Časopis !Argument přináší část z vystoupení politologa Oskara Krejčího předneseného na konferenci ČR–EU–NATO – jak dál?, kterou koncem minulého týdne uspořádala v Praze asociace Vojáci proti válce.
Bez ohledu na výsledky slovenských prezidentských voleb zůstává základní otázka českého i slovenského národního zájmu stejná jako v dobách, kdy ji zformuloval František Palacký: lze zájmy malého slovanského národa ve střední Evropě zajistit (a) samostatným státem, (b) nebo je nutné zastřešení v podobě velkého vícenárodního státu či mezinárodní organizace? Snad kromě krátkého období Masarykovy republiky převažovala uvnitř české i slovenské politické elity odpověď (b). To platí také o současnosti.
V protikladu k názorům elity lze zachytit prohlášení v duchu „většina veřejnosti nesouhlasí s členstvím Česka v NATO či EU“. Toto tvrzení je iluzorní a naráží na čísla z výzkumů veřejného mínění. Například podle závěrů výzkumu z ledna tohoto roku, který uspořádala agentura CVVM, s členstvím České republiky v Severoatlantické alianci souhlasí 58 % dotázaných, pouze 22 % respondentů je proti. Podle této agentury po celé období po přijetí Česka do Aliance s tímto členstvím více lidí souhlasilo, než nesouhlasilo, přičemž pouze krátce po přijetí, tedy pravděpodobně ve vazbě na bombardování Jugoslávie, byl tento souhlas pod 50 % dotázaných. Pokud jde o členství Česka v Evropské unii, na tento dotaz minulý měsíc opovědělo agentuře STEM 40 % respondentů, že odchod by byl špatný, přičemž odchod Česka z Unie pokládá za dobrý 25 % dotázaných.
Vojenská byrokracie
V uvedených číslech se odráží absence diskuse o vhodnosti členství v NATO v předvečer přijetí ČR a SR do NATO. Tehdejší agresivní mediální kampaň naznačující bezprostřední nebezpečí z Východu znemožňovala diskusi například o výhodách neutrality v pásu Švýcarsko-Rakousko-Česko-Slovensko. Nemluvě o tom, že neutrální Finsko a Švédsko nejsou o nic ohroženější než bojovně naladěné Norsko těšící se z členství v NATO. Nepřítomnost diskuse trvá i dnes, kdy se stávají realitou nesmyslné plány na zvýšení vojenských výdajů evropských členských států Aliance na úroveň dvou procent hrubého domácího produktu. Zvláště nebezpečná je absence civilní diskuse, protože přitakání větším vojenským výdajům ze strany vojenské byrokracie je předem dané, neboť jako každá jiná byrokracie vítá navýšení svého rozpočtu jako důkaz vlastní důležitosti – a je připravena s nadšením utratit jakoukoliv částku. Zcela nezávisle na tom, jestli nějaké nebezpečí z Východu existuje.
Ilustračné foto: JanHermanek / Wikimedia Commons
I v tomto případě jsou ale čísla jasná. V polovině minulého měsíce centrála NATO zveřejnila údaje o vojenských výdajích Aliance. Podle tohoto přehledu vydala Severoatlantická aliance v uplynulém roce na takzvanou obranu 987,5 miliard dolarů (výdaje za rok 2018 doprovází index „e“ znamenající odhad). Tento oficiální zdroj uvádí, že evropské členské země Aliance loni utratily na obranu 281,7 miliard dolarů. To představovalo 1,51 % HDP těchto zemí. Ovšem, což tento rozbor neuvádí, výdaje evropských států NATO byly víc než čtyřikrát větší než loňské vojenské výdaje Ruska (63,1 miliard dolarů podle britského Mezinárodního institutu strategických studií). Jsou dokonce větší než součet výdajů na obranu Ruska a Číny. Těm, kdo v poslední době tvrdí, že západní výdaje jsou větší prostě proto, že je zde dražší práce, lze připomenout strukturu těchto výdajů, která naznačuje povahu vojenské strategie. Podle zpráv pro Kongres USA má být letos na výzkum, vývoj, testy a vyhodnocování nových zbraní vydáno v USA z federálních zdrojů téměř 57,2 miliardy dolarů (meziroční navýšení o 16,2 %), což se blíží hladině všech vojenských výdajů Ruska.
