já nechci růži na rakev
já nechci pláč, já chci jen zpěv
a do hrobu mně dejte píseň
a zpívejte mně naposled
(Karel Gott: Muzika)
Do SSSR přiletěli mírumilovní mimozemšťani. Jako dárek lidu pohostinné země přislíbili, že jeden mrtvý občan SSSR, na kterého bude obyvatelstvo intenzivně myslet, bude vzkříšen. Vláda okamžitě započala intenzivní propagandistickou kampaň za vzkříšení Lenina, Stalina či Brežněva. Ve chvíli, kdy ze zařízení, který pro ten účel mimozemšťané přivezli, vyšel Vladimir Vysockij, ho prozíravá armáda i s přístrojem pomocí předem připravených náloží vyhodila do povětří…
(Kir Bulyčov: Jednotná vůle sovětského lidu, 1991)
Když Karel Gott získal prvního Zlatého slavíka, rok poté, co tu soutěž založili, bylo mému tátovi 10 let. Když mému tátovi zemřel táta (to už měl Karel Gott slavíků 19), poslouchal táta pořád dokola Gottovu písničku Muzika (viz motto). Když měl Karel Gott slavíků 40, zemřel i můj táta. Před dvěma lety slavíky zrušili. A před týdnem zemřel Karel Gott. Tahle zpráva neznamená jen, že českým revuálním pořadům odpadá poslední číslo. Nevyhnula se tomu, kdo Gottovy písně zbožňoval, ani tomu, kdo jeho hudbu neměl rád – protože s jeho písničkami je spojeno 60 let života Čechů, Slováků, a později i Němců a Rusů. Nikdy jsem nepatřil ani do jedné z těchto skupin (zbožňující ani nenávidící), ale poslední týden se přistihuji, že si (přestože nevlastním rádio ani televizi, které by mě v tom podporovaly) v jednom kuse zpívám některou z jeho písní…
Novinový stánek po smrti Karla Gotta. :Foto: Autor.
Talent
Karel Gott měl od svého jmenovce výjimečné požehnání – a nemyslím tím to, že se narodil v den 150. výročí Pádu Bastily. Zpívat fakticky začal na doporučení lékaře, aby překonal nemoc, která mu celoživotně způsobovala velké potíže. V roce 1962, těsně před nástupem na konzervatoř, kterou studoval s naším redakčním fejetonistou Jaromírem Janákem, nastoupil do Divadla Semafor, které se později ukázalo být spolehlivou líhní pěveckých hvězd, někdy i zpívajících dvojic (Suchý–Šlitr, Šimek–Grossmann, Paleček–Janík, Waldemar Matuška, Hana Hegerová, Pavlína Filipovská, Karel Štědrý, Naďa Urbánková, Eva Pilarová, Karel Černoch, Petra Černocká, Hana Zagorová, Pavel Bobek, Petra Janů, Michal Prokop, Anna K. a jiní). Svou kariéru začínal duetem s dnes už polozapomenutou jazzmankou Vlastou Průchovou a končil ji duetem s německým rapperem Bushidem (což bylo dílo, které už patřilo do rodu jeho mile sebeironických děl). Když v roce 1966 na Bratislavské lyře (která se díky dvornímu fotografovi Beatles Dežo Hoffmanovi, jenž byl z Bratislavy, stala jediným skutečně hvězdným mezinárodním festivalem východu) slyšel jeho hlas manažer západoněmecké firmy Polydor Ossi Drechsler, okamžitě mu vymyslel přezdívku „Der goldene Stimme aus Prag“, Zlatý hlas z Prahy, a katapultoval KG k mezinárodní slávě. Jeho Zlatý hlas z Prahy využívali Novotný, Svoboda, Husák i Havel. Tím, jehož Gott naopak opakovaně podpořil sám od sebe, byl Alexander Dubček. V autorových očích ty dva spojoval jeden zásadní (v dnešní době a v jejich oborech velmi vzácný) rys: upřímnost.
