!Argument: Válka se v našich sdělovacích prostředcích i v západní kultuře stala samozřejmostí. Každý den přináší nové zdánlivě nevyvratitelné informace o tom, že se velká válka mezi mocnostmi neodvratně blíží. V této atmosféře se redakce časopisu !Argument rozhodla znovu připomenout závěr knihy Oskara Krejčího Válka, který srozumitelně ukazuje, jak lze válku z lidské budoucnosti odstranit.
* * *
Ani nové zbraně, ani historické recidivy, ale ani globalizace nemusejí být důvodem k válce – jako jím v minulosti nebyly zbraně a ekonomický rozvoj samy o sobě. Jestliže se válka v lidských dějinách opakuje, opakuje se i mír. To znamená, že lidská přirozenost, státní uspořádání či světový systém jsou v určité konstelaci příčinou války, v jiné pak příčinou míru. Proč bývalá velmoc Švédsko od roku 1809 až do své současné intervence do afghánských záležitostí řešila své mezinárodní spory bez války? Proč Švýcarsko od roku 1815 neválčí? Podle některých autorů od počátku 16. století nevedla jedna pětina států válku. To není mnoho, ale je to fakt.
Odvozovat z faktů zbrojení či z historie, že lidé jsou sobečtí, agresivní a krutí, je stejný nesmysl, jako tvrdit, že lidé jsou altruističtí, obětaví a laskaví. Někteří lidé jsou krutí i válkychtiví, jiní laskaví či pacifističtí. Definice člověka zahrnuje velice široce odstupňovanou úroveň inteligence, emoční výbavy, temperamentu i estetického cítění, ale také kombinací těchto dispozic. Platí-li Frommova teze, že člověk je primát, jehož chování je nejméně řízeno pudy a nejvíce rozumem (tedy stále hodně řízen pudy a pořád nedostatečně řízen rozumem), pak lze předpokládat, že se jeho schopnost jednat racionálně a mravně vyvíjí, ovšem pomalu. Tato evoluční a zároveň pluralistická definice člověka předpokládá, že biologické a psychické dispozice jsou ovlivňovány sociální strukturou a výchovou, přičemž individuální odchylky nejrůznějšími směry od aktuální „civilizační normálnosti“ jsou zákonité.
Snad nejdůležitějším důvodem toho, že se vědci nedokáží shodnout na tom, jaká je příčina válek, je prostý fakt, že těchto příčin je více a mohou vystupovat i v různých variantách propojení. V takovéto situaci nejdůležitějším úkolem teorie není nalezení jedné příčiny války, ale určení podmínek, za nichž se stává válka možnou.
Nelze popřít skutečnost, že etnologové, archeologové i antropologové ve své většině tvrdí, že lidé mezi sebou bojovali již v dobách, kdy se formoval kulturní člověk. Právě tak je ale zřejmé, že skutečné dějiny lidstva nezačínají vražděním bližních, ale domestikací zvířete a zemědělstvím – a mají podobu vývoje díky hospodářskému, technickému a vědeckému pokroku. A to i přesto, že historici častěji zaznamenávají do letopisů zbořená města a vyvražděné národy než práci rolníka, řemeslníka či učitele. Dělba práce, která patří k základům státu, však nevytvořila pouze profesionální vojáky, ale i filosofy, lékaře, umělce. Otevřela cestu ke skutečné humanizaci člověka. Lidské dějiny nejsou jen válka, ale i tvůrčí spolupráce na individuální a mezistátní úrovni.
Dá se říci, že vnitrodruhové zabíjení bylo vlastní člověku jako přírodnímu živočichu ještě před vznikem homo sapiens sapiens – a mír by mohl být výsledkem rozvoje lidské civilizace, kultury, humanismu. Biologický, psychický a sociální determinismus pouze informuje, že válka je atavismus, tedy jev, který by mohl být překonán civilizačním vývojem.
Svět bez válek
Plútarchos vypráví, že se moudrý Kineas zeptal krále Pyrrha, co bude dělat, až porazí Římany. Pyrrhos odpověděl, že se stane pánem celé Itálie. Kineas se dále optal, co bude král dělat potom. Pyrrhos řekl, že zamíří na Sicílii. Kineas se zeptal, zda je Sicílie konečným cílem snažení. Pyrrhos odvětil, že zamíří na Libyi a Kartágo. Co budeme dělat potom, vyzvídal dále Kineas. „Pak si pořádně odpočineme, můj drahý, každý den bude džbán v ruce a družně se spolu povyrazíme,“ odpověděl Pyrrhos. A Kineas králi řekl: „Co nám tedy nyní stojí v cestě, chceme-li sedět u džbánu a společně si pohovět, jestliže už máme vše, k čemu nám má dopomoci krev, velká námaha a nebezpečí, přičemž bychom nejdřív musili druhým lidem způsobit mnoho utrpení a také sami mnoho zkusit?“
Plútarchos ovšem dobře věděl, že existuje „vrozená nemoc vládců, touha po zvětšování moci“. Je zřejmé, že válku propagují sociální skupiny a politici, kteří s konkrétním konfliktem spojují své sobecké zájmy. Nepřiznat existenci takových lidí a skupin by bylo pouze ideologickou zaslepeností. Humanistická politika je taková politika, která nepopírá negativní vlastnosti člověka, ale podporuje to dobré v něm. Režim je tehdy humanistický, když zjednodušuje cestu k moci těm lidem, kteří vnímají lidská práva jako zajištění spravedlnosti, ne jako propagandistické heslo.
Takovýmto režimem liberální demokracie není. Ta se pouze snaží stanovit pravidla nekrvavé konkurence politických skupin, přičemž nemá zabudovány mechanismy obrany před úspěchem sobeckých či hloupých jedinců a skupin. Naopak, rostoucí potřeba peněz a masových sdělovacích prostředků pro provoz tohoto režimu posiluje oligarchizaci liberální demokracie. Rozhodně neznamená vyloučení války.
Ze všech poznatků o válečných hrůzách lidstvo zatím neodvodilo závěr, že je válku třeba ze sociálního chování odstranit. Řada údajů přitom naznačuje, že se zvyšuje nebezpečí z důsledků válek a jejich příprav. Zbraně se stávají stále ničivější, a přestože jsou ty nejzhoubnější využívány zatím jen k odstrašení, nelze zaručit, že nebudou použity iracionálně, se sebevražednými důsledky pro celé lidstvo. Také materiální náklady na přípravu válek rostou, přičemž se nepodlamuje pouze státní ekonomika, ale vyčerpávají se i omezené přírodní zdroje.
Aktuální situace v Afghánistánu, Iráku a Sýrii ukazuje, že budovat mír je mnohem obtížnější než válčit. Zabránit dalším zničujícím válkám vyžaduje respektovat všechny roviny jejich zdrojů – ať již na úrovni světové politiky, státního režimu či povahy člověka.
- Povaha mocenské rovnováhy ve světové politice vyžaduje, aby iniciativy v oblasti odzbrojení předkládal nejsilnější stát či koalice.
Návrhy slabších nejen nebývají respektovány, ale snadno mohou vést k tomu, že je silnější zneužije ke svým mocenským cílům. Zároveň odzbrojování vyžaduje respektovat rovnováhu sil. Jakákoliv snaha zneužít odzbrojování, a to i jaderné, k získání převahy, nejen celý proces omezování arzenálů diskredituje, ale vyvolává též zpětnou reakci ať již v podobě nového kola závodů ve zbrojení, nebo přímo v ozbrojeném konfliktu.
Odzbrojování musí být postupné. Důvěra mezi mocnostmi se vytváří pomalu na základě praktických zkušeností, ne prohlášení. Jen postupně se může vyvářet nová, nižší a transparentnější hladina rovnováhy sil. Také technická stránka likvidace zbraní vyžaduje postupnost. Rovnováha sil mocností jako zdroj relativní stability světového systému musí pak být nahrazována stále dokonalejším a respektovaným mezinárodním právem.
- Vnitrostátní režim musí být uspořádán tak, aby omezoval vliv na vládu těch skupin, které vydělávají na šíření nenávisti, strachu, zbrojení a na válkách.
Těchto cílů lze dosáhnout v kapitalistických podmínkách jen omezeně. Ale i v něm jsou vedle široké veřejnosti i části mocenských elit – a to i mezi kapitalisty –, které na militarismu či válčení nejen nevydělávají, ale přímo prodělávají. Oslabování pozic vojensko-průmyslového komplexu – jeho lobbistů a politických, ale také kulturních představitelů – je nutnou podmínkou odstranění válek. V duchu odkazu Sigmunda Freuda a Williama Jamese by lidé, kteří nedokáží potlačit svoji touhu po dobrodružném životě či potřebují nebo vyžadují k výchově a vzdělávání disciplínu, měli být využíváni na prospěšné aktivity typu amerických mírových sborů.
Zároveň nelze zapomínat, že jedinou obranou proti občanské válce je sociálně spravedlivý režim. Dlouhodobé potlačování lidských práv, vykořisťování a útlak, nutně vedou k vyostřování rozporů do podoby konfliktů, které mohou být i ozbrojené. Z druhé strany pak spravedlivé sociální uspořádání musí být schopné sebeobrany proti jedincům a skupinám, které chtějí získat neoprávněné výhody a privilegia.
- Bezpodmínečně nutná je cílevědomá výchova k míru.
Je potřebné neustále připomínat krutost války a válečné zločiny. Neetický charakter oslav válečných hrůz, kult zbraní, kultura, činící ze zabíjení lidí zábavu, cynická propaganda – to vše by mělo být předmětem neustálé nekompromisní kritiky.
Potřebná je také občanská iniciativa k mobilizaci parlamentních i mimoparlamentních sil, které by nepřetržitě kritizovaly agresivní války a demaskovaly politiky i sociální skupiny, profitující z válek. Neméně významné je vyvíjet trvalý tlak na ty masové sdělovací prostředky, zvláště pak televizi, které šíří právní nihilismus či propagují militarismus a válku.
