Družstevnictvím ke společenskému pokroku

Nápad na výlet do drážďanského družstva Verbrauchergemeinschaft (VG) vzešel od Jaroslava Lenharta ze Svobodného statku na soutoku, který již několik let hledá družstevní variantu odbytu tuzemské bio produkce. Další, kdo se zapojil, byli zástupci z hospodářství Bemagro, kteří nyní také řeší svou cestu odbytu. Přidali se i spoluzakladatelé spotřebitelského družstva Jedna nota v Českých Budějovicích. A v neposlední řadě Jan Valeška z organizace Pro Bio Liga, který ideu družstevního odbytu již delší dobu rozvíjí. U takového výletu jsem nemohl chybět. Cílem návštěvy bylo dozvědět se od těch, kdo již s touto formou mají zkušenosti, jak prakticky fungovat.

Rozvíjení družstevnictví bude brzy nevyhnutelnost, nikoli rozmar či alternativa. Ideologické motivace mohou jít zcela stranou, udržitelná soběstačnost je totiž věc zcela pragmatická a podílet se na ní může celá společnost.

Spoluzakladatelé družstva VG, manželé Matthias a Ingeborg Schwarzwälderovi, nás uvítali v pekárně/kavárně, která je také součástí jejich družstva. Matthias Schwarzwälder nad ranní kávou vysvětlil, že se až do znovusjednocení Německa věnoval pěstování bio plodin. Byl u založení Zelené ligy, organizace, která od roku 1989 až dodnes sehrává důležitou roli v otázkách ochrany životního prostředí. Začátek dnes velice populárního družstva VG vzešel z jednoduchého a pragmatického požadavku: spolu s přáteli chtěli kvalitní potraviny se zárukou ekologické, regionální a etické výroby a distribuce. Našli proto zemědělce, který jim pravidelně vozil potraviny, pouze pro jejich vlastní spotřebu. Protože však o tuto formu získávání potravin projevovalo zájem stále více lidí, v roce 1991 otevřeli v bytě Zelené ligy neformální obchůdek, nebo lépe řečeno výdejnu. Především kvůli narůstající základně se v určitém okamžiku rozhodli, že dají neformálnímu uskupení právní strukturu. Volba padla na družstvo, „protože nechtěli, aby platformu kdokoli vlastnil, nýbrž aby se mohli všichni podílet na správě“, vysvětlil Schwarzwälder. Vznikla tedy výkonná a dozorčí rada (zasedají vždy společně) a důležitá rozhodnutí jsou schvalována na valné hromadě. Z říše romantických představ o jejich milém komunitním fungování mě zcela vyvedla skutečnost, že dnes družstvo čítá na devět tisíc členů (co člen, to hlas) a má pět prodejen. V Drážďanech jde o jednoho z největších prodejců lokálních a bio potravin.

Cílem družstva je primárně zásobovat své členy regionálními a ekologicky vytvořenými potravinami, nikoli vytvářet zisk. Dnes již včetně dalších doplňků, jako jsou domácí potřeby, oděvy, hygienické pomůcky atd. Vše fair trade a bio. Přívlastek regionální v jejich pojetí znamená, že zboží bylo vyprodukováno v okruhu 150 kilometrů od Drážďan. Mají vlastní logo pro nabízené produkty, které vyjadřuje závazek, že potraviny jsou skutečně dováženy lokálně, a dodržují dokonce ještě vyšší standardy ekologické produkce (bio), než je v EU oficiálně běžné. Disponují přibližně šesti tisíci produkty od osmdesáti regionálních dodavatelů. Aby tropické ovoce nemuseli choditVG kupovat do supermarketů, tak se rozhodli dovážet si ho sami od družstevních fair trade výrobců a pěstitelů. Uvědomují si však ekologickou zátěž dovozů a proto spotřebitele vždy informují o tom, že například některé potraviny byly dovezeny letecky. A jsou v nabídce vždy upozaděny před domácími.

