V porotě STM (Soutěže tvořivosti mládeže) v padesátých letech dvacátého století byl básník Stanislav Neumann, svazáci Josef (Pepa) Brát, Rudolf Zeman a dirigent a hudební skladatel Vadim Petrov.
Soutěž se odehrávala ve Slovanském a v Obecním domě, Karel Gott exceloval.
Místní kolo ČKD proběhlo ve velkých sálech – Karel jako elektromechanik zastupoval ČKD Duklu Karlín, já jsem byl čerstvým vyučencem soustružnického řemesla v ČKD Stalingrad na vysočanské Harfě.
Karel zpíval, já jsem se pokoušel v hlubokém stínu o štěstí v přednesu Haškovy povídky „V hodině náboženství“: Děti z Koroupova ve své neskonalé dobrotě věděly, že Pán Bůh stvořil rákos, po rákosu pak katechetu Horáčka…“
Kdeže loňské sněhy jsou…
Na počátku roku 1990 křtil Karel Gott své nové cédečko; pracoval jsem v té době v časopisu Restaurant revue – Sommeliér. Karel Gott mne pozval do kavárny na Národní třídě, bylo tam k prasknutí. Překabátění se nemohli smířit s Karlovým podpisem pod Antichartou, ani s jeho společným zpěvem s Karlem Krylem, v jejichž podání zazněla z balkónu ředitele Lidového nakladatelství Kornela Vavrinčíka na Václavském náměstí československá státní hymna.
Jedni provolávali sláva a jiní volali hanba.
Ilustrace Radek Fetters
Měl jsem za sebou dlouhá léta práce na knize Viktor Andrijanov – Zdeněk Hrabica: „Lidé z Reportáže“ (Mladá fronta, Smena, Mladá garda). Završili jsme své putování po stopách Julia Fučíka a po osudech jeho spolupracovníků.
Když jsem vstoupil do kavárny, vykřikl na mně a do davu jeden bývalý, vždy přizpůsobivý, dneska bychom řekli flexibilní kolega z deníku Mladé fronty:
„Hraboši, to jsi si spletl adresu, Fučík tady není!“
S Karlem Gottem jsme se na uvítanou kamarádsky pozdravili a „Božský Kája“ mně obdaroval zbrusu novým cédečkem.
Hned jsem podivné, rozjásané a odhodlané prostředí opustil. Z přítomných a z prostředí mi bylo smutno, až ouzko. Až dodneška.
Avšak nyní chci napsat pár řádek hlavně o Karlu Gottovi, a myslím hned na začátku, že on nikdy nebyl ani bohem, nebyl a nechtěl být ani nedotknutelným. Jak mi říkal filmový a televizní režisér Jiří Sequens, všichni – i Karel Gott – jsme z masa a krve. Kája nakonec i trochu vzhledem k auditoriu svých posluchačů, musel být i trochu komediant. To není pro zpěváka ani pro herce nic pohoršujícího.
Po jednom mejdanu v redakci Mladého světa jsem v Karlově přítomnosti prožil dlouhé noční posezení v secesní vinárně U Markýze v Nekázance – „u Pepíčka“ s kolegou Jurou Cichoněm, milovníkem luhů české žurnalistiky. Na Karlův účet jsme hodovali s krásným španělským vínem; Karel smutnil, někdo mu před malou chvili na setkání v nedaleké Panské ulici ukradl novou kapesní kalkulačku. Vedli jsme hospodské řeči a zůstalo nám všem životní vychloubání o jednom posezení, na němž se Kája postaral, že lokál vinárny byl několik hodin jenom náš. Ani zpěvák nebyl skoupý na slovo, já jsem se dozvěděl, jakou musí dodržovat životosprávu a co znamená mít pořád zdravé háro na hlavě.
Když odjížděl Karel Gott poprvé na turné do „země zaslíbené“, do SSSR, do Moskvy, domluvil si o přestávce na Plese mládeže na pražském Výstavišti, v tehdejším Parku kultury a oddechu Julia Fučíka, po půlnoci se mnou schůzku. Získával informace do jakého prostředí se má odebrat. Byl jsem mu v přítomnosti své manželky snad dobrým rádcem. Nic lidského jsem před ním nezatajil. Ani o jeho velké popularitě, zvláště mezi ženským publikem, ani o úskalích lukulského hodování s jídlem a s vodkou na ruském stole.
Shodou okolností jsem dílem náhody, snad i osudu, Karla Gotta potkal v davu na Gorkého třídě a do písmene mi moje předchozí informace potvrdil.
Jsem rád, že jsem se narodil do doby talentu a umění Karla Gotta, u mnohého přečasto asistovali i Waldemar Matuška, Eva Pilarová i Václav Neckář.
Karel Gott zůstal podnes hodně svým, konečně to potvrdil i při nynějších televizních návratech, kdy na leckdy režimem dané rigorózní otázky, odpověděl slušnému moderátoru pořadu po svém, zejména ve vyjádření jakou radost prožíval, když doba odzvonila „komunistického režimu“.
Odbyl to poznámkou, že tolik slibované a proklamované ukončení harašení zbrojení ani dodneška nepřestalo.
A moc mne potěšilo, když jistě k velké nelibosti mnoha projevil až dojemnou radost z písemného pozdravu a z myšlenek pana prezidenta republiky, jako hlavy našeho státu, které mu adresoval k jubileu.
V tu chvíli jsem si řekl, že Karel Gott je přece jenom i trochu náš a i můj bůh. Hodně však i svůj.
SÚVISIACE:
Dopis Miloše Zemana Karlu Gottovi k jubileu:
Vážený a milý Mistře,
přijměte prosím srdečné blahopřání k úžasnému životnímu jubileu. A dovolte prezidentu republiky krátké laudatio.
Bezesporu jste čelným generačním představitelem poválečné zlaté éry československého a českého umění.
Období několika desetiletí, kdy mohutně vytryskly skutečné tvůrčí síly, ohromující svou uměleckou hloubkou, prožitkem, zároveň poctivým řemeslem, kdy vytryskly tvůrčí síly, které uměly rozesmát, rozplakat, potěšit, pohladit nebo donutit k přemýšlení.
Koncert vážné i populární hudby, divadelní představení, kniha, film, malířství, to byla rozkvetlá louka plná vůní a barev. Bylo to umění prodchnuté lidstvím.
Jaký to kontrast k současnosti plné uměleckých loutek, které jsou ztraceny na prknech, která znamenají svět, v prázdných pseudopolitických plcích jsou ovšem jako doma.
Vážený a milý Mistře,
jste skutečný Umělec, který se rozdává druhým. Vyčerpávající, ale právě to činí umělce umělcem. Vydat se, třeba i z posledních sil.
Odměnou je potlesk.
Tleskám Vám, Mistře.
Váš,
Miloš Zeman
