Uverejňujeme časť vystúpenia Oskara Krejčího na panelovej diskusii venovanej problematike zjednotenia Kórey, ktorú minulý týždeň pripravilo Fontes Rerum, družstvo pre ekonomické, politické a sociálne štúdiá. Text vyšiel v českom webovom časopise !Argument.
Především je třeba vzdát hold nejvyšším představitelům obou korejských států – jihokorejskému prezidentovi Mun Če-inovi a předsedovi Státní rady Korejské lidově-demokratické republiky Kim Čong-unovi. Úctu si zaslouží za dokonale připravenou a vedenou diplomatickou aktivitu v době, kdy se politici a média předháněli v hysterických prohlášeních. Respekt si oba nejvyšší korejští představitelé zaslouží za to, s jakým klidem směřovali k jednání v době, kdy téměř všechny prognózy pro rok 2018 uváděly Korejský poloostrov jako nejpravděpodobnější místo vypuknutí války. Zdá se, že velmi dobrou roli sehrály zpravodajské služby, které se – na rozdíl od situace před intervencí USA do Iráku – nenechaly zmanipulovat propagandou a svým nejvyšším představitelům dodávaly věrohodné informace.
Geopolitický cyklus
První, s čím se museli příznivci mezikorejských dohod vyrovnat, byly falešné mediální obrazy hlavních aktérů. Image severokorejského Kima byl utvářen smícháním z jedné strany obrazu postavy, která neodpovídá představám o hubeném manekýnovi, z druhé pak exaltované dikce severokorejského televizního zpravodajství a záběrů odpalovaných raket. Jenže daleko podstatnější je, že Kim Čong-unův světový názor se utvářel ve zcela jiných podmínkách než vize jeho děda, zakladatele KLDR – Kim Ir-sen byl bojovníkem světové revoluce, žil v dobách, kdy mohutné globální hnutí věřilo, že vzplála poslední bitva. Jeho vnuk Kim Čong-un během svých čtyřletých studií ve Švýcarsku ale určitě neviděl dělníky bojující na barikádách za osmihodinový pracovní den. Už téměř tři dekády je zřejmé, že udržení vedoucího postavení Korejské strany práce v KLDR je možné jen při nastartování reforem čínského typu. To ale také vyžadovalo upevnění postavení Kim Čong-una, což byla obtížnější záležitost, než se může jevit na první pohled.
Foto: Dan Scavino Jr., https://twitter.com/Scavino45/status/1006358006475427840, Public domain
Jiné bylo výchozí postavení jihokorejského prezidenta Mun Če-ina. Už během volební kampaně využíval toho, že hluboká vnitropolitická krize oslabila odpůrce sbližování obou korejských států. Měl ovšem na co navazovat – především na takzvanou sluneční politiku prezidenta Kim Te-džunga, který jako první jihokorejský nejvyšší představitel v červnu 2000 navštívil Severní Koreu; druhý summit pak proběhl za prezidentství Ro Mu-hjona v říjnu 2007. Ke zvláštnostem celé situace patří, že všichni tři zmínění jihokorejští prezidenti mají katolickou výchovu, na rozdíl od většiny jiných jihokorejských prezidentů, kteří byli odchovanci protestantů. V Jižní Koreji je především díky americkým misionářům – předchůdcům dnešních nevládních organizací – nejčastějším vyznáním právě protestantismus, který v americkém provedení často klade pro Evropany nezvyklý důraz na sociálně-darwinistické prvky Starého zákona.
Ať již byl vliv konfese na politiku jakýkoliv, oba současní korejští vůdci vědí, že povaha dnešního geopolitického cyklu se liší od cyklu, v němž probíhala korejská válka. Že většina rozporů nemá objektivní povahu a je způsobena stereotypy v myšlení. Ať se to zdá sebepodivnější, takové rozpory je snadné překonat – je pouze nutné chtít a umět. Což, jak se zdá, je vlastní jak Mun Če-inovi, tak i Kim Čong-unovi. Ukázali to už využitím „olympijské diplomacie“ a při úsměvech na prvním společném summitu. Jejich odhodlání bylo zvláště vidět při druhém summitu, který se uskutečnil okamžitě, když Bílý dům začal váhat, zda se Donald Trump s Kim Čong-unem sejde.
Kruhová chronologie
O odlišnosti geopolitických cyklů ví každý, kdo se odváží jít za oponu nesmyslné propagandy. Stačí si připomenout, že celý proces usmiřování na Korejském poloostrově začal v roce 1991 a potom v přílivových a odlivových vlnách přinášel či odnášel naději. Ilustrovat to může i drobná ukázka z chronologie:
- Rok 1991: v návaznosti na porážku Sovětského svazu ve studené válce došlo ke stažení poslední stovky jaderných náloží USA z Jižní Koreje, kde byly umístěny od roku 1958.
