Politolog Oskar Krejčí analyzuje některé aspekty voleb do místních zastupitelstev a do Senátu, které proběhly 5. a 6. října. Zároveň charakterizuje proměny stranického systému v Česku i způsoby vládnutí.
Už zase má Česko jeden svátek demokracie – VOLBY! – za sebou. Přesněji řečeno, má za sebou volby zastupitelstev obcí, městysů a pražského magistrátu, a první kolo volby třetiny senátorů. Některé zprávy o vývoji české politické společnosti vyplývající z tohoto hlasování jsou už v počítačích. Předně mírně vzrostl zájem voličů: v případě místních zastupitelstev se účast zvýšila ze 44,5 % v roce 2014 na současných 47,3 %, u prvního kola voleb do Senátu z 38,6 % na 42,3 %. Zároveň však zájem o to být členem místního zastupitelstva znatelně klesl, ubylo téměř 15,7 tisíc kandidátů; v případě voleb do Senátů klesl počet kandidátů o šest, tedy bezvýznamně. Druhou informací je, že pokračuje transformace na oligarchistické uspořádání věcí veřejných. Třetí zprávou je, že masakr levice vstupuje do nové fáze.
Masakr levice
Už v předvečer voleb se některé kontury prohry levice rýsovaly – KSČM i ČSSD dokázaly postavit do zastupitelstev obcí, městysů a měst mnohem méně kandidátů než v roce 2014. Následně pak, počítáno podle volební strany, ČSSD nově získala na vlastních kandidátkách 1764 zastupitelů, což je pokles téměř o polovinu; obdobně KSČM získala 1368 zastupitelů, což je pokles přibližně o tisíc. V obou případech je ovšem jejich zisk vyšší než u hnutí ANO a mnohem větší než u Pirátů, TOP 09 a SPD, ale o hodně menší, než má KDU-ČSL (nově na samostatných kandidátkách 3217 zastupitelů). Na excentrismus Prahy tentokrát nedoplatila pouze levice, ale i hnutí ANO. ODS při volbách do městských zastupitelstev získala samostatně jen 3,6 % mandátů (další obdržela v koalicích), ale při volbách do Magistrátu hl. m. Prahy zvítězila se ziskem 17,9 % odevzdaných hlasů. Za ODS následují Piráti, kteří v Praze obdrželi 17,1 % hlasů, avšak na samostatných kandidátkách do městských zastupitelstev celostátně obsadí 0,3 % křesel.
Levice propadla v senátních volbách – do druhého kola postoupila jediná kandidátka KSČM, ale má podle výsledků prvního kola malou pravděpodobnost uspět proti sociálnímu demokratovi. Ten je jediným kandidátem ČSSD, který má větší šanci získat mandát. I když lze namítnout, že druhé kolo se hraje jinak než kolo první, nelze zapomínat, že do druhého kola postupuje jen pět kandidátů ČSSD, přičemž tato strana obhajuje letos 13 senátorských křesel – takže ztráta už je patrná po prvním kole, a to včetně pozice předsedy Senátu. O nějaké většině vládní koalice s podporou komunistů v Senátu nemůže být řeč. To platí i pro případ, že ANO v druhém kole uspěje ve všech svých postupových desíti obvodech. Zcela propadlo SPD, Piráti postupují ve třech obvodech a mají předběžně nepříliš silnou naději na jeden mandát. Hrdinou senátních voleb je ODS, která obhajovala čtyři mandáty a postoupila v 11 obvodech.
V pozadí prohry levice je především kádrová vyprahlost. Vedoucí představitelé ČSSD i KSČM dokážou ukočírovat nejvyšší stranické orgány a pohybovat se v parlamentních kuloárech, chybí jim ale schopnost uchopit nově sociální a politická témata. Skutečnost, že poddůstojníci jsou povyšování přímo na generály, tedy z asistentů jmenováni ministry zahraničí, je jen vedlejším produktem této choroby. Je to hazard tradičních politických stran, u nichž se dědí volební chování v rodině. Politické chyby, jako je spojení se s oligarchou a neschopnost – či strach – čelit veřejnoprávní mediální hrůze, navyklé volební chování rozmělňuje. Navíc se mění role politických stran.