Proti toxickému prostředí

S nikým nesoutěží ani neporovnávají ceny s řetězci. Protože neusilují o konkurenceschopnost a generování zisku, velice důležitým kritériem pro vznik a fungování bylo to, že svým členům chtěli nabízet potraviny bez marže – za původní cenu stanovenou výrobcem. Družstvo tak hraje roli jakéhosi zprostředkovatele. Pouze na regionálních čerstvých potravinách (ovoce a zelenina) mají přirážku deset procent a na dovozových potravinách až třicet procent kvůli ztrátám (čerstvé zboží se rychleji kazí). Na ostatním regionálním zboží žádné přirážky nejsou. Tím pádem se nedá zcela mluvit o komerčním podnikání, ale o službě sobě navzájem. Pokrytí nákladů na provoz a platy zajišťují především měsíční členské poplatky, které jsou co do výše spíše symbolické, ale v počtu devíti tisíc členů jsou již významné. Ty tvoří především platy pro zaměstnance a provoz prodejen. Tato praxe je tak zcela mimo zavedený převládající rámec, kdy řetězce mají marži na některých produktech i tři sta procent. Výrobci se však kvůli tlaku na ceny pohybují s marží kolem dvou procent, někteří často i bez zisku. Řetězce se sice brání tím, že jejich vlastní skutečná marže je pouze dvacet až třiadvacet procent, ale pokud mají tak vysoké náklady na provoz, jak deklarují, tak je zřejmě jejich byznys model příliš robustní a z dlouhodobého hlediska neudržitelný. Poté, co nám Matthias vysvětlil fungování jejich modelu, nemohl jsem se celý den zbavit otázky – proč vlastně ještě chodíme nakupovat do řetězců? Tím, že družstvo cíleně negeneruje žádný zisk, ale i přesto je plně funkční, zcela vyvrací zavedené předpoklady, že společnost může fungovat pouze díky neviditelné ruce trhu a že přežít může pouze nejsilnější.

V jedné z prodejen jsme potkali studentku z Ukrajiny, která se stala čerstvou členkou družstva. Vysvětlila, že pokud si za měsíc v obchodě odpracuje dvě hodiny, tak má poloviční slevu na členském příspěvku. To, že se členové občas „zaměstnají“ v obchodě, má i několik pozitivních dopadů. Přirozeně se seznámí s fungováním společenství a mají možnost více porozumět samotným potravinám. Ostatně také členové představenstva, kteří se věnují administrativě, musí občas pracovat i v obchodech. Aby měli komplexní zkušenost a porozumění pro nabízené potraviny a provoz.

Ve všech pěti družstevních obchodech zaměstnávají na různé úvazky zhruba 120 členů družstva. Navštívili jsme postupně tři z pěti provozoven – malý obchůdek, provozovnu o velikosti 800 m², která je pouze pro členy, a kombinovanou, veřejnou i členskou prodejnu.

Některé aspekty fungování družstva jdou zcela proti principům fungování trhu a převládající praxi. Pokud jim nový výrobce nabídne lepší ceny než konkurence, družstvo pouze z tohoto důvodu na spolupráci nikdy nepřistoupí. Schwarzwälder to vysvětlil tak, že je pro ně mnohem důležitější vytváření a udržování dlouhodobého partnerství a stability pro výrobce, kteří se mohou na družstvo spolehnout, než možnost získání levnějšího tovaru.

Řetězce totiž, především u nás, vytvořily extrémně toxické prostředí. Ekonomicky tím, že zásadně pokřivily ceny a spotřebitelský náhled na to, jakou hodnotu (finanční i společenskou) mají potraviny. Eticky tím, že své dodavatele střídají jak ponožky podle nejlepších nabídek a přenesli na ně tíhu téměř celého obchodu. Slovy jednoho z dodavatelů do řetězců, který si nepřál být jmenován: „Pokřivily hodnotové vztahy a hanobí lidskou práci“. Motto našeho věku.

