Politolog Oskar Krejčí ve své glose ukazuje, jaký je hlubší smysl bouřlivých manifestací, které v Hongkongu začaly koncem března jako protest proti návrhu zákona o vydávání trestně stíhaných do pevninské Číny.
Jak zadržet Čínu? To je, oč tu běží – obnovit hegemonii USA ve světě v první řadě vyžaduje zastavit čínský ekonomický a vojenský růst. Americký politolog Michael Mandelbaum, bývalý poradce Bila Clintona, píše v článku Nové zadržování (Foreign Affaires, March/April 2019), že i dnes Washington čelí obdobným protivníkům amerických hodnot a zájmů USA jako za studené války. Díky změnám, jako je například růst vzájemné ekonomické závislosti, ale zadržování vyžaduje určité korekce: „čínský vojenský kolaps by posílil asijskou bezpečnost, čínský hospodářský kolaps by přinesl hospodářskou katastrofu“.
Politika zadržování
Zkušenost ze studené války ukazuje, že existuje dvojí pojetí zadržování či dva hlavní úkoly politiky zadržování. Defenziva je svěřená diplomacii a směřuje do okolí „revizionistického“ státu usilujícího o změnu globálního uspořádání pracně vytvořeného Washingtonem. Zaměřuje se především na vytváření vojenských aliancí vedených USA a ekonomických oblastí závislých na Spojených státech. Ofenzivní pojetí zadržování je zaměřeno na přímý rozklad „revizionistického“ státu. To vše v případě Číny vyžaduje vyřešit tři úkoly: (a) vnést chaos na periferii státu, tedy do Tibetu plus Ujgurské autonomní oblasti Sin-ťiang, a do nejcitlivějších pobřežních míst, jako je Hongkong; (b) torpedovat projekt nové hedvábné stezky; (c) narušit sociálně-politickou stabilitu režimu.
Zdroj: Flickr.com / Studio Incendo / Hongkongský protest proti návrhu zákona o vydávaní stíhaných do pevninskej Číny
Hongkong se v posledních týdnech stal místem, kde probíhá pokus diskreditovat jeden z nejzávažnějších principů současné čínské politiky – zásadu „jedna země, dva systémy“. Ta se díky Teng Siao-pchingovi stala počátkem osmdesátých let jádrem nově nabízených vztahů Pekingu s Hongkongem, Macaem a Tchaj-wanem. Předpokládá, že nalezení odpovědi na otázku, zda socialistické, nebo kapitalistické uspořádání ve zmíněných enklávách, bude předáno příštím generacím.
Kolonie Hongkong
Při letošních pouličních bouřích někteří demonstranti nejen strhli čínskou vlajku a čínský státní znak, ale po dobytí Legislativní rady mávali v hlavním jednacím sále vlajkou britskou. Tím symbolicky vyjádřili, nejen co nechtějí, ale také co by si přáli – návrat starých pořádků. Samozřejmě vše v novém hávu, na ulicích i na okupovaném letišti manifestanti mávají i vlajkami USA. Jenže britské koloniální kořeny dnešních bouří jsou zásadní.
Britové kolonizovali oblast, která dnes tvoří město Hongkong, postupně. Ostrov Hongkong se stal britskou kolonií po porážce Číny v první opiové válce (1842), po té druhé (1860) byl k této britské kolonii připojen poloostrov Kau-Lung (Kowloon). Později, po prohře Číny v první válce s Japonskem, Londýn využil oslabení Pekingu a vnucenou smlouvou připojil na 99 let k britské koruně podstatnou část dnešního Hongkongu, takzvaná Nová území (1898). Během 2. světové války vzápětí po bombardování Pearl Harboru zaútočili Japonci na Hongkong, který po třech týdnech bojů obsadili. S koncem války se kolonizátoři do Hongkongu vrátili. Staronový britský guvernér po návratu z japonského zajetí navrhl pro město volenou samosprávu, jeho projekt ale v metropoli neprošel – přímá koloniální správa Hongkongu z Londýna pokračovala.
