Kombinace pandemie a konfliktu na Ukrajině je vnímána jako spouštěč konce globalizace. Sluší se ovšem připomenout, že proces globalizace měl své problémy už před začátkem pandemie covidu. Již po roce 2008, tedy po vypuknutí Velké recese, se „něco stalo“ – dosavadní vzorec stále intenzivnějších obchodních propojení, ovládaných nadnárodními firmami, zmizel. Do Velké recese platilo, že objem mezinárodního obchodu rostl (v dobrých letech) dvakrát až třikrát rychleji než světový produkt, tedy světové HDP. Neboli stále více zboží procházelo mezinárodní směnou a spolu s ním stále více meziproduktů, které se přesouvaly mezi kontinenty. Levná kontejnerová přeprava a dominance nadnárodních firem byly klíčovými faktory fungování globalizace. (Podrobněji ke kořenům a projevům globalizace viz kniha Globalizace a krize).
Po roce 2008 tento vzorec mizí, a není divu, že od té doby se hovoří o deglobalizaci, či o dosažení vrcholu globalizace. Nejen Trumpovy snahy (dosti pochopitelné, leč nerealizované) o obnovení průmyslové páteře USA, o zvrácení dlouhodobého trendu americké deindustrializace, ale i nové technologie digitalizační povahy ukazovaly, že výhody levné pracovní síly nemají trvalý charakter. Již v té době píše UNCTAD, jedna z analyticky nejsilnější organizací na této planetě, o reshoringu, tedy o návratu výrob zpět do mateřských zemí, neboť při automatizované výrobě výhoda levné pracovní síly, často i dětské práce, přestává být relevantní.
Pandemie ukázala velmi silně, že globalizace má svá obrovská rizika a zvyšuje zranitelnost zemí. Závislost na vzdálených trzích najednou už nebyla pociťována jako bonus (útěk před domácím voličstvem a vlastně i systém konkurence mezi pracovní silou z asijských zemí a mezi např. evropskými pracovníky). Stojí za připomenutí, že Asie se stala průmyslovým centrem světa. UNIDO uvádí, že Čína má na svém území asi třetinu světového kapacity zpracovatelského průmyslu. Nelze podceňovat ani roli Indie se srovnatelným počtem obyvatel, a už vůbec ne Indonésie, která se posouvá do top desítky průmyslových zemí.
Pandemie zvýraznila negativa globalizace, sníženou strategickou autonomii řady zemí, která může být v některých statcích nepřijatelná (autorka osobně tvrdí, že nepřijatelná je závislost na dovozu potravin u země, která má klimatické podmínky a zkušenosti na to být soběstačná).
Ještě než skončila pandemie, konflikt na Ukrajině posunul svět ke scénářům, které jsem před mnoha lety psala na jiný web (jemuž teď nemíním dělat nijak reklamu, ale články jsou pod sérií válka bloků). Blokové uspořádání světa, v němž jednotlivé bloky mají svou dominantní mocnost, svá obchodní propojení, finanční ukotvení v podobě institucí či jednu dominantní měnu, k tomu světu nyní směřujeme. Samozřejmě, že takové bloky jsou stavěny na politické bázi a již nyní můžeme vidět, že se jedná o tzv. západní blok (který ani omylem netvoří ono „světové společenství“, kterým se tak rád zaštituje), země, které budou vzdorovat Západu a hnutí nezúčastněných, kteří se pokusí udržet nějakou formu vztahů s oběma bloky (Indie např.).
UNCTAD ještě před konfliktem na Ukrajině zpracoval několik scénářů změn mezinárodní dělby práce, které kromě dopadů covidu (zdražení kontejnerové přepravy, narušení řetězců atd.) braly v úvahu i trendy automatizace a zelené tranzice (zeleného přechodu), neboli snahy o ekologičtější výrobu a spotřebu.
V první fázi se samozřejmě řeší posílení odolnosti řetězců, diverzifikace (noví dodavatelé, noví odběratelé). Systém just in time ve světě drahé dopravy, nedostatku kontejnerů apod. není udržitelný, proto nadnárodní firmy (které před covidem stále ovládaly 80 % mezinárodního obchodu) začaly budovat své sklady, dopravní kapacity a logistická zařízení.
Ze střednědobého hlediska jsou nicméně patrné následující scénáře:
Reshoring (návrat výrob do mateřských zemí). Vysoká míra přidané hodnoty, výzkum a vývoj, menší nároky na pracovní sílu a potvrzení toho, že kapitál má domov. Z hlediska vývoje automobilového průmyslu je patrné, že výroba baterií má být v Německu, podobně jako i recyklace, nebo v USA. Pro ČR jako pro zemi, kde přímé zahraniční investice tvoří kolem 80 % HDP, to není dobrá zpráva, řečeno mírně. Minimálně tento trend vyžaduje zcela nový pohled na hospodářskou politiku. Chtít toto ovšem od vlády, jejíž představitelé chtějí „obnovovat Ukrajinu“, aniž by se uměli (a chtěli) postarat o české občany a využívat zákona o cenové regulaci, jaksi nelze.
Tvorbě blokového uspořádání světa odpovídá i regionalizace, tedy zkracování výrobních řetězců. Kooperace na blízkou vzdálenost ovšem neznamená, že neexistuje dělba práce s dominantní zemí, v našem případě by to jistě bylo Německo. Velmi silnou míru regionalizace zaznamenáváme v zemích ASEAN, ovšem s intenzivním napojením na Čínu. Regionalizace podobně jako ostatní scénáře ovšem nedokáže vždy uspokojivě řešit problém zabezpečení surovin a paliv.
Lokální výroba. Lokalizace vyjadřuje zodpovědnost vůči místu, znamená, že klíčové ekonomické děje se vracejí zpět tam, kde má na ně občan vliv. Aditivní výroba (využití 3D tisku), customizace, propojení mezi místními spotřebiteli a výrobci, podpora od obcí, měst či regionálních univerzit. Lokalizace znamená větší odolnost daného území vůči šokům. V některých segmentech je lokalizace spjatá se soběstačností (právě u potravin), v dalších pak nabízí i možnost globální spolupráce (sdílení návodů, manuálů…), která ovšem v nepřátelském blokovém uspořádání nebude možná. Lokalizace by pomohla ČR napravit svoji pokřivenou ekonomickou strukturu, s drtivým vládnutím nadnárodních firem (čemuž odpovídá i politická „elita“, která se chronicky cítí být více zavázána zahraničí než vlastním občanům. Lokalizace znamená mít u sebe finálního zákazníka, a tím pádem také přidanou hodnotu.
Už po Velké recesi platilo, že svět globalizace končí. Pandemie a nyní konflikt na Ukrajině naprosto překreslí nejen mapu mezinárodních vztahů, ale i energetické, ekonomické a finanční toky. Je ovšem přízračné, že Fialova vláda se o tato témata absolutně nezajímá a vede hysterickou zahraniční politiku, bez stopy většího zájmu o české občany. Koneckonců se zdá, členové Fialovy vlády nemají dostatečnou intelektuální kapacitu a potřebný rozhled k tomu, aby vůbec dokázali pochopit, co se ve světové ekonomice skutečně děje. Naštěstí, na lokální úrovni ekonomiky si můžeme pomoci sami, pokud za to ovšem nebudou tři roky nepodmíněně.
(Komentár uverejňujeme v rámci spolupráce s českým názorovým časopisom !Argument)