Etická válka
V pozadí představ o nutnosti plýtvat penězi na takzvanou obranu je celá řada motivů. Především se jedná o špinavý kšeft plný velkých zisků i štědrých provizí. Ten je ale součástí militaristických představ o tom, že podřízení života lidí vojenským hodnotám a požadavkům většího zbrojení pomáhá společnosti. Zbrojení stimuluje výzkum, zvyšuje zaměstnanost, zklidňuje živelnost kapitalistické ekonomiky plánováním výroby, zajištěním odběratele-státu pro výrobky a podobně. Navíc americká politická kultura podléhá iluzi, že stačí získat technickou převahu a pak lze zvítězit v každé válce. To vše doprovází propaganda šířící strach ve společnosti, což elitám usnadňuje vládnutí. Tento přístup se po studené válce nikterak nezměnil, byť doktrinální myšlení prošlo pozoruhodným zlomem od důrazu na asymetrické války proti nestátním organizacím typu Al-Káida zpět ke státocentrickým vizím. Tento obrat započal již za minulého prezidenta USA, konkrétně v Národní vojenské strategii USA 2015, kde za hlavní nebezpečí byly označeny – v tomto pořadí – Rusko, Írán, Severní Korea a Čína.
Dvacáté výročí bombardování Jugoslávie letadly NATO vyvolává otázku, k zabezpečení jakých zájmů Aliance slouží. Koncem dubna uplyne též dvacet let od projevu Václava Havla v kanadském parlamentu, což je projev nesprávně spojovaný s představou, že tehdy český prezident mluvil o „humanitárním bombardování“. Tato formulace vznikla jako převyprávění teze, kterou tehdy ale skutečně pronesl: „Jednu věc však tomuto zápasu nemůže žádný soudný člověk upřít: je to zřejmě první válka vůbec, která není vedena jménem zájmů, ale jménem určitých principů a hodnot. Lze-li říct o nějaké válce, že je etická nebo že je vedena z etických důvodů, pak to platí o této válce.“ Toto těžko uvěřitelné opomenutí například náboženských válek nejen bagatelizuje alianční zabíjení, ale také podřizuje český či slovenský národní zájem, ale i morálku obecně chvilkovým pohnutkám, ideologickým stereotypům a chybným kalkulům mocných spojenců.
Zbytečná armáda
Otázka, zda Česko či Slovensko k zajištění svých národních zájmu potřebovalo bombardování Jugoslávie, tvoří jen část obecnější otázky, zda potřebuje armádu klasického typu. Československá armáda bojovala jen v době svého zrodu při vytyčování hranic s Polskem a proti Maďarské republice rad. Ve chvíli, kdy se někteří chtěli poměřit na bojišti s Wehrmachtem či armádami Varšavské smlouvy, jiní v kancelářích rozhodli, že se válčit nebude, protože boj nemá žádnou šanci na vítězství. Rčení „chceš-li mír, připravuj válku“ v českých ani slovenských podmínkách neplatí. Praha a Bratislava mají jediný nástroj k zahraničněpolitickému zajištění svých národních zájmů: umnou diplomacii. Kdyby Evropská unie sloužila svým deklarovaným cílům, což její srůst s NATO a postkoloniální politika některých členských států znemožňuje, žádné vojenské riziko klasického typu by pro Česko a Slovensko neexistovalo. Sousedé nevytyčují územní nároky, které by bylo možné či nutné hájit silou. Žádné globální mocenské centrum do střední Evropy neposílá své tanky. Armáda klasického typu nemůže obstát proti strategickým raketojaderným zbraním. Armáda přestává být atributem suverenity, protože není nástrojem k zabezpečení národních zájmů. V současném geopolitickém cyklu propojování klasických armád spíše suverenitu malých středoevropských států omezuje, než zajišťuje.
Česko i Slovensko nepotřebují zbytnění klasické armády, potřebují něco jako „ministerstvo pro mimořádné záležitosti“. To by mělo mít výzbroj pro zadržení teroristických útoků například na jaderné elektrárny či citlivé uzly infrastruktur a prostředky k pomoci v dobách přírodních nebo jiných katastrof. Modernizace všech druhů konvenčních zbraní a příprava na bitvy z dob 1. či 2. světové války je pouze bezuzdným plýtváním prostředky a časem. Česko i Slovensko, které nejsou ohrožovány tradičními armádami, by se měly stát oázami moderního pojetí bezpečnosti, vzorem pro vytváření zcela nové evropské bezpečnostní architektury.
(Komentár vyšiel v českom webovom časopise !Argument 1. 4. 2019)