Zdroj: Flickr.com / Studio Incendo / Hongkongský protest proti návrhu zákona o vydávaní stíhaných do pevninskej Číny
K pozoruhodnostem čínské revoluce patří, že se Čínská lidová osvobozenecká armáda při postupu na jih před branami Hongkongu a Macau, portugalské kolonie na území Číny, zastavila. Tehdy byli již britští vojáci připraveni na evakuaci do Austrálie. V následujících letech Peking používal Hongkong a Macau jako obchodní a finanční brány. Když se blížil konec pronájmu Nových území, začala mezi Velkou Británií a Čínou jednání, která v roce 1984 vyvrcholila Čínsko-britským společným prohlášením. V něm se Velká Británie zavázala navrátit kolonii v roce 1997 a Čína potvrdila zásadu „jedna země, dva systémy“. Svorně připravili pro Hongkong Základní zákon, malou městskou ústavu. Londýn ovšem zůstal věrný své tradiční politice „rozděl a panuj“: poslední britský guvernér urychleně upravil volební pravidla pro hongkongskou Legislativní radu tak, aby nově objevenou láskou k demokratické samosprávě kolonizátoři zkomplikovali situaci Pekingu. I tak se ale počátkem července 1997 Hongkong opět stal součástí Číny jako Zvláštní administrativní oblast ČLR.
Barevná revoluce?
Stačí manifestanty v Hongkongu, Kyjevě či Caracasu označit za „demokratickou opozici“, aby vzápětí získali od západních diplomatů i hlavního proudu západních médií imunitu. Mají povoleno téměř vše. Včetně použití násilí. Takto se formoval scénář takzvaných barevných revolucí, který byl použit při svržení Slobodana Miloševiče v Srbsku (2000) a osvědčil se pak během „revoluce růží“ v Gruzii (2003). Model barevných revolucí nejvíce proslavila „oranžová revoluce“, která dramaticky pozměnila politickou scénu Ukrajiny (2004). Pády vlád v průběhu bouřlivého arabského jara (2010 až dosud) i dramatická krize na Ukrajině (2013/14) ukázaly možnost úpravy modelu barevných revolucí: když se nepodařilo svrhnout vládu pokojnými manifestacemi, připravená část opozice přešla k ozbrojenému násilí.
Koncepce barevných revolucí vychází z poznatku, že v některých zemích lze pomocí kombinace připravených skupin mládeže, západních médií a nespokojenosti vyrůstající z korupce a sociální diferenciace zorganizovat svržení vlády. „Revoluční“ aktivita je koncentrována do hlavního města, musí ochromit vedení silových orgánů a provládní média. Pro tento úkol byly vypracovány scénáře pro nevládní organizace, zpravidla podporované z demokratického zahraničí, i jejich medializace.
Zdroj: Flickr.com / Studio Incendo / Hongkongský protest proti návrhu zákona o vydávaní stíhaných do pevninskej Číny
Očekávání, že barevné revoluce přinesou dramatickou změnu sociálně-ekonomické situace, se však ukazují jako nesplnitelná. Zpravidla se jedná jen o výměny na vrcholech moci, změny vlastníků některých privatizovaných majetků a novou orientaci zahraniční politiky. Což je neskrývaný sen některých „bojovníků za svobodu v Číně“. Jak píše Michael Mandelbaum v citovaném článku, „konstruktivní změna režimu, zejména příchod demokracie, by změnila zahraničněpolitické orientace revizionistických mocností“ (Mandelbaum kromě Číny uvádí i Rusko a Írán). Ovšem ne vždy se dílo podaří. Z tohoto hlediska měly neočekávaný výsledek „revoluce tulipánů“ v Kyrgyzstánu (2005) a „sametová revoluce“ v Arménii (2018), které nepřinesly změnu zahraničněpolitické orientace země.
* * *
Hongkong nemůže v politice zadržování Číny sehrát zásadní roli destabilizátoru režimu či startéru barevné revoluce – je na tamní poměry malý a daleko od centra moci. Jestli si někdo myslel, že využije Hongkong jako kartu při obchodních jednáních, pak dnes jistě studuje kurzovní lístek. Z hlediska cíle zdiskreditovat zásadu „jedna země, dva systémy“ ale současné bouřlivé manifestace nepostrádají umné načasování. Přibližně za půl roku se na Tchaj-wanu konají prezidentské a parlamentní volby. Zatím funkci prezidentky i většinu v parlamentu má v rukou Demokratická pokroková strana. Ta reprezentuje tchajwanský nacionalismus snažící se ostrov co nejvíce vzdálit od pevniny. Proti nim jako hlavní konkurent stojí Kuomintang. Ten představuje celočínský nacionalismus a přes všechny historické neshody s komunisty je nakloněn jednání s Pekingem. Výzkumy volebních preferencí ukazují, že od manifestací v Hongkongu ztrácí Kuomintang své postavení nejnadějnějšího vítěze voleb a předává je Demokratické pokrokové straně. Jenže volby jsou až v lednu. Ti, kdo ve Washingtonu, Londýně či Tchaj-pej nepřejí dohodám s kontinentální Čínou, by jistě uvítali, kdyby se situace v Hongkongu vyhrotila tak, že by Peking musel zasáhnout.
(Text vyšiel v českom webovom časopise !Argument 12. 8. 2019)
