Politolog Oskar Krejčí glosuje snahu některých členských států Evropské unie využít rozpočet k podpoře vlastních představ o způsobu vlády v jiných členských státech Unie.
A už je to tu zase: Ministerstvo zahraničních věcí České republiky velmi dobře ví, jak se má řídit Hongkong, ovšem postrádá názor na spor dvou členů Visegrádské čtyřky s vedením Evropské unie. A to navzdory skutečnosti, že Varšava a Budapešť, jindy chválení spojenci Prahy a Bratislavy, považují své dramatické veto při schvalování unijního rozpočtu za nutné. Dalo by se říci povinné. Podle Mateusze Morawieckého a Viktora Orbána je definice právního státu, která je zabudována do návrhu rozpočtu, „široká a vágní“.
A mají pravdu.
Každý ví, že propojování rozpočtu s ideou právního státu míří proti takovým změnám v Polsku či Maďarsku, jako je reforma soudnictví, útok na některé neziskové organizace působící ze zahraničí či v poslední době omezování práva na interrupci a podobně. V řadě případů se jedná bezesporu o vládní opatření či normy, které žádný levicově smýšlející intelektuál nepřijme za své. Je zároveň jasné, že tolik potřebné rozbíjení tupých černobílých veřejnoprávních monopolů v Maďarsku a Polsku může vést k zrcadlovému efektu, k bíločerným monopolům. Tvrdit ale, že je to proti evropským hodnotám a vládě práva – to je sporné. Domnívat se, že obsah evropských hodnot a vládu práva mají definovat euroúředníci – tak to je nebezpečné. Nemluvě o tom, že snaha finančně trestat členské země za jiný názor je rezignací na „evropské hodnoty“, ztrátou důvěry v možnost přesvědčit druhou stranu či věřit v možnost změny prostřednictvím svobodných voleb. A navíc: není nejlepší nápad snažit se pomocí peněz ponížit země, kde ještě nedávno připadalo nejvíce pyšných šlechticů na sto tisíc obyvatel a z nichž jedna se rozložila za pomoci posvátného práva liberum veto v Sejmu. Kompromis je dobrá věc, ale jen tehdy, když mají sporné strany kam ustoupit.
Zrod Unie
Evropská unie je prazvláštní mezinárodní instituce. U její kolébky stáli Jean Monnet či Robert Schuman, tedy zastánci představ o vytvoření jednotné evropské federace, kteří se této své vize vzdali. To bylo v dobách, kdy byly federace i konfederace zamýšleny jako sjednocení do celoevropského státu pomocí dohody nejvyšších představitelů jednotlivých zemí. Třeba tak, jak to ve své době navrhoval například Jiří z Poděbrad. Jenže za 2. světové války se díky britskému politologovi a historikovi Davidu Mitranymu objevila nová představa integrace. Podle ní roste význam nestátních aktérů, jakými jsou například nadnárodní korporace, mezinárodní nevládní a vládní organizace; ty přetvářejí a snižují roli státu. V této situaci úspěšná integrace v některých nepolitických oblastech prorůstá do zón dalších, a to dokonce z oblastí nepolitických do sféry moci. Integrace se má rozvětvovat zespoda, má nabalovat další a další ekonomické, sociální a politické oblasti. Motorem změn neměli být státníci a diplomaté, ale technici.
Takto, pomocí živelného funkcionálního sjednocování zdola, má dojít k potupné „krádeži suverenity“ jednotlivých států ve prospěch nového centra. Podle Mitranyho v globálním měřítku, v případě evropské integrace v regionálním rozměru. Třeba od podpisu smlouvy o Evropském společenství uhlí a oceli v roce 1951 až do roku 2009, kdy vstoupila v platnost Lisabonská smlouva. Cestou se „Evropa šesti“ změnila na „sedmadvacítku“, vznikl Evropský parlament, Evropská společenství se přetvořila na Unii, vzniklo euro, euroobčanství bylo postaveno nad vlastenectví či dokonce místo něho – a objevila se místopředsedkyně Evropské komise pro hodnoty a transparentnost. Mitranyho představě o živelném vývoji pilně pomáhají někteří politici – a také bruselští byrokraté. Každý problém lze, alespoň načas, překrýt záplatou v podobě nových kanceláří.
Placený úřad
Podle liberálních médií, kterých je v Evropské unii většina, se Budapešť a Varšava dopouštějí asociálního zločinu, když blokují rozpočet. Unie přece na tyto peníze čeká. A jsou to nemalé peníze: jedná se o finanční balík, který obsahuje plánovaný fond na pomoc s důsledky úderu COVIDu-19 ve výši 750 miliard eur (19,8 bilionů korun), ale také sedmiletý unijní rozpočet ve výši téměř 1,1 bilionu eur (29 bilionů korun). Přitom Varšava a Budapešť přišly se svým vetem v době, kdy Evropská unie čelí pandemii nového koronaviru a hospodářské recesi.
