Je mi smutno, každý dobře ví, že nezmůžu vůbec nic. Nemohu hořekovat, že mi do hlavy má krajanka vlévá optimismus, že žijeme v dané chvíli, jako jsme nežili nikdy; přestože drahná léta pobírala z politiky měsíčně statisíce. Pravda, nebyla a není sama. Nemohu odporovat, že vzhledem k průměrným platům si můžeme nakoupit o hodně více kostek másla, než když do nás zloduchové cpali sádlo a špek.
Chválím jednu krásnou herečku, které zběsilci za její účast na pražském studentském Majálesu urvali mládí; nakonec vstoupila do KSČ a jejím ručitelem byl skvělý režisér prof. Antonín Kachlík. Nelitovala, že chvíli pracovala ne hlasem ani tváří, ale rukama.
Nechápu mladého a talentovaného umělce, který v reklamě naříká, že jeho máma kdysi musela před studiem nějakou dobu lepit podrážky, aby si vylepšila kádrový posudek.
Opovrhuji těmi, kdož se chrání tím, že se nikdy s ničím a s nikým nezapletli a byli čistí jako běloba kremžská. Když předtím dosyta žrali a mlaskali. Přitom je zcela potvrzené, že aby zlo zvítězilo, stačí, když slušní lidé nedělají vůbec nic.
Je mi smutno, když nezanedbatelný autor dálkových rozhovorů, vystudovaný také v lavicích Vysoké školy ÚV Komsomolu v Moskvě, dal po emigraci do západního Německa v osmdesátých letech minulého století své poznatky ze SSSR Spolkové zpravodajské službě Bundesnachrichtendienst. A nyní v televizním pořadu GEN lustruje se vztyčenou hlavou novodobé prezidenty: Havel dal prostor stavbě Tančícímu domu, Klaus zakázal stavbu velkolepé Kaplického knihovny-Chobotnici a Zeman zřídil zátarasy v prostorách Pražského hradu.
Čo bolo to bolo, Terazky som majorom!
Nemohu zabránit bezbřehé svobodě pro někoho, ne pro každého, v níž si dneska již připadám jako v Protektorátu Bőhmen und Mähren, když moderátor internetového serveru zpovídá jednoho ze stále neoceněných. Koná na místě v Německu, v němž si „hrdinové“ prostříleli cestu z pekla do ráje. A jímž dává i armáda v zemi bez suverénní armády prostor ve svém muzeu, zatím co jiné už dávno krutě potlačila.
A stejně se nic neděje.
Všelijaké režimem povolené buňky se chvějí a bojí strachem hlučně protestovat, je jich často jako do vrabců, když střelí, neboť jim bylo dáno uždibovat aspoň drobek z pecnu zcizeného bochníku.
Ale stejně mi to všechno připadá jako klid před velkou bouří, nebo jako noční odhodlání při dělostřelecké přípravě, kdy nikdo pořádně neví, co z toho nakonec všeho bude.
Lana na kola!
Ilustrace: František Bidlo
