Od roku 1945, kdy Spojené státy svrhly dvě atomové bomby na Japonsko, se svět nepřestal obávat jaderného Armagedonu. Budiž připomenuto, že po těchto dvou už nebyly ve skutečném válčení použity žádné další jaderné zbraně.
Vlastnictví atomové bomby znamenalo pro USA samozřejmě obrovskou vojenskou výhodu. Spojené státy se proto snažily udržet si na ni monopol, zatímco jiné státy se snažily tento monopol zlomit. Usiloval o to především Sovětský svaz, který uspěl roku 1949. Tato událost, nejdřív přijímaná se strachem jako velká katastrofa, se ale ukázala jako úžasné dobrodiní. Od tohoto okamžiku byly uvedené dvě „supervelmoci“ vázány vzájemnou mlčenlivou dohodou, že nepoužijí bombu jako první. Přes neustálou vzájemnou podezřívavost se tato mlčenlivá dohoda dodržuje dodnes.
O členství v jaderném klubu měly ale zájem také další země. Velkou Británii do něj pozvaly Spojené státy. Své vlastní jaderné zbraně vyvinuly Francie a Čína, přes všechny výzvy a tlaky, které se jim v tom snažily zabránit. A tak v 70. letech už mělo status jaderné mocnosti všech pět stálých členů Rady bezpečnosti OSN.
Právě v té době se Spojené státy pokusily uzavřít přístup do jaderného klubu všem dalším kandidátům. Začaly prosazovat Smlouvu o nešíření jaderných zbraní (NNPT, Nuclear Non-Proliferation Treaty), jež v podstatě nabízela obchod. Jestliže se všichni ostatní (kromě jaderné pětky) vzdají vývoje jaderných zbraní, dostanou oplátkou dvě věci: (1) právo na vývoj mírových způsobů využívání atomové energie a (2) slib jaderné pětky, že se dohodne na snižování vlastních jaderných arzenálů s perspektivou jejich budoucí likvidace.
Tuto smlouvu podepsal celý svět s výjimkou tří zemí, Izraele, Indie a Pákistánu. Všechny tři pokračovaly ve vývoji jaderných zbraní. A přes různá počáteční kárná opatření se tito nezvaní členové klubu stali členy de facto.
Uvedený obchod narážel od samého začátku na dvě potíže. První problém byl v tom, že nikdo z původní pětky (a tím spíš dodatečná trojka) ani v nejmenším nikdy nezamýšlel zredukovat svůj jaderný arzenál, a také ho nikdy neomezil. Nejnověji ohlásil zdokonalení jaderných zbraní prezident Obama, aby tím přiměl Kongres USA k ratifikaci prodloužení NNPT po vypršení pětadvaceti let platnosti původní smlouvy. Není pochyb, že ho v tom napodobují všechny ostatní jaderné mocnosti.
Druhý problém je technický, s dalekosáhlými politickými důsledky. Věci vypadají tak, že pokud chce nějaká země využívat jadernou energii takzvaně mírovým způsobem, musí dosáhnout tak vysokou technickou úroveň, že je z ní už velmi snadné učinit závěrečný krok a vyrobit jadernou zbraň. Právo mírového využívání bylo ovšem právě tím velkým lákadlem, pro něž se nejaderné země zavazovaly k nešíření jaderných zbraní.
Tím jsme se dostali až ke dnešnímu stavu. Jaderná pětka (a nepochybně celá jaderná osma) dál „zdokonaluje“ své zbraně. Současně s tím se Spojené státy (a některé jiné země) snaží nejaderným mocnostem upřít ono jediné právo, pro něž podepsaly smlouvu o nešíření. Spojené státy a Izrael halasně prohlašují, že nelze věřit Íránu, že bude mírově využívat jadernou energii a neučiní přitom zmíněný krok navíc. A z toho vyvozují, že Írán použije jadernou bombu k útoku na Izrael.
Severní Korea odstoupila od NNPT (byť poněkud nejasným způsobem) a je teď devátou jadernou mocností. Řada dalších zemí jde fakticky stejnou cestou jako Írán, tj. zvyšuje technickou úroveň svých jaderných procesů. Spojené státy si ale patrně myslí, že tyto země jsou „důvěryhodnější“ a nedělá proto z jejich postupu veřejný skandál.
Všichni lžou, až se hory zelenají. Země nepracují na tom, aby zabránily jaderné katastrofě. Pracují na udržení anebo vylepšení svého geopolitického postavení vzhledem ke svým předpokládaným protivníkům. Nikdo nechce bombu, aby ji svrhnul na někoho jiného. Každý ji chce mít, aby na něj nějakou neshodil někdo jiný.
Věc zcela uvázla na mrtvém bodě a zůstane v něm nadále. Není ve vlastním zájmu žádné země, aby učinila nějaký ústupek. Svět se proto pohybuje směrem k obecnému šíření jaderných zbraní. Je to nebezpečné? Samozřejmě. Je to záruka katastrofy? Její pravděpodobnost je velmi nízká. Ovšem i jedna možnost z tisíce je příliš mnoho. Protože se ale nic nezmění, nemáme na výběr než doufat, že k této jedné možnosti z tisíce nedojde dřív, než všichni opět přijdeme k rozumu. Faktická mlčenlivá dohoda o nepoužití bomby dosud fungovala v případě Spojených států a Sovětského svazu. Fungovala také v případě Indie a Pákistánu. Proč by neměla fungovat dál, když se další jaderné mocnosti zapojí do hry, v níž už nejde jen o získání geopolitické výhody, ale také o prestiž a pýchu?
© Immanuel Wallerstein, komentář č. 332, 1.7.2012. Z angličtiny přeložil Rudolf Převrátil.