Oligarchizace demokracie
Bývaly doby, kdy politické strany měly širokou členskou základnu, svůj vlastní tisk, někdy i mládežnické, sportovní a odborové i družstevní organizace či kampeličky. Některé měly i vlastní polovojenské milice, například sociální demokraté, komunisté nebo křesťanští demokraté po 1. světové válce v Rakousku. Důležitý byl i logicky sevřený program, protože lidé měli vyhraněné a zpolitizované sociální, národní a náboženské postoje. Agitace, tedy přímý kontakt mezi stranickým aktivem a lidmi, byla hlavním nástrojem mobilizace voličů.
V důsledku proměny nosičů informací – televize, internet, mobilní telefony – se dramaticky zvýšil mobilizační potenciál technických prostředků. Volební zápas politických stran, jejich programů a aktivistů, se změnil na souboj mediálních agentur placených stranickými centrálami. Na významu vzrostla personifikace strany: místo programu je potřebný jeden ohebný bavič. Takto se otvírá prostor pro politické amatéry. Tedy penězi obdařené amatéry. Vznikají lokální podnikatelské strany a hnutí bez evropských či světových partnerů, které usilují o dodržování pravidel. Ve volební kampani to ovšem prodávají v heslech o boji proti korupci. Ve skutečnosti se jim ale jedná o stabilizaci pro ně výhodného uspořádání a o to, aby to byly právě ony, které pravidla určí. V tomto smyslu byly Věci veřejné jen milionářským předskokanem miliardářského hnutí ANO.
Italský byznysmen a mediální magnát Silvio Berlusconi o téměř čtvrt století předběhl středoevropské a východoevropské oligarchy na cestě k vrcholům politické moci. Nelišil se ale jen tím, že byl první. Berlusconi měl národní kořeny. Dnešní manažerské, hodnotově neukotvené pojetí politiky oligarchů sklízí úspěchy i obdiv v poklidných dobách. V krizové situaci, tedy dnes na Ukrajině a zítra v Česku a na Slovensku, je nejkratší cestou k výprodeji a destrukci národních zájmů. Útěchou budiž, že tito podnikatelé vytvářejí vůdcovské strany, přičemž milovaného otce-zakladatele nelze nahradit a stranu či hnutí zdědit. Alespoň zatím.
Proměny stranického systému
V Česku se vedle všeobjímajících stran objevily další dva zvláštní druhy. Jednak jsou to strany, které jsou úspěšné na celostátní úrovni při volbách do Poslanecké sněmovny, a propadají v jiných volbách – což platí především o stranách vůdcovského typu (například SPD). Pak jsou to ty, které se sotva udrží v Poslanecké sněmovně, ale jsou nadstandardně úspěšné ve volbách do místních zastupitelstev – což platí především o tradičních stranách (například KDU-ČSL). Viděno přes Sněmovnu a Prahu dominují zároveň na české celostátní scéně dva kryptopravicové subjekty – ANO a Piráti – a jedna otevřeně pravicová strana, ODS. Příznačné je, že v červenci 2013, kdy padla Nečasova vláda, byla ODS na odpis – obdobně jako její ideový příbuzný SDKU na Slovensku. Hnutí ANO tehdy existovalo něco málo přes rok a teprve se chystalo na volby do Poslanecké sněmovny. A Česká pirátská strana na podzim téhož roku ve sněmovních volbách propadla se ziskem 2,7 % hlasů. Stranický systém je dnes divoce se transformující strukturou občanské společnosti.
Jako by se politika vracela do devatenáctého století, kdy moderní politické strany vznikaly jako kluby v aristokratických parlamentech. Jednalo se o malé skupiny pro organizování části úzké vrstvy politické veřejnosti. Dnes strany ztrácejí členskou základnu, protože ji nepotřebují. Některá čísla jsou vskutku pozoruhodná. Věci veřejné, když v roce 2010 získaly ve sněmovních volbách 10,9 % odevzdaných hlasů a následně čtyři křesla ve vládě, měly 813 registrovaných členů. Úsvit, který v roce 2013 dostal 14 poslaneckých mandátů, hlásil o dva roky později 9 (devět) členů. Podle dostupných údajů má v této chvíli hnutí ANO přibližně desetkrát méně členů, než je počet zaměstnanců Agrofertu. Všechny současné politické strany v Česku nemají s největší pravděpodobností dohromady takový počet členů, jaký měli agrárníci za první republiky.