Úplně jiné podmínky

Pokud jde o zaměstnance a jejich častou fluktuaci v řetězcích, Steffi Wolf, vedoucí provozu jednoho z obchodů družstva VG v drážďanské čtvrti Neustadt, vysvětlila, že podle německých výzkumů v prvním roce odejde ze supermarketů čtyřicet procent pracovníků. U nich je to pouze deset procent. Je to dáno i tím, že lidé tu pracují, ať už za pokladnou nebo ve skladu, ve velice přátelské atmosféře. Od skladníků přes prodavače, vedoucího provozů až po samotné spotřebitele – všichni jsou členové společného družstva a tak k sobě i přistupují. Nikdo nemá výsadnější postavení a ani mezi platy nejsou velké rozdíly. O samotném chodu rozhodují zaměstnanci spolu s vedoucími provozů. Ačkoli v družstvu pracuje „jen“ 120 zaměstnanců, disponují i vlastními odbory.

Co mě ale nejvíce ohromilo, byla druhová různorodost zeleniny a velký výběr domácích sýrů, tvarohů, zákysů a jogurtů. Většina od malých, specializovaných výrobců. Nabízí také celou řadu potravin v režimu „bez obalu“ – nabrat si lze do přinesených nádob. Především se to týká suchých plodin, jako je rýže, hrách, fazole, a semínek. Jsou ve velkých boxech, spotřebitel si nabere, kolik skutečně potřebuje, a neplatí za drahé obaly.

Nakupující členové ve všech obchodech družstva neustále proudili. Mladé rodiny, studenti, podnikatelé, důchodci. Movití i sociálně slabší. Při focení v jedné z prodejen mě spiklenecky oslovil jeden z nakupujících členů družstva s dotazem, zda provádím špionáž. Ujistil jsem ho, že rozhodně ano, protože o podobný model máme zájem v Česku. Vysvětlil mi, že sem chodí každý den, protože je to levnější než v supermarketu a je tu větší výběr čerstvé zeleniny.

V reakci na otázku, zda po dodavatelích také požadují zalistovací poplatky, regálné, bonusy, snižování výkupních cen nebo pokuty za pozdní či neúplné závozy, jak je to běžné mezi řetězci, se vedoucí provozu v neustatdské pobočce rozesmála. Nepožadují, naopak přistupují na požadavky svých dodavatelů, bez kterých by nemohli existovat, a dobře si to uvědomují. Výkupní cenu potravin si vždy stanovuje výrobce, nikoli družstvo jako prodejce. Pouze výrobce totiž ví, jaké jsou jeho náklady a důstojná odměna za práci. Přiznání důležitosti dodavatelům a jejich nezastupitelné roli je klíčem ke skutečnému funkčnímu, dlouhodobému partnerství a udržitelné výrobě. Navíc je družstvo ohleduplnější a benevolentnější vůči malým dodavatelům, kteří nemohou zajišťovat velké objemy a jimž se stane, že některé plodiny jsou vizuálně i tvarově různorodé. Podle Steffi Wolf to však není důvod pro pěstitele, aby nedodávali. Uvedla, že spotřebitelé si postupně sami vyvinou cit a pochopení pro to, že každé jablko je prostě jiné a že mrkve se nerodí jedna jako druhá. V konvenčních supermarketech máme možnost seznámit se pouze s menší částí produkce, tou uniformní. Ta je však vykoupena tím, že druhá část úrody, s tečkou tady a skvrnou tam, menší a větší, než je požadováno, končí každý den jako odpad. A my jako spotřebitelé to umožňujeme.

Zároveň se vyjádřila k otázce, proč nemají vůbec žádné letáky, slevové akce, bannery atd. Vysvětlila, že pro ně mají všechny potraviny stejnou hodnotu a žádné nechtějí jakkoli zvýhodňovat před ostatními. Vzhledem k absenci plakátů a slevových akcí tak byl prostor fyzicky i psychologicky očištěn a dával vyniknout samotným potravinám. Zmizel i stres z hledání, co je ještě v akci, a nakupování tak spíše připomínalo návštěvu výstavy v galerii za doprovodu přátel. Družstvo VG nechává zcela na zodpovědnosti spotřebitelů, co si vyberou. Propagaci prý nepotřebují, lidé si o nich řeknou mezi sebou sami.

Pokud jde o plýtvání potravinami, nemají žádné přebytky, a tudíž ani nic nevyhazují. Buďto potraviny před koncem záruční doby zlevní, nebo je rozdají členům družstva. Případně je využijí k vaření ve vlastním bistru, které je součástí jednoho z obchodů.

