Pokusy o vytvoření koalice Jamajka ztroskotaly. Podívejme se nejprve, co jim předcházelo.
Německé volby ukázaly vzestup, byť ne nijak dramatický, Alternativy pro Německo, která se projevila jako kapr v rybníce zatuhlém dlouhodobou velkou koalicí mezi CDU/CSU a sociálními demokraty.
Kresba: Ľubomír Kotrha
Odnesli to dominantně sociální demokraté, kteří utrpěli svůj nejhorší poválečný výsledek (i když pravda, co by za něj naše ČSSD dala, že). Ale i sesterské strany CDU a CSU oslabily – jejich volební výsledky sice vypadají impozantně, ale podíváme-li se na dlouhé časové řady, pak nám nemůže ujít, že ani Německu se nevyhnul jev úpadku velkých, masových stran, které dříve dokázaly obdržet kolem 40 % hlasů, přičemž si pak k sobě braly jako menšího brášku liberály z FDP. Tato politická krajina, jak říkají Němci, skončila.
I tady se politická scéna stala fragmentovanější, s levicovou radikální stranou (die Linke) a pravicovou (AfD), i když ta má k vyprofilovanosti daleko. Což se koneckonců ukázalo těsně po volbách na odchodu Frauke Petry.
Nicméně z počtů bylo jasně vidět, že jediná možnost většinové vlády – tedy za předpokladu, že SPD se odmítá stát znovu členem velké koalice a zmizet tak nejspíše z politiky nadobro – je tzv. Jamajka.
Je potřeba říci, že koalice čtyř stran – CDU + CSU + Zelení + FDP je něco, co by nemělo obdoby v celé poválečné historii Německa. Typickými pro Německo byly koalice velká strana (CDU/CSU, nebo, méně často sociální demokracie) a někdo k tomu (FDP, nebo později Zelení). Taková kombinace stačila, tedy početně, k vytvoření většinové vlády.
Poslední roky už ukazovaly, že „je problém“, který SPD státotvorně řešila tím, že dřepěla s CDU/CSU ve velké koalici a nechávala se „smáznout“ z politické scény. Facka musela přijít, a proto nyní Schulz trvá na tom (stále), že velká koalice je ze hry.
Potud bylo vytvoření Jamajky velkým úkolem nejen proto, že by se jednalo o rekordní svazek čtyř stran. Problém byl v tom, že zatímco CDU/CSU a FDP by se dohodly – i když ne lehce (a jak uvidíme, následně to také potvrzovali účastníci jednání), tak Zelení představovali jiný prvek, a to jak obsahově, tak i z hlediska vedení politických procesů a politické kultury obecně.
Stačil pohled na Wahlomat, jakousi základní tabulku témat, aby bylo jasné, že v řadě bodů se FDP a Zelení nacházejí naprosto na opačné straně.
Nicméně Angela Merkelová se pustila do vyjednávání. Od počátku bylo jasné, že to bude velmi obtížné. A od počátku vykrystalizovala dvě základní zlomová témata: klimatická politika a uprchlická či migrační otázka.
Rozpaky ohledně sondovacích hovorů
Podívejme se, jak jednání hodnotí zástupci jednotlivých stran (převzato z rozhovorů, které vysílala veřejnoprávní televize ARD v pořadu Tagesschau).
Zástupce CDU Jens Spahn hovořil o tom, že od počátku to bylo těžké, a že řada otázek byla vrcholně sporná. To není žádná nová informace, opakuje nejen migraci – ta je hlavním bodem, ale i finanční otázky a celkově postavení Německa jako dominantní průmyslové země.
Zástupce CSU Andreas Scheuer hovoří o tom, že Zelení byli obtížným partnerem. Nejen kvůli obsahovým neshodám, ale zmiňuje i velké odlišnosti v politické kultuře. Neustále museli vše dohledávat a dojednávat s členskou základnou, což prý rozhovory komplikovalo. Uvádí také, že zatímco ostatní strany mají strukturu vertikální, Zelení jsou položeni hodně horizontálně. Povšimněme si tedy: nejen obsahové rozdíly, ale také rozdíly v přístupu k politice jako takové.
Zelení budou bezesporu patřit k těm, kteří budou obviňováni z kolapsu jednání. Jejich předseda Cem Özdemir uvedl, že jim nešlo o nějakou Jamajku, ale o Německo. Jak se dalo očekávat, chválí přístup CDU/CSU a jejich připravenost ke kompromisům. Pro FDP moc dobrých slov nemá – ti podle něj nebyli ochotni ustoupit a dohodnout se.
Nejzajímavější komentáře přicházejí ale z FDP, tedy od tradičního partnera konzervativců. FDP kritizuje chaotické jednání kancléřky a CDU, od počátku podle nich byla jednání na chybné koleji. Ale i s konzervativci by se shodli (viz výrok: za dva týdny bychom byli hotovi), i když by jistě nastal spor například u odbourání/neodbouráni příspěvku na solidaritu.