- Rok 1992: byla podepsána společná deklarace Severní a Jižní Koreje o nejaderném charakteru Korejského poloostrova. Deklarace nebyla nikdy ratifikována.
- Rok 1994: v červnu bývalý prezident USA Jimmy Carter navštívil Severní Koreu, kde se setkal se zakladatelem KLDR Kim Ir-senem. V říjnu pak byla podepsána rámcová dohoda Severní Koreje a USA o tom, že KLDR zastaví činnost těžkovodních jaderných reaktorů, které umožnují výrobu plutonia pro nukleární zbraně, výměnou za výstavbu dvou lehkovodních reaktorů a hospodářskou pomoc. Pro financování a technické zajištění výstavby nových reaktorů bylo vytvořeno konsorcium USA, Jižní Koreje a Japonska.
- Rok 2000: v červnu proběhl zmíněný první mezikorejský summit. V říjnu navštívila Pchjongjang ministryně zahraničí USA Madeleine Albrightová. V listopadu byl ovšem zvolen prezidentem George Bush ml.
- Rok 2002: v lednu prezident George Bush v projevu o stavu Unie umístil Severní Koreu na „osu zla“, hned vedle Iráku a Íránu. V listopadu Bush zastavil dodávky ropy do KLDR, čímž s konečnou platností vypověděl rámcovou dohodu z roku 1994 – reaktory, jejichž spuštění bylo původně plánováno na rok 2003, nebyly nikdy dostavěny. V říjnu Pchjongjang navrhl Washingtonu uzavřít dohodu o neútočení.
- Rok 2003: v lednu Severní Korea odstoupila od Smlouvy o nešíření jaderných zbraní, čímž dala oficiálně najevo, že vyvíjí jaderné zbraně. V březnu Spojené státy zaútočily na Irák. V srpnu byly v Pekingu zahájeny rozhovory šesti států o denuklearizaci Korejského poloostrova – vedle obou korejských států se jednání účastnily USA, Čína, Rusko a Japonsko. KLDR stále požadovala přímá jednání mezi Pchjongjangem a Washingtonem.
- Rok 2006: v říjnu KLDR provedla první test jaderné nálože.
Všechny uzavřené dohody směřovaly k uklidnění, avšak vždy na ně navazovaly přívaly vzájemné nedůvěry. Ty americké se týkaly severokorejského jaderného a raketového programu, který bezesporu velmi pokročil; severokorejské obavy se týkaly úmyslů USA, a to zvláště po bombardování Jugoslávie, intervenci do Afghánistánu či Iráku a Libye. Neurčitosti politiky Washingtonu se KLDR snažila čelit jaderným programem. Je to kruh vzájemných nepřátelských aktů a vstřícných kroků, kde řešením není nalezení prvotního hříchu – netřeba hledat počátek, je nutné z kruhu vyskočit.
Asymetrické odzbrojení
Požadavek, který Washington zformuloval před singapurským summitem Kim–Trump, se zdá srozumitelný: úplná a nezvratná denuklearizace Korejského poloostrova. To fakticky znamená jaderné odzbrojení Severní Koreje, protože na Jihu – alespoň podle dostupných údajů – žádné jaderné zbraně nejsou. KLDR má podle dostupných údajů 15 nukleárních náloží; pro srovnání – Izrael jich má 80, Pákistán 140 a Indie 130. Je tu ale problém: KLDR vyvíjela jaderný arzenál především jako odstrašující sílu vůči USA. A Spojené státy si i po denuklearizaci Korejského poloostrova zachovají svůj arzenál, do kterého patří 6450 jaderných náloží nejrůznějšího typu. Mnohé z nich dosáhnou do Severní Koreje.
Navíc je třeba připomenout, že v Jižní Koreji je – podle slov Donalda Trumpa – 32 tisíc amerických vojáků. Jsou rozmístěni na 16 hlavních základnách. Na nich dislokovaná 8. armáda mimo jiné obhospodařuje infrastrukturu, která má umožnit rychlý přísun vojáků z USA. Poblíž Korejského poloostrova se nachází 7. flotila USA, což je přibližně 60 až 70 lodí, 300 letadel a 40 tisíc vojáků. V této flotile je minimálně jedna letadlová loď na jaderný pohon a nukleární ponorka, jejich počet lze ale navýšit. Navíc je nutné připočíst například aktuálně v Jižní Koreji rozmisťovaný americký protiraketový a protiletadlový systém THAAD, který pokrývá celé území KLDR, ale i citlivou část Číny a malý kousek ruského Dálného východu, kde se nachází Vladivostok, domovská základna Tichooceánské flotily Ruské federace.
