Dovolte mi říci úvodem několik slov o naší současné situaci, a to ve vztahu k několika klíčovým tématům této konference. Jde o téma udržitelného vývoje, dále o téma sjednocování Evropy a dnes pochopitelně na prvém místě o téma války a míru. Všechna tato zdánlivě různorodá témata mají přece jen společného jmenovatele – je jím proces globalizace. Tento proces stále více ovlivňuje podmínky života nás všech.
I když se o jeho podstatě stále vedou spory, domnívám se, že ze všeho nejdůležitější jsou dva rysy:
1. Globalizace znamená, že země se zmenšuje, vzdálenosti se zkracují a místa se k sobě přibližují. Tento rys je sám o sobě neutrální a pokud bychom se zastavili pouze u něho (jako to někteří dělají), pak by se nám úvahy o globalizaci scvrkly do banalit typu: – lidé mohou spolu snáze komunikovat, – každý stále více závisí na ostatních, – to na zemi už není tak izolované jako dříve.
2. Globalizace však má i další vlastnost, o které se již tak často nemluví – mobilita mezi jednotlivými místy na zmenšující se Zeměkouli není všem dostupná zdaleka ve stejné míře. Ti, kdo jsou pohybliví, mají díky své mobilitě rostoucí moc nad těmi, kdo zůstávají fixováni. Tento rys už zdaleka není neutrální. Naopak, vede k redefinování vztahů moci a závislosti, vede k tomu, že zisky plynoucí z propojení míst jsou distribuovány silně nerovně. Pohyblivým umožňuje jejich mobilita dávkovat nejistotu všemu a všem, kdo jsou méně pohybliví. Právě schopnost dávkovat druhým nejistotu se stává významným rozměrem moci. Příkladem vysoce mobilních jsou nadnárodní společnosti, které mohou vydírat lokality a celé země pod pohrůžkou svého odchodu (a v důsledku toho ztráty pracovních míst, poklesu kupní síly apod.) V jejich případě se mocenská nadvláda neprojevuje trvalou okupací místa, nýbrž naopak schopností donutit lokality přebírat externality firem pod pohrůžkou jejich odchodu. Vraťme se však k vymezení globalizace. Pokud by globalizace spočívala pouze v tom, co se tvrdí v bodě jedna, mohla by být se stejnou pravděpodobností provozována dvojím způsobem – nenásilně (prostřednictvím volného obchodu, investic a řekněme burzovních spekulací), anebo s použitím síly (tedy policejně a vojensky). Jestliže však platí také bod č. 2, pak prudce vzrůstá pravděpodobnost, že nárůst diferenciace moci bude doprovázen právě použitím síly, a to z obou stran. Ti, kdo jsou (z důvodů nejrůznějších) méně mobilní, se cítí být ohroženi. Zkracování vzdáleností, prostorová blízkost jim přitom dává možnost rozvinout v nebývalé míře nové formy teroru. Naopak ti, kdo díky své pohyblivosti sílí, jsou v pokušení využít své mocenské převahy k dosažení cílů, kterých nelze dosáhnout obvyklou strategií – tedy pohrůžkou odchodu. Vydírat regiony a celé země hrozbou odchodu není příliš efektivní například v případě kontroly nerostných zdrojů, anebo v případě kontroly strategicky zvlášť důležitých bodů a území. V těchto případech je nutno i ve vysoce mobilním 21. století uchýlit se k obyčejné, přízemní, nemoderní okupaci. Co by pro globalizaci znamenalo, pokud by se měla uskutečnit její otevřeně násilná, vojenská varianta? Především by došlo k výrazné militarizaci dosavadního hlavního nástroje globalizace, kterým je, jak známo, deregulace. Co je to deregulace? Podle oficiálního slovníku znamená „deregulace“ odstraňování bariér volného obchodu. Takovými bariérami mohou být celní poplatky, dovozní tarify, ale také normy na ochranu zaměstnanců, anebo zákony na ochranu přírody. To vše může být nazíráno jako překážka volnému obchodu. (Ponechme stranou to, že odstraňování podobných bariér bývá ve skutečnosti výrazně asymetrické a je používáno často pouze jednosměrně – na ochranu bohatých a k lacinějšímu využití zdrojů chudých.) Deregulace však znamená mnohem více, než jen odstraňování toho, co je prohlášeno za obchodní bariéru. Deregulace neznamená, že přestanou platit normy, tlaky a pravidla. Budou platit nové. Jediné, co s deregulací mizí naprosto dokonale, jsou instituce, na které by se mohli obracet ti, kdo budou na nové normy, pravidla a tlaky doplácet. Deregulace je prostě do nejzažších důsledků dovedená schopnost trhu – rozkládat, rozpouštět, znepřítomňovat jakoukoliv odpovědnost. Co by to však znamenalo, pokud by došlo k militarizaci deregulace? Byly by odstraněny dosavadní normy, které regulují používání násilí. Dosavadní konvence, které se snaží regulovat vedení válek, by byly odstraněny právě tak, jako jsou v běžné ekonomické deregulací odstraňovány např. konvence, které se snažily regulovat vztah firem vůči zaměstnancům. V poslední době jsme této formy deregulace svědky stále častěji. Země je napadena bez vyhlášení války, běžně jsou používány zakázané zbraně, v podobě „kolaterárních škod“ je beztrestně zabíjeno civilní obyvatelstvo. Zároveň jsou odbourávány instance, na které se poškození mohou obracet. Existují už dokonce teorie, které mají militarizaci deregulace ospravedlnit. Profesor americké námořní akademie Thomas P. M. Barnett nedávno publikoval svoji koncepci „vývozu bezpečí“. Dělí v ní svět na oblasti, které jsou dostatečně pevně vpleteny do sítě globalizace, takže jsou bezezbytku podřízeny její logice. Jak autor upozorňuje, v těchto oblastech už není zapotřebí vojensky zasahovat (stačí v nich mít své vojenské posádky). Na druhé straně zůstávají oblasti, které dosud takto integrovány nejsou. „Jestliže se některá oblast globalizaci vyhýbá,“ konstatuje profesor Barnett, „pak roste pravděpodobnost, že v ní budou muset americká vojska zasáhnout“. Nehovoří tedy o agresi a o následné okupaci, nýbrž o „vývozu bezpečí“. Kdysi se podobně hovořilo o právu na vývoz revoluce. Logika je v obou případech stejná – pokud jsou na zemi ještě místa, která náš režim nekontroluje, je třeba v nich vojensky zasáhnout, neboť je to koneckonců v zájmu těch, kdo jsou dosud mimo kontrolu. Až k nim vyvezeme revoluