Můj tatínek Jakub Hrabica se narodil do velké moravskoslovácké rodiny. Přišel na svět v Poštorné u Břeclavi. Nikdo z bratrů ani ze sester neměl na vybranou; většinou třeli bídu, nebo našli místo u Bati. Dokonce se ve zralém věku od sebe značně odlišovali, jako voliči volili někteří vždy tu stranu, která jim nabízela práci a obživu. Narodili se do monarchie. Všichni mluvili a psali stejně dobře česky jako německy.
Kubína maminka vypravila do pole, pokřižovala jej na čelo a ukázala mu pod hvězdami, kudy se má ke světlu ubírat.
„Jdi rovně do Hauskirchenu, tam v Dolních Rakousích k sedlákovi a popros ho o práci. Buď u něho pacholkem.“
Foto: Archív autora
Po čtyřech letech služby se vrátil domů: Našel si kopáčské práce na dráze. Pak porůznu. Jednu dobu vzal místo sluhy u poslance a později senátora Josefa Hybeše.Tomu se již blížila sedmdesátka. Hybeš byl od svých devíti let továrním dělníkem. Byl sečtělý a nebojácný. Byl to dělnický politik, socialistický redaktor. Jeden za zakladatelů sociální demokracie, její poslanec v rakouské Říšské radě.
Když se zrodila Československá republika a diferenciační proces navenek ještě jednotné československé sociální demokracie značně pokročil, vydali poslanci a senátoři prohlášení o charakteru nového kapitalistického státu.
Na XIII. sjezdu československé sociální demokracie v září 1920 se levice prohlásila za samostatnou stranu, a do jejího čela byl posmrtně zvolen „čestným předsedou“ Josef Hybeš.
Můj otec pomáhal Josefu Hybešovi s úklidem a pečoval o pořádek v jeho brněnském domově; tím byla jedna místnost, s postelí a se skříní, se stolem a dvěma židlemi, s věšákem a umyvadlem. Vodovod a sociální zařízení byly na chodbě. Ještě byl v pokoji malý stolek s dekoracemi, s řády a vyznamenáními, s kalamářem a s papíry.
Hybeš dal Kubínovi odkaz na celý život: „Pamatuj si, že v každé politické straně jsou a vždycky budou kariéristé, zrazující program, a druhé; stejní jsou nyní i mezi socialisty. A budou mezi nimi stále. Zrazující socialisté nikdy nevymizí. Brno je a bude povždy nejenom české – ale i německé. Bude pro Němce vždy předměstím Vídně, bude Němci podmaněné. A varuj se před jestřáby, kam vítr tam plášť.“
Hybešovy dekorace nesl za rakví na polštářku po jeho smrti 21. července 1920 sotva dvacetiletý náčelník Federace dělnických tělovýchovných jednot; zástupy dělníků čítaly desítky tisíc.
Příštího dne obdržel mladý muž povolávací rozkaz k vojenské základní službě v Užhorodě. Za trest a pro pokání. Ve vlaku, v němž cestoval poprvé v životě, s ním jeli podobní kamarádi. Učitelé, pošťáci, četníci, soudci, v minulosti potrestaní drobní delikventi, ajznboňáci, čerství oficíři, obchodníčci.
Znalí písma i čtení. Nespolehliví a provinilí duchem. Zatížení scestnou vírou, že proletariát musí zvítězit nad kapitálem.
Vojín Jakub Hrabica se stal písařem štábních důstojníků Karla Klapálka a Ludvíka Svobody. Na pohřeb svého otce však dovolenku nedostal.
V první den německé okupace 15. března 1939 byl v akci „Mříže“ gestapem v Jihlavě (Iglau) zatčen; vojenská služba na Podkarpatské Rusi nebyla prominuta. Československá vojenská ani policejní kartotéka, odevzdaná dopředu budoucím německým okupantům, nelhala.
Po druhé světové válce byl Hybešův sluha, živící se rukama i nadále, pořád komunistou mezi „ukomunisty“. Zůstal jim nadosmrti. Neustále opakoval Hybešův odkaz. Protivil se výzvám za milionovou KSČ, bouřil se proti opakovaným čistkám a prověrkám, které postihovaly statitisíce. Rmoutil se, že do komunistické strany jsou v hojném počtu přijímáni kariéristé, bývalí brkouni, flanďáci, výjimkou nebyli lidé kolaborující s proměnami režimu.
Zemřel téměř ve stejném věku jako zemřel Josef Hybeš.
Jeden se nedočkal bolševizace KSČ po roce 1929, druhý neprožil celý vývoj ve straně a v socialistické společnosti po 21. srpnu 1968, ani dnešek.
Ani jeden se nedožil „sametové revoluce“ roku 1989!
Čas oponou trhnul
Komunistická strana Československa měla koncem roku 1989 skoro 1,7 milióna členů; jenom málo komunistů, většinu „ukomunistů“. Tvořili na politickém jevišti obrovitý, skoro loutkový kompars.
V jedné pražské panelákové ulici bylo úderem 17. listopadu 1989 členů KSČ do tisícovky, herci, učitelé, sportovci, státní trenér, esenbáci, ministerští úřednici, novináři, zahradník, advokáti, lékaři. Rázem zmizeli. Rozletěli se skoro do jednoho do všech stran. Do jiných politických stran. Z Občanského fóra letěli hlavně do ODS. Pasovali se do pozic československých, českých diplomatů, majitelů advokátních kanceláří, akciových společností lesů, vod a strání. Zachraňovali „demokratická“ média, přejmenovávali Rudá práva (prý podle Šmerala) na Práva. Dobyté privatizovali za jiné.
Houfně prchali z politiky do ekonomiky.
Volali: „Majetek KSČ a SSM do rukou všeho lidu.“
Kradli a nebáli se! Rozbořili SONP Kladno, OKD, armádu, iniciovali rozpuštění Rady vzájemné hospodářské pomoci a Varšavské smlouvy. Nakonec oželeli rozpad Československa. Skoro jednomyslně zvolili na pobídku i z Moskvy Václava Havla prezidentem. Zřídili mimikry své doby.
Po „Dálkovém výslechu revolucionářů z listopadu 1989“ vydali bestseller, skoro rodokopas. Karel Hvížďala po Havlovi vyslýchal studenta, který vymyslel stávku, muže, který poradil Ladislavu Adamcovi, aby 26.listopadu 1989 podal V H ruku. A také jiné.
Spolu s „Cibulkovými seznamy agentů StB“ vydali v roce 1990 v podobném nákladu jako kdysi jim vcelku podobní „Proces s vedením spikleneckého centra v čele s Rudolfem Slánským“.
Otevřely se brány nebeské. Spodní proudy slavily.
Hlavně se ale ve většině „ukomunisté“ a jejich druzi a podruzi zbavovali své minulosti. Byli po desetiletí přece občany druhého řádu. Byli dislokováni do panelových bytů. S vlastnictvím lidových vozítek – trabantů. Omezeného žití.
Od některých jsem se později šeptem dozvídal bázlivé, leč horoucí doznání:
„Můžeme být vlastně rádi, že nás nepostříleli!“
Nepotvrzovali, kdo měl být podle nich v popravčích četách.
Z těch, co byli životem a stylem kovaní „ukomunisté“, zůstal v nově pojmenované KSČM málokdo. Jiní se rozplynuli všude. Mnozí panují podnes a zatloukají svou minulou stranickou minulost ve vztahu ke KSČ.
Kdo setrvali z té ulice, počtem dosahují prstů na dvou rukách.
O to však nad jiné cenných, jakých málo; po nich mezi námi do dneška zůstali výjimeční lidé.
Po jednom zůstalo úžasné výtvarné dílo, po druhé zůstala vědkyně – polární badatelka.
To není vůbec málo!
Kdo má z těch dvou skupin, z jedné velké a druhé malé, větší hodnotu a větší cenu?
O kom lze dneska říci stejné, co bylo v nekrologu v hodnocení Hybešovy osobnosti napsáno v den pohřbu v dobovém Rudém právu:
„Zůstal věren proletariátu, věren sobě, živý příklad nekompromisního vůdce dělnického, jehož neskloní hrozby a teror, neomámí chvála a nezaslepí osobní prospěch. Neparádoval jako vůdce, ale byl přece dělnictvem nejvíc milován. Netoužil po žádných hodnostech, zůstával chud, kam tato úctyhodná postava přišla, všude svítily oči dělníků radostně mu vstříc… Jakým byl v mládí, zůstal i ve stáří… chudým a do krajnosti poctivým komunistou.“
Lze stejné připsat na adresu těch, kdo v houfu vzali po roce 1990 do zaječích, kdo se převlékli do nových kabátců a jsou již k nerozeznání od nikoho?
Občas i uroní slzu, jak se dodneška stydí.
Ti, kdož nezradili ani sebe sami a byli a jsou až do své smrti ostouzeni, že zůstali komouši, komanči a nepráskli do bot, nejsou zarmoucení.
Nedbali churchilovského přikázání, že jenom blázen setrvává na minulých zásadách, včetně své stranické věrnosti.
Cožpak na to všechno zářné hvězdy Vlasti naší milené. Jenom tak mimochodem zkusme je pro názornost vyjmenovat, pánové Jaromíre Štětino, Vladimíre Dlouhý, Pavle Teličko. Snad i poněkud anonymní početné garnisóny, pluky, batalióny se jmény a bezejmenní, pochodující ze strany do strany, ze země zrození přímo již do Evropy – dneska již napříč desetiletími?
Někdy se ptám sám sebe, jestli se tito a jim podobní jenom trochu nečervenají nad osudem nedávno zesnulé osobnosti docenta Františka Čuby, když po roce 1990 mlčky nestoudně přihlíželi k jeho zběsilé likvidaci.
A mlčeli i ti, kteří mu měli být vděční, když mu hlava státu po 17. 11. 1989 od Špalíčku na Václavském náměstí nestoudně vylévala na jeho hlavu splašky o „slušovických estebáckých nitkách“.
Kam skoro všichni do jednoho zalezli?
V pravdě pravdoucí – peníze opravdu nesmrdí!
Ale co po nich zbyde?
Zkusme vše však trochu pootočit. Neplyne z lidské přirozenosti, že se změnou míst ve sčítanci vždy většina přikloní k těm, kdo ji nabídnou bližší a sladší pozlátko k jejich žití?
V dětství za potupného Protektorátu Böhmen und Mähren 1939 – 1945 se i mnozí moji kamarádi stali z Čechů přes noc Němci; doma mi maminka vysvětlila, že se jejich rodiče „dali k Němcům“, rázem z nich byli Rudy, Franz, Norbert či Karl nebo Bruno či Herbert.
Nebylo jich mnoho, ale jak se zdá, byli i mezi námi jim podobní vždycky.
Politika jsou hodně kluzké parkety; takže nic nového pod sluncem ani v roce 2019!
Kresba: Radek Fetters