Pružná reciprocita
Byly to právě Čína a Rusko, které při eskalaci krize v minulém roce opakovaně vyzvaly obě strany, aby přestaly se vzájemnými provokacemi a doporučovaly postupné a vyvážené řešení. Do hry vstoupila diplomacie, kterou charakterizuje pružná reciprocita. Za gesty jedné strany následují gesta strany druhé – „my zbouráme jaderný polygon“ a „my zastavíme vojenská cvičení“ a tak dál a dál. Vše by mělo proběhnout relativně rychle, dokud trvá odhodlání Washingtonu nehledat jen převahu, ale také ekonomické úspory. Na obzoru se pro Trumpa rýsuje problém v podobě listopadových voleb, po nichž pravděpodobně republikáni ztratí ve volbách většinu v obou komorách Kongresu. Proti politice usmíření se následně postaví nejen republikánští pohrobci neokonzervativců, ale i žárliví demokraté. Pak je tu ještě hrozba vydírání pomocí faktu, že ke zrušení sankcí vyhlášených Radou bezpečnosti OSN jsou nutné hlasy všech stálých členů a USA sankce využívají k vedení obchodní války. Z otázky Koreje by se mohlo stát téma uměle provázané s jiným tématem či tématy.
Severní Korea dosáhla cíle v podobě přímých jednání se Spojenými státy. Jistě ale dobře ví, že nové vybalancování sil je hodnověrnější garancí bezpečnosti než sliby ze zámoří. Trojí návštěva Kim Čong-una v Číně měla přinést řešení otázky, kde hledat bezpečnost, když se KLDR zřekne jaderných zbraní. Řešení je v principu, který dává najevo Peking už řadu měsíců: „Pomůžeme, když budete napadeni, nepomůžeme, když zaútočíte“. To je vzkaz, který nesměřuje pouze do Pchjongjangu. Takto se vytváří nová rovnováha kolem Korejského poloostrova v situaci, kdy KLDR mění strategii.
Trojúhelník velmocí
Donald Trump není v jednoduché situaci. Jak upozorňoval Henry Kissinger, v případě uklidnění se bude obtížně zdůvodňovat rozmístění amerických vojáků v této oblasti. Zvláště když nový duch řešení problému zděděného z minulého geopolitického cyklu by mohl napomoci uzavření mírové smlouvy mezi Ruskem a Japonskem. Otevření železnice přes demilitarizované pásmo by usnadnilo dopravu zboží z Jižní Koreje a Japonska do Evropy mimo vodní trasy kontrolované válečným námořnictvem USA… Do hry se tak dostává Rusko, které je díky propagandě v Evropě vnímáno jako rušitel klidu, v Asii ale působí jako uklidňující faktor. Vladimír Putin již pozval na zářijové Východní ekonomické fórum do Vladivostoku nejen Kim Čong-una a Mun Če-ina, ale i čínského prezidenta Si Ťin-pinga.
Nejhorší, co by bylo možné dnes udělat, by bylo vydávat singapurský summit za něčí vítězství. Je to úspěch všech, kdo si přejí usmíření na Korejském poloostrově. Odpůrci usmíření s komunistickým Severem mají pocit zrady. Měli by si ale uvědomit, že na počátku rozkladu evropských socialistických zemí byla doktrína budování mostů amerického prezidenta Lyndona Johnsona a východní politika západoněmeckého kancléře Williho Brandta. Ty rozleptávaly Sovětský svaz mnohem více než zbrojní programy. Na druhé straně přisuzovat KLDR stejnou budoucnost jako NDR znamená nevidět odlišnou geopolitickou situaci: NDR skončila ve chvíli postupujícího rozkladu Sovětského svazu, Čína jako garant bezpečnosti KLDR prožívá období nebývalého růstu moci i sebevědomí.
Vypráví se, že diplomatická aktivita jihokorejského prezidenta Kim Te-džunga vůči Severní Koreji získala svůj název „sluneční politika“ podle Ezopovy bajky Severní vítr a slunce. Podle ní se vítr a slunce přely, kdo je silnější. Nakonec si vyhlédly poutníka a dohodly se, že ten, kdo jej svleče z kabátu, zvítězil. Napřed vítr divoce zafoukal – a poutník si přetáhl kabát ještě víc k tělu. Slunce se umívalo a hřálo – a poutník si kabát sundal. Bylo by skvělé, kdyby se na Korejský poloostrov dál usmívalo slunce a všichni zúčastnění odložili kabát s kapsami napěchovanými zbraněmi.
