Ilona Švihlíková píše o tom, jak odcházení Velké Británie z EU strhává masky významných politických aktérů.
Sledování Brexitu vyžadovalo od začátku odolné nervy, ale v posledních měsících se obrázek „odcházení“ podobá spíš grotesce. Je to skutečně ukázka totálního úpadku bývalého impéria. Průběh šaškárny zatím neindikuje, že by na jeho konci mohla být „Better Britain“, ale spíš to vypadá, že se z Velké Británie stane Británie malá. Spory, které protínají strany, ale i jednotlivé části Spojeného království, zesilují napětí v Konzervativní straně, jejíž politika připomíná známou ruskou pohádku: jdi tam, nevím kam, přines to, nevím co.
To, že bývalý šéf toryů a premiér David Cameron neudělal chybu, ale politickou botu nejvyšší kategorie, je již jasné všem. Zneužil institutu referenda k prosazení své vlastní vnitrostranické agendy. Prvním poučením z Brexitu tedy není to, že lidé nemají co hlasovat o důležitých otázkách, jak je to někdy interpretováno (na pravici to nepřekvapí, ale na levici to zaznívá čím dál častěji, včetně volání po „reparátu“ blbých voličů…). Britové měli plné právo se rozhodnout, jak se rozhodli. To, co vidíme, je rozklad schopnosti určit si cíl a směřovat k němu, tedy nikoliv selhání voličů, ale totální a ve své podstatě až směšné selhání představitelů Konzervativní strany.
Kresba: Ľubomír Kotrha
Kromě toho, že se brexitové hlasování využilo k tomu, aby se plivalo na institut přímé demokracie, se projevila i podstata Evropské unie. Místo hlubší sebereflexe důvodů, které vedly občany Spojeného království k hlasování (byť těsnému) pro odchod, nastoupila špatně skrývaná snaha se Británii pomstít a ukázat, zač je toho loket. Takové „opustíš-li mne zahyneš“. Výstižně to podle mého mínění vyjádřil Václav Bělohradský, když řekl, že EU je zde poháněna motorem strachu – boj se, boj se odejít! To má snad představovat nějaký evropský, společný étos?
V české debatě nezaujímá Brexit nějak významné místo. Když už, tak nastupuje bruselská dikce: jen se podívejte, jak je to těžké, jak ze sebe Britové dělají pitomce, koukejte se zařadit a být „eurofilní“! Je to opět negativní forma – zůstat v nějaké organizaci, protože odejít je příliš komplikované a náročné.
Kritice je podrobována rovněž Labouristická strana, především její předseda Jeremy Corbyn. Zaujala mě slova bývalého ministra zahraničí Lubomíra Zaorálka o tom, že Corbyn bohužel není zrovna pro EU a že preferuje svou vlastní agendu a není tedy státník.
V pouhých pár větách odhalil Zaorálek celou bídu sociální demokracie, nejen u nás. Corbyn jako názorově konzistentní radikální levičák moc dobře ví, že jeho program (skutečně levicový program) se v rámci EU nikdy realizovat nedá. Stačí se podívat na Itálii, která vzdoruje, ale která už podstoupila střet s Bruselem v případě takového detailu jako je mírná fiskální expanze v podobě rozpočtového deficitu. Ekonomická politika EU byla totiž vyjmuta z demokratického rozhodování a je zcela podřízena „pravidlům“, která se orientují na velký kapitál.
„Státnický postoj“ socdem, který podporuje vše, co z EU přijde, je katastrofou nejen pro toto hnutí (viz porážky sociální demokracie všude, kam se člověk podívá). Jak jsem psala v jednom z minulých článků, socdem se tak včlenila do establishmentu, že se prostě rozhodla „ustátotvornit se“ k smrti. A co víc, rezignací na jakoukoliv radikalitu levicové politiky činí z národní konzervativní pravice jedinou alternativu proti současnému uspořádání EU – a takoví jako Matteo Salvini jsou příliš chytří na to, aby to nepochopili a nebyli schopni toho využít.
Brexit odhaluje. Je to tvrdá lekce, ale dobře strhává masky významných politických aktérů. Části levice, která se najednou distancuje od referenda, protože dopadlo jinak, než jak by ona chtěla. Evropské unie, která nedokáže nabídnout atraktivní tvář, a místo toho musí trestat a vyhrožovat. Brexit je opravdu užitečná lekce, ale dost jinak, než nám tvrdí současný mainstream.
(Komentár vyšiel v českom webovom časopise !Argument 17. 1. 2019)