Posledním v řadě návštěv byl malý a útulný obchůdek na předměstí Drážďan, kde působí jako vedoucí provozu Cornelius Unger. Původně to byl samostatný bio obchůdek, jakých je všude nyní mnoho. Protože měl problém uživit se kvůli velké konkurenci, Unger se v roce 2013 rozhodl spojit s družstvem VG. Tento krok obchod zachránil, čtyřnásobně se zvýšila jeho návštěvnost a stabilizoval se. Unger na otázku, jak je v Německu obecně vnímáno družstevnictví, odpověděl, že „nyní se povědomí obnovuje a sílí. Napomohla tomu i novelizace družstevního zákona z devadesátých let, o kterou se zasadila řada politicky aktivních lidí. Pro společnost je tato forma nyní opět zajímavá.“ Upozornil, že se začaly mnohem více rozvíjet i družstevní banky a záložny, zemědělská a bytová družstva. „Lidé si družstevně kupují staré domy, které společnými financemi a silami renovují a bydlí v nich.“ Sdělil, že „družstvo VG pracuje pro hospodářské zájmy svých členů a tou výhodou členství nejsou vyplácené dividendy, ale nákup kvalitních potravin za příznivé ceny.“

Zárodky paralelní praxe

Sociální frustrace, která by se u nás dala nožem krájet a je vybíjena všude jinde, jen ne tam, kde by měla být, je způsobena i tím, že lidé nedostávají spravedlivou odměnu za svoji práci a žijí v obavě o svoje zaměstnání a obecně o svoji budoucnost. Řada českých výrobců v rámci výzkumu společenské odpovědnosti řetězců mi vypověděla, že se stydí za platy, které vyplácejí svým zaměstnancům, a jsou nuceni propouštět. Má to svůj důvod, s žehráním typu „řetězce nám nedovolí generovat zisk“ se jistě budeme setkávat stále častěji. Podle vývoje našeho potravinářství si troufám tvrdit, že rozvíjení družstevnictví bude brzy nevyhnutelnost, nikoli rozmar či alternativa. Ideologické motivace mohou jít zcela stranou, udržitelná soběstačnost je totiž věc zcela pragmatická a podílet se na ní může celá společnost. Jak se ukazuje, trh za nás nevyřeší vůbec nic a nijak nám nepomůže. Dokazuje to právě družstvo VG v Drážďanech, které již v žádném případě nelze považovat za alternativu nebo marginální projekt několika podivínů. Je již nedílnou součástí fungování města a regionu, na jehož utváření a stabilitě se podílí.

Jedním z těch, kdo se zúčastnili výjezdu, byl i Jan Valeška, spoluzakladatel a propagátor KPZ (komunitou podporované zemědělství) v České republice. Podle něj je z obchodnického hlediska družstevní model velice odolný a stabilní. Na otázku, co by to přineslo, pokud by se podařilo něco podobného vytvořit u nás, říká: „My jsme se v posledních pár letech zklamali v podstatě ve všem, co z hlediska obchodu s místními (bio) potravinami vyvstalo. Tento model by mohl nabídnout cenový benefit jak pro výrobce, tak pro členy. Také by to nabídlo dlouhodobost, což může mít pozitivní vliv na efektivitu ekologické produkce. Ale především je družstevní princip výhodný z hlediska jistoty.“

Není nutné čekat na velké systémové změny. Již nyní lze zdola tvořit zárodky paralelní praxe k té převládající – destabilizační. Právě na malých fungujících modelech může být založen i celospolečenský pokrok. Zdánlivě tak banální věc, jako je nakupování či získávání potravin, se stává svého druhu angažovaným aktem. Protože jsme to právě my, „obyčejní spotřebitelé“, kdo má zásadní moc vytvářet udržitelné ekonomické i sociálního prostředí. Jde sice „pouze“ o potraviny, ale princip sebeorganizovanosti a spoluaktérství, tedy vytváření udržitelné soběstačnosti, jak to ukazuje například drážďanské družstvo VG, je aplikovatelný na jakoukoli oblast lidské činnosti.