Jak patrno, nedůležitá není jen velikost volební základny, ale často ani množství získaných mandátů. I z malých stran a hnutí lze vytvářet umělé parlamentní koaliční většiny, jejichž členy by si leckdo rozmyslel volit, kdyby věděl, s kým se po volbách spojí. Tento proces je velmi dobře známý z Česka i ze Slovenska, kde strany těsně proklouznuvší za volební práh obsazují ministerská křesla a jejich zástupci pak sebevědomě a mnohdy bezohledně rozhodují o osudu celé země. Třeba o restitucích či spolupráci s landsmanšaftem.
Nejen doma
Nejde ale jen o dvě středoevropské země: neméně pozoruhodná hra začala koncem minulého týdne v Lotyšsku, kde v parlamentních volbách opětovně přesvědčivou relativní většinou zvítězilo Centrum shody (Saskaņas Centrs). Centrum shody byla původně federace pěti politický stran a dnes je aliancí dvou stran. Jedná se o středolevé uskupení sociálnědemokratického ražení, v jehož čele stojí primátor Rigy. Má ovšem jednu velkou vadu na kráse: nesdílí Washingtonem a Bruselem pěstovanou hysterickou rusofobii. A protože někteří západní novináři a generálové by mohli být zmateni při svém kreslení obrazů vyděšených lidí v Pobaltí, kteří se třesou před blížícími se ruskými tanky, nastalo velké demokratické hemžení. Úkol je prostý: postavit vládu bez uskupení Centrum shody.
Volby získaly v liberálním vidění světa kultovní význam. A tak se organizují i ve válkou zmítaných či okupovaných zemích, jako tomu bude v říjnu v případě voleb do afghánského parlamentu či v prosinci při prezidentských a parlamentních volbách v Libyi. Libye plná ozbrojených srážek je pro tyto hry charakteristická: tam mimo jiné na pozici prezidenta kandiduje Západem uznávaný premiér Fayez al-Sarraj, ale i maršál Chalífa Haftar, velitel Libyjské národní armády, který po útěku před Kaddáfím žil v USA, kde získal občanství, ale v poslední době má dobré styky s Ruskem; kandiduje také Kaddáfího syn, kterému Haftar na území, které ovládá, udělil milost. Pozoruhodná je i příprava voleb na Ukrajině, kde byl po svržení prezidenta násilím rozbit stranický systém – a poté zorganizovány svobodné volby. A dnes tam probíhají procesy, které někteří komentátoři charakterizují jako „jazyková genocida“, mířící nejen proti etnickým Rusům, ale i Maďarům a Polákům. Inu, demokracie jako řemen.
Jak vládnout Česku
Při porovnání s výše zmíněnými zeměmi vykazuje Česko fascinující politickou stabilitu. Je to dáno tím, že nálady veřejnosti neurčují volby a strany, ale pro střední vrstvy příznivá sociální situace. Plus dva faktory, které obstarávají kontinuitu, ať již volby dopadnou jakkoliv: role orgánů činných v trestním řízení a úspěšná transformace politické kultury. Politická role státních zastupitelstev v Česku v uplynulých deseti letech bude snad jednou plnit stránky učebnic politologie. Jestliže k rozbíjení vládních stran na Slovensku slouží pouliční demonstrace, pak v Česku například zásah na sekretariátu předsedy vlády zásadním způsobem odklonil volební výsledky. Zásah, který dodnes nebyl soudem uzavřen, ale stanovil nové hranice v dělbě moci. Mimo jiné mezi zvolenými reprezentanty a nevolenými státními zástupci.
Transformace české politické kultury je dána především rozpadem výuky společenských věd ve školách a veřejnoprávní propagandou umrtvující diskusi. Díky veřejnoprávní úzkoprsosti a nesnášenlivosti se i ty nejsložitější historické a politické otázky mění na sice barevnou, ale primitivní komiksovou zkratku. Je neslušné, že se tak děje za peníze veřejnosti. Na druhé straně je třeba před nevolenými redakcemi veřejnoprávních sdělovadel smeknout: takhle během jedné generace zaneřádit politickou kulturu národa vlastními ideologickými komplexy, to jen tak někdo nedokáže.
(Komentár vyšiel v českom webovom časopise !Argument)