Výmluvný byl především Volker Wissing z FDP, který si trpce stěžoval, že jednání byla naprostý chaos – x hodin se jednalo o tom, co bude příští den, přičemž nakonec nikdo nevěděl, co vlastně bude. A nejdůležitější témata, která vyvolala nejvíce sporů, tedy klimatická politika a migrace/uprchlická politika byla řešena tak, že byla odkládána. Nejednalo se o velký věcech, ale o zbytečných detailech, která nemají v sondovacích rozhovorech co dělat. Nebyla žádná jasná strategie, kam to má vlastně jít. A zdůraznil vzhledem k možným novým volbám patřičně, že FDP si prošla mimoparlamentní opozicí a nebude se cpát do vlády za každou cenu, protože velmi tvrdě pracovala na svém modernizačním programu.
Je jasné, že po ztroskotaných jednáních se bude hledat viník ledaskde. Nicméně popis FDP přesně zapadá do toho, čím Angela Merkelová „proslula“ a pro co mají Němci dokonce své vlastní sloveso – merkeln. Neboli vysedět problémy s tím, že se „nějak tak vyřeší samy“.
Merkelovou dohnaly její chyby
Jednak její styl vládnutí, který odsouvá nepohodlné otázky „na potom“, nemluvit o nich a pokud možno se tvářit, že to vůbec problémy nejsou. Merkelová nikdy neměla žádnou jasnou strategickou linku. Ne nadarmo o ní Oskar Lafontaine řekl, že je nejpřeceňovanější političkou dneška. Ono všechno pořád odsouvat „na později“ prostě nejde.
Neschopnost uznat své chyby a reagovat na ně – to je další problém či chyba. Jistě, že konzervativní a do značné míry regresní Němci mají rádi svou „Muttinku“, neboť jim dává zcela falešný pocit, že se přece nic neděje, že se nemusí nic měnit a všechno pěkně pojede tak, jako to jelo v posledních letech. Tento pocit je zcela mylný. Pokud to neumí rozpoznat hlavní politický představitel, koleduje si o malér – a jeho země s ním. Výrok Merkelové hned po volbách – že přeci vyhrála a že neví, co měla udělat jinak, je v tomto ohledu symptomatický.
Další je chybějící strategie a snaha problémy bagatelizovat a, jak již bylo řečeno, odsouvat. Typická je migrační krize. Nepromyšlený krok (řečeno hodně mírně) nutně musel ovlivnit (a ještě ovlivňovat bude) německou politiku. Není divu, že se na tomto bodu zaseklo jednání. CSU má smysl pro realitu a ví, že pokud povolí sestěhování rodin, což může být klidně další milion lidí do Německa, tak se mohou jít schovat do bavorského háje. A že na téhle linie se to štípe, vidíme dobře i na příkladu Die Linke. Na jedné straně naivní představa „pojďte všichni sem, však my vás uživíme“, na druhé Sahra Wagenknechtová, která jako jedna z mála má smysl pro realitu, ví, kdo jsou její voliči a ví, že pokud se bude chovat jako „sluníčkový“ naiva, tak Die Linke výživně pustí své voliče AfD. Což už se tyto volby z nemalé části stalo.
Co čeká Německo?
Jaký je aktuální stav, kdy píšu tyto řádky?
Pod tlakem jsou – ano – sociální demokraté. Měli by opět pochopit, že je třeba být státotvorný a „noch einmal“ jít do velké koalice, která by je přivedla do sociálnědemokratického hrobu. Někteří už jdou tak daleko, že právě SPD (sic!) obviňují z toho, že jednání selhala a že se Německo může dostat do politické nestability. (I když ústavně viděno, další možnosti jsou a samozřejmě je tu úřadující vláda, i když by neměla činit žádná zásadní rozhodnutí).
Nedivím se, že, jak uvádí Tagesschau, panuje aktuálně v SPD „dobrá nálada“ a těší se na nové volby. A co víc, SPD nechce ani podpořit menšinovou vládu, což je velice netypická možnost, leč v Německu existuje. Jak by se pak asi Merkelová dívala na Theresu Mayovou…
Prezident Frank-Walter Steinmeier teď bude mít roli, o které se mu asi nesnilo. Ono se to v německém systému velmi slabého prezidenta moc často nestává. Ale světla ramp nyní budou namířeny na něj. Zřejmě se sejde s představiteli všech politických stran. Ve hře je menšinová vláda, obnovení rozhovorů (vrcholně nepravděpodobné, i když Steinmeier vyzval k „Gesprächsbereitschaft“), obnovení velké koalice (SPD zatím odmítá), nebo nové volby.
Představa, že Německo bude jakýmsi ostrůvkem stability, v němž bude vše pěkně při starém, v měnícím se světě, bere za své. Ne, všechno nejde vysedět a odkládat do nekonečna, Frau Merkel. Nejde popírat problémy tam, kde jsou, a těm, kteří o nich mluví, jen nadávat do „nacistů“, případně své vlastní problémy přenášet na další země (Všiml si někdo z mainstreamu, že J. Dijssebloem přiznal, jak se zachraňovali banky a ne Řecko?).
Jak se to říká v Německu? Man muss durch.