Emigrace a reemigrace
O emigraci se Gott pokusil dvakrát (vždy do vlasti svých předků; jeho původně sudetoněmecká rodina se počeštila v 19. století po příchodu do česky mluvícího vnitrozemí), ale vždy se zase vrátil domů. Poprvé ho jako v roce 1952 neplnoletého chytili na hranicích NDR, odkud chtěl prchnout do Západního Berlína, podruhé si ho v roce 1971 vyžádala faktická hlava státu, generální tajemník ÚV KSČ Husák, a Gott se vrátil. Důvody byly tři: strach z vydírání, strach o rodiče a kariéra. Jakmile se československý normalizační stát dozvěděl o tom, že Gott překročil termín svého návratu ze SRN, učinil kroky k vystěhování jeho rodičů z bytu, který byl všem emigrovavším vlastníkům nemovitostí dle zákona zabaven. Gott také věděl, že StB ví o jeho chorobě, jejíž zveřejnění by mu mohlo zničit i německou kariéru, což ovšem nebyl jediný způsob, jak by si ho i v západním zahraničí mohli „podat“. Tehdy právě končila kariéru Yvonne Přenosilová, která emigrovala už v roce 1968, a během nahrávání v Británii se od svého vydavatele dozvěděla, že s hudbou na hodinu končí, protože východoevropské hudební agentury těm západním jednotně daly nůž na krk: „pokud Přenosilová, od nás už ani tón“. Přenosilová se pak stala letuškou.
Gott se tedy beztrestně vrátil s tím, že byla uzavřena dohoda: Gott nebude muset zpívat politické písně, ale bude maximálně loajální (tohoto maxima se dotkl za Anticharty). Za to bude pouštěn na západ kdykoli tam bude pozván, aby „snesl zlatá vejce“. (Devizové výplaty za jeho koncerty inkasoval čs. stát a Gott z nich dostával pouze procenta v bonech, tj. pro mladší: poukázkách na západní zboží prodávané ve specializovaných prodejnách Tuzex. Trefnou charakteristku tohoto stavu učinil Jaroslav Seifert, když své bony za švédské koruny z Nobelovy ceny rozdával známým se slovy: „K čemu by mi byl barák plný švýcarských čokoládiček?“ V neděli zemřelá Vlasta Chramostová, o níž budeme ještě mluvit, si za ony peníze například koupila americká kamna na chalupu, kde tehdy s manželem bydlela.) Husák se pak z vděčnosti během vrcholné normalizace mezi vedením strany vyjádřil, že Gott je chráněn, protože pro ČSSR vydělá víc deviz než jeden průměrný státní koncernový podnik. Díky tomu Gottovi leccos prošlo (například zmíněný sponzoring Dubčekovy rodiny, tichá propagace hippies kultury, která tehdy byla postihována a násilím ostříhávána přímo na ulicích, či píseň Kam tenkrát šel můj bratr Jan s textem Zdeňka Borovce, která byla součástí jeho alba Romatika a měla být vzpomínkou na Jana Palacha) a v domácí hudbě měl stejné postavení jako Otakar Vávra ve filmu: umělecké honoráře byly tehdy tabulkově rozděleny, nad všemi kategoriemi ovšem byly dvě výjimky: Gott a Vávra. Tehdy se rozšířil Gottův bonmot: „Peníze nejsou všechno, ještě je tu i zlato a cenné papíry“. Některé projekty (jako jeho pozvání Beatles ke koncertu do ČSSR, se kterým Brouci souhlasili), ale ani Gottovi nevyšly, a byly na ÚV zakázány. À propos k dalšímu možnému důvodu (a pro nás výhodě) Gottovy „druhé reemigrace“: v Německu by Gottův humor, s nímž jako inteligentní člověk vnímal i polohu své popularity na pokraji kýče, a dokázal ji reflektovat, nikdo nepochopil…
Národní symbol
