Příští rok by neměl přinést výraznou destabilizaci na mezinárodní scéně. Několik ohnisek konfliktů však vykazuje možnost, že se přiostří či rozroste od prostou. Před více než čtyřmi lety vyšel v týdeníku Slovo článek pod názvem Světová válka roku 2006. Dnes je možné téměř s jistotou říci, že hrůzné prognózy, které článek popisoval, se v příštím roce nenaplní. Bude to tedy rok šťastný? Vzpomínaná stať popisovala scénář světové války z pera analytika z britských zpravodajských služeb Simona Pearsona. Válce měl předcházet čtyřletý růst napětí a rasových bouří v západní Evropě, především ve Francii, což je dnes dáváno do souvislosti s konfliktem civilizací a bojem proti terorismu. Válka proti terorismu Francie skutečně prožila výbuch rasových bouří. Ke zničujícímu konfliktu civilizací měly ale daleko. Hrozba mezinárodního terorismu je konkrétnější a důraz na boj proti tomuto zlu 21. století bude nadále všudypřítomný. Žádné mezinárodní setkání, které na sebe dbá, nevynechá příležitost k tomu, aby vyjádřilo odhodlání jednajících stran společně bojovat pro teroru. Důvody jsou dva. První je objektivní. Mezinárodní terorismus je v současné době jedinou formou násilného odporu proti aktuálnímu uspořádání mezinárodních vztahů. To je problém, kterému je nutné čelit. Druhý je subjektivní. Začíná se prosazovat obecnější definice mezinárodního terorismu, která toto zlo spojuje s každou násilnou vzpourou proti etablovanému řádu. Tento postoj můžeme vnímat jako vznikající solidaritu politických elit všech států. Je jedno, že se nedokážou dohodnout na půdě OSN na jednotné právní definici terorismu. Vládnoucí skupiny hledají podporu v boji proti vlastnímu ohrožení, a jsou proto ochotny recipročně podporovat obdobné úsilí ostatních. Bez ohledu na ideologie, náboženství, kulturu. Připomíná to solidaritu královských rodů, které se opřely o doktrínu panovníků z Boží vůle, aby svorně potlačovaly osvícenské, liberální či socialistické koncepce vládní legitimity. Statistici boje proti mezinárodnímu terorismu zatím hlásí, že k žádným mimořádným výkyvům v počtu teroristických aktů nedochází. Ovšem ani pro příští rok nelze odhadnout, zda se výrazně nezvedne počet obětí teroristických útoků. Úspěch násilných aktů je spojen s překvapením a mediálním ohlasem – a ohlídat všechna citlivá místa není možné. Na druhé straně se dá jednoznačně říci, že si nelze představit teroristický akt, který by v roce 2006 zásadně ovlivnil mezinárodní situaci. Po událostech 11. září jsou politické elity nejen organizačně, ale i psychicky připraveny reagovat. Zatím všechny úspěšné teroristické útoky v USA, v Indonésii, Rusku, Velké Británii – ale v širším pojetí i ve Španělsku – přispěly k upevnění moci místních vlád. Šíření zbraní hromadného ničení Velkým tématem příštího roku zůstane nebezpečí, že další státy získají jaderné zbraně. Americká kritika bude směřovat především proti Íránu a Severní Koreji. Byl to ovšem americký prezident Dwight Eisenhower, kdo v prosinci 1953 přednesl na Valném shromáždění OSN slavný projev, který pro celá desetiletí dal jméno politickému přístupu k využití jaderné energie – Atomy pro mír. Podle zásad této politiky, která je dnes linií Mezinárodní agentury pro atomovou energii, má každý stát nejen právo na mírový rozvoj jaderné energetiky, ale může očekávat i pomoc od jaderných velmocí. Výsledkem je, že v září tohoto roku bylo z jádra celosvětově vyráběno 16 procent veškeré elektrické energie. Uvádí to Světová nukleární asociace (http://www.world-nuclear.org/). Z jejích statistik vyčteme, že ve světě je: – 441 fungujících jaderných reaktorů (z tohoto 103 v USA a žádný v Íránu), – 23 reaktorů ve výstavbě (jeden v USA a jeden v Íránu), – 39 reaktorů na rýsovacích prknech (žádný v USA a 2 v Íránu) – a 107 jaderných rektorů navrhováno (z tohoto 11 v USA a 3 v Íránu). Tlak na Írán, aby v příštím roce omezil svůj jaderný program, bude pokračovat. Zaslouží se o něj spojenectví Spojených států a Evropské unie, ovšem půjde o spojenectví nesymetrické: USA budou tvrdým a EU měkkým hráčem. Oba přístupy modifikují principy politiky Atomy pro mír. Argument, že úplný cyklus výroby a využití jaderného paliva znamenají riziko využití této technologie pro výroby jaderných zbraní, je pravdivý – ale platí pro všechny země, nejen pro Írán. Politika Atomy pro mír měla v sobě zabudováno toto riziko od prvního dne své existence. Jak daleko ten tlak půjde? V paměti je rok 1981, kdy izraelské stíhačky zničily irácký jaderný reaktor Osirak. Zdá se však, že obdobný izraelský letecký útok na jaderná zařízení v Íránu je – aspoň v příštím roce – méně pravděpodobný. Islámský džihád Výhrady proti íránskému jadernému programu rozhodně neodpovídají politice vůči jiným státům, kde jsou reaktory v provozu či ve výstavbě. Více to souvisí s odmítáním vnitřní a zahraniční politiky Teheránu. Ta je v médiích i některých analýzách spojována s podporou islámskému terorismu. Ve skutečnosti nelze tuto pomoc prokázat – jistá je pouze sympatie a podpora některým palestinským a iráckým organizacím, která sahá až ke konfrontačním prohlášením íránského prezidenta Mahmúda Ahmadínedžáda o přesunu Izraele do Evropy. Tato pomoc bude v příštím roce pokračovat. Avšak to, že je opřena o šíitskou solidaritu, nelze vnímat pouze jako projev náboženské konfrontace se Západem. Jak uvádějí analytici z renomovaného britského pracoviště Control Risk, především se jedná o obhajobu íránských národních zájmů a důrazem na udržení suverenity, nezávislosti a národní identity. Obdobnou politiku by asi prováděl ve stejné situaci každý silný stát, bez ohledu na náboženství. Ze tří světových stran jsou hranice Íránu obklopeny vojáky Spojených států – ze západu z Iráku, z východu z Afghanistánu a z jihu z vod Perského zálivu. A ve Washingtonu považují teheránský režim za zločinný. Také Saúdské Arábie je nutné vnímat především přes otázku obhajoby státních dynastických zájmů, ne jako téma války civilizací. Je všeobecně známo, že mezi teroristy, kteří 11. září 2001 napadli USA, byla většina Saúdů. Kvalifikované odhady říkají, že v rámci iráckého hnutí odporu v současné době působí 350 saudských bojovníků či teroristů. Neméně známé je, že vahabisté, kteří představují radikální složku polických hnutí i v oblasti Kavkazu, mají nejvýznamnější školy právě v Saúdské Arábii. Na druhé straně skuteční radikálové mezi takovýmito vahabisty představují nejvýraznějšího nepřítele saudského režimu. Podle některých analýz konec konfliktu v Iráku by znamenal přesun útoků těchto radikálů do Saúdské Arábie. Extremisté mezi vahabisty vyčítají saudskému režimu především přítomnost amerických vojenských základen v oblasti svatých, o něž má zem pečovat. Z tohoto hlediska zůstává současný muslimský režim Saúdská Arábie spojencem Západu. Tyto skutečnosti naznačují, že neprobíhá žádná válka kultur, ale válka uvnitř kultur. Šíité a sunnité jsou velmi často ideovými konkurenty, nikoli spojenci. Zápas Íránu a Saúdské Arábie o vliv je patrný na Kavkaze i ve Střední Asii. To, co v politice proti sobě žene zástupy, nejsou kultury, ale ideologie a státní zájmy. Příznačné jsou i teroristické útoky v Turecku, které jsou uvnitř tzv. muslimské civilizace a budou i v příštím roce vedeny ve jménu sociálních a národnostních ideologií. V přepojené tabulce jsou výsledky výzkumů vztahu k demokracii uvnitř západní a muslimské kultury. Prováděl je vynikající americký sociolog Ronald Inglehart spolu s kolegou Pippa Norrisem. Z těchto průzkumů vyplývá, že se lidé uvnitř západní a muslimské kultury ve své většině neliší vztahem k demokracii, ale k liberálním rodinným hodnotám. Ty, které převažují v muslimských komunitách, odpovídají orientaci konzervativních a náboženských politických skupin na Západě. Většina populárních tezí o rozdílech mezi muslimským a západním světem je vypěstovaná účelovou propagandou, výsledkem snahy démonizovat protivníka. Také bouře ve Francii nebyly projevem konfliktu civilizací, ale především sociální izolací a odcizením určitých skupin uvnitř liberální civilizace. Propagandistické zjednodušování tohoto problému bude v příštím roce pokračovat. Válka v Iráku Jeden ozbrojený boj s přídechem civilizačního konfliktu bude v příštím roce trvat: ten v Iráku. I tady se však pod hesly o náboženské válce skrývají ozbrojené konflikty mezi skupinami muslimů, národností uvnitř jednoho státu, ale i různých zájmů a přístupů ze zahraniční. Válka, jejíž údajnou příčinou byly zbraně hromadného ničení v rukou Saddáma Husajna – což se dnes jeví jako pouhá záminka. Válka, kterou by měla pomoci vyléčit demokracie – což se pravděpodobně po letošních volbách ukáže v roce 2006 jako přehnaný optimismus. Mnohé by mohlo změnit skutečné uznání nové vlády ze strany arabských zemí. Ty zatím své styky s Irákem neobnovily – což kontrastuje s nadšeným přijetím íránského ministra zahraničí v Bagdádu. Analytici pracoviště Control Risks uvádějí, že v současné době vydávají Spojené státy na válku v Iráku a Afghánistánu sedm miliard dolarů měsíčně, což představuje meziroční růst o 19 procent – přičemž většina z těchto peněz míří k americkým firmám. Výdaje ministerstva vnitřní bezpečnosti USA dosáhnou v příštím roce 2,5 miliardy měsíčně, opět většinou ve prospěch amerických firem. A hned návaznosti na tyto údaje analýza Control Risks uvádí, že zadluženost USA dosahuje historického rekordu – a růst HDP bude v úctyhodné výši 3,5 procenta ročně. Uvedené spojení výdajů a růstu nabízí otázku, jak interpretovat současnou americkou politiku v duchu liberálních představ o státu šetřícím a neintervenujícím do ekonomiky. Keynesiánské a marxistické vysvětlení této situace lze v knihách nalézt snadněji. Autor je spolupracovníkom týždenníka Slovo Dokončenie nabudúce
