na prezidentské, nebo na parlamentní úrovni, je pro stabilitu latinskoamerických zemí lepší než setrvání těchto uskupení v opozici. Mnohé bude záviset od ceny ropy, neboť symbolem nové levice se stal venezuelský prezident Hugo Chávez. Březnové volby na Ukrajině mají vlastně pouze dva scénáře: vítězství či porážka Julie Tymošenkové. V případě vítězství expremiérky lze očekávat politickou nestabilitu, danou jak velkým napětím mezi ní a prezidentem Viktorem Juščenkem, tak i nespokojeností části podnikatelů. Vítězství bloku proprezidentské části oranžových a modrých by mohlo vést k větší stabilitě. Příští rok budou probíhat i přípravy na prezidentské volby v Rusku, byť se mají konat až v roce 2008. Přestože existuje celá řada scénářů, jak udržet v Kremlu Vladimíra Putina, nezdá se pravděpodobné, že současný ruský prezident přistoupí na změnu ústavy či na její nihilistický výklad. Ústava mu však umožňuje setrvat ve funkci pouze dvě volební období po sobě. To znamená, že už příští rok by mohlo dojít na změně postu premiéra, neboť funkce předsedy vlády se i v Rusku jeví jako nejlepší startovní pozice k úspěšné prezidentské kandidatuře. Navíc se objevují zprávy, že ruský premiér Michail Fradkov trpí cukrovkou, což limituje jeho pracovní výkonnost. Nedávné změny v ruské vládě vedly k povýšení ministra obrany Sergeje Ivanova, dlouholetého Putinova kolegy, a Dimitrije Medveděva, bývalého šéfa prezidentovy kanceláře a současného předsedy rady ředitelů Gazpromu. Že by toto byl náznak velkých kádrových změn? Na Slovensku proběhnou parlamentní volby příští rok v září. Již citované analýzy pracoviště Control Risks předpokládají sice vítězství strany Směr – sociální demokracie, ovšem nejvíce pozornosti věnují možnosti opětovného sestavení vládní koalice vedené Mikulášem Dzurindou. Tento scénář se jeví jen jako třetí či čtvrtá možnost. Jde o variantu, která z ostrosti opoziční politiky Směru odvozuje, že tato strana nebude mít koaliční potenciál, nebo že ve volbách ztratí dech. Daleko pravděpodobnější však je, že se Robertu Ficovi, předsedovi strany Směr, podaří vládu sestavit. A kdyby se to nepovedlo a došlo by k obnovení současné koalice, je pravděpodobné, že premiérem by už nebyl Dzurinda. V této chvíli úspěch Směru neohrožují ani tak vládní politické strany, jako volební neúčast. Dá se očekávat opětovný návrat Slovenské národní strany do parlamentu, ale i historické minimum volební podpory Vladimíra Mečiara a jeho LS-HZDS. Start do roku 2006 Na začátku nového roku nebude ve světě region, v němž by byly konflikty natolik vyhraněné, že by mohly vyústit do destabilizace světového politického systému. To platí i o možnostech mezinárodního terorismu. Jak sociologické výzkumy, tak i rozvoj mezinárodního obchodu naznačují, že si podnikatelé zvykli na nebezpečí teroristických útoků, přizpůsobili se. Podle průzkumu Duke University a CFO Magazine z poloviny letošního roku dvě třetiny amerických korporací tvrdí, že terorismus nemá vliv na jejich podnikatelské záměry. Ostatně, podle údajů OSN již v roce 2004 vzrostly investice v rozvojovém světě o 40 procent. Nejcitlivějším místem se jeví Írán a oblast Kavkazu plus Střední Asie. Spory kolem jaderného programu Severní Koreje jsou diplomatické, mají minimální oporu ve vojenské konfrontaci a ekonomické síle sporných stran. Jejich intenzita závisí na politice Washingtonu. A nejen intenzita tohoto sporu. USA si v mezinárodní politice zachovají iniciativu a svou historicky bezprecedentní mocí určí, jak rozechvělá bude mocenská rovnováha ve světě v příštím roce. Autor je spolupracovník týždenníka Slovo