Na oceňování „národního pokladu“ je ještě brzo, národní poklady jsou vidět až po mnoha posmrtných letech (v tomto oboru, myslím, po 25 letech od jeho smrti, začínáme tušit něco o ceně Karla Kryla) a některé až z jiné perspektivy, ale už teď je jasné, že Karel Gott byl národní symbol. Je to patrné nejen z nebývalé reakce širokých vrstev českého národa, ale i v zahraničí. Pochopil jsem to, když jsem letos v létě v Německu viděl stánek s novinami, kde na mě jeho tvář hleděla z poloviny titulních stránek bulvárních novin (a to šlo pouze o jeho dědictví, nikoli o úmrtí), když největší ruská televize První kanál kvůli Gottově smrti změnila program a pozvala do studia jeho umělecké přátele, v jejichž očích byly vidět slzy – a když jsem na Facebook napsal pár prvních slov za Karlem Gottem, a první, kdo mi dal „lajk“ byl novinář David Petrosjan – z Arménie. Když se pak čeští politici začali hádat, zda byl Gott padouch, nebo hrdina (jak zní slavné reklamní heslo z filmu Limonádový Joe, jehož hlas nazpíval též Karel Gott), respektive začali surfovat na vlnách voličských skupin, které ho buď nekriticky zbožňují, či nenávidí, a když pak vláda nejprve navrhla, a pak zase zamítla možnost jeho státního pohřbu, řekla mi moje spolukamarádka z českého prekariátu: „Kupčí s jeho písničkami, které nám připomínají dobu, kdy obyčejní lidi měli všechny nejdůležitější věci, které potřebovali k životu“. Filosofové dnešní „svobody“ by tuto dobovou logiku nazvali „chléb a hry“. Já bych k tomuto vox populi ale tak přezíravý nebyl. Dokonce i činy recesistů, kteří po Gottově smrti přišli s peticemi za přejmenování pražského letiště na Letiště Karla Gotta, nebo hudbymilovného města Zlín na Gott-Waldov (podle K. Gotta a W. Matušky), vnímám jako symptom čehosi hlubšího…
Revizor
Pět dní po Karlu Gottovi zemřela výše zmíněná Vlasta Chramostová, a mnozí ty dva srovnávají, ač jejich archetypy husovsky poctivé hledačky pravdy a sinatrovského milovníka (západní nekrology o Gottovi mluví jako o Sinatra of the East) jsou nesrovnatelné. S odstupem týdne a toho, co se během něj děje, si ale uvědomuji, že Karel Gott v sobě celý život nesl ještě jeden archetyp: Gogolova revizora. Přeloženo do jasné řeči: vždy (mnohdy i nechtěně) nadzvedl koberec, pod nímž se ukázalo, co se tam hemží. Nejen svými názory na podstatu světové politiky, které šokovaly. V roce 1968 byl jedním z respondentů amerického dokumentárního filmu Davida Tuckera Československo: Obraz tragédie o Pražském jaru 1968 a okupaci, který vyděsil reformátory a naštval normalizátory, v roce 1971 byla jeho emigrace téma, které zabralo velkou část 14. sjezdu KSČ, v roce 1977 o něm v souvislosti s Antichartou mluvil celý národ a v roce 1979 v souvislosti s jeho zmiňovanou písní o Janu Palachovi zase celé ÚV KSČ. Tuto „hvězdnou sérii“ zakončil dvěma kousky hodnými Mistra: v roce 1989 hymnou na balkóně Melantrichu s Karlem Krylem, a letos, na 30. výročí „Sametové revoluce“, svou smrtí. Když jsem si před pár dny s blížícím se výročím začal přát, aby našemu establishmentu v jeho samožerných oslavách „třiceti let nejlepšího z možných režimů“ zarejdil nějaký silný šotek, netušil jsem, že to bude Karel Gott. Až teď jsem si uvědomil, že to vlastně nemohl být nikdo jiný. V Gogolově komedii se masky začaly shazovat, když přišel revizor. V té naší se tak děje po jeho odchodu…
(Vyšlo v brnianskych Kulturních novinách 7. 10. 2019)