Polsko a Maďarsko si prý řežou větev, na které sedí, protože jsou čistými příjemci unijní pomoci. Kus pravdy na tom je, protože evropské finance pro Maďarsko a Polsko představovaly loni 4,5 %, respektive tři procenta tamního hrubého domácího produktu. Ovšem Varšava a Budapešť neblokují jen výdaje na jednotlivé politiky EU a dotace státům. Blokují též správní výdaje, tedy i budoucí platy eurounijních úředníků. Těch podle dostupných údajů pracuje v Evropské komisi přibližně 32 tisíc. Dalších 7,5 tisíc úředníků našlo obživu v Evropském parlamentu a 3,5 tisíce pracuje pro Radu Evropské unie. Od této politicky významné skupiny občanů Evropské unie, vybavené zvláštním étosem, Viktor Orbán a Mateusz Morawiecki shovívavost čekat nemohou.
Spásný komisariát
V kuloárech Evropské komise a Rady se přednedávnem zrodila myšlenka využít rozpočet Evropské unie k nátlaku na ty, kdo pochybují o věčné slávě aktuální podoby liberalismu. Jde o novátorský přístup k bruselským ekonomickým sankcím: už ne tresty útočící vně Unie například na Rusko, ale o sankce dovnitř Evropské unie. Ve zmíněných unijních kuloárech se pak loni objevil nápad vytvořit pozici místopředsedkyně Evropské komise pro hodnoty a transparentnost. Nevznikl ve vzduchoprázdnu jako imanentní produkt čistého rozumu: jde z jedné strany o projev snahy vyvážit na úrovni Komise zájmy členských států, z druhé pak vytvořit intencionální obušek na ty, kdo vybočí z řady. Podle pověřovacího dopisu podepsaného předsedkyní Komise Ursulou von der Leyenovou, právě tato místopředsedkyně dostala mimo jiné do vínku úkoly
- koordinovat práci Komise zaměřenou na dodržování zásad právního státu, a to v úzké spolupráci s komisařem pro spravedlnost;
- koordinovat práci na evropském akčním plánu pro demokracii s cílem řešit riziko vnějších zásahů do evropských voleb;
- úzce spolupracovat se všemi příslušnými komisaři v oblasti boje proti dezinformacím a falešným informacím tak, aby zároveň zůstala zachována svoboda projevu, svoboda tisku a pluralita sdělovacích prostředků;
- využívat program Práva, rovnost a občanství k tomu, aby se zvýšilo povědomí o evropském občanství a právech, která z něj vyplývají.
Na plnění všech těchto více než dvojsmyslných a ideologicky citlivých úkolů má dnes Evropská unie úřad. Ten bude definovat evropské hodnoty a chránit je proti trollům. Lze se právem obávat, že tak učiní v zajetí liberálních vizí, v dobré víře, že tyto hodnoty jsou konstantní a jako takové musejí být zachovány – i když zvítězí ve volbách zastánci jiné pravdy. Potom by mělo být úkolem unijního úřadu dohlédnout na to, aby všichni poslušně čekali a čekali, až manipulace s rozpočtem a sdělovací prostředky spoutané „evropskými hodnotami“ pomohou k vítězství toho jedině správného, svévolně vytypovaného uskupení.
Jak by asi s tímto přístupem uspěli eurokomisaři/řky v současných Spojených státech?
Funkcionální bludiště
V zákrutách „funkcionální integrace zdola“ původní myšlenka evropské federace zabloudila. Ono integrační nabalování má za následek demokratický deficit, zformování celku bez jednotného plánu, byrokratické propojování postupně nalepených vrstev, duplicitu a neustálé navršování hromady neřešených dílčích nespokojeností. A jsou tu ještě konceptuální problémy. Když po 1. světové válce Bohumil Šmeral tvrdil, že se nemá rozbíjet Rakousko-Uhersko, protože vývoj spěje k jednotné socialistické Evropě, měli sociální demokraté za sebou bohatou a dnes zapomenutou diskusi o tom, jak zabezpečit národní specifika v habsburské říši. Zároveň nikdo nepředpokládal, že integrace bude postupovat po dvou liniích. Je nebezpečné zapomínat, že titíž státníci, kteří utvářeli předstupně dnešní Evropské unie, zároveň zakládali NATO či své země do Severoatlantické aliance vedli. EU/NATO jsou siamská dvojčata, která ve svém celku neodpovídají ani Mitranyho vizím, ani ideálům evropských federalistů 19. a začátku 20. století.
Aktuální rozpočtové vyjednávání slouží některým státům jako nástroj podpory opozice v Maďarsku a Polsku. Pravda, místopředsedkyně pro hodnoty a transparentnost má „řešit riziko vnějších zásahů do evropských voleb“ a „evropské volby“ jsou v tomto chápání trochu společné – proč by se nemělo Německo starat o demokracii svých polských eurounijních spoluobčanů? Je ale obtížné vnímat tento tlak jinak než jako vnější zásah do volebního procesu. Nejde však jen o představu férových a svobodných voleb. Kde starost o demokracii přechází v upevňování disciplíny na periferii kolem osy Berlín-Paříž?
* * *
Je třeba respektovat, že ideové těžiště v Evropské unii se rozkmitalo. Měla by tu být snaha tyto výkyvy zklidnit, ne je za každou cenu zastavit. Kmitání způsobila politická energie, kterou vyvolala krize liberálního kapitalismu. Zastavit tento rozkyv bez tolerantní diskuse například pomocí rozpočtového vydírání nepřinese řešení. Pouze odkloní onu uvolněnou energii k radikálům na pravici politického spektra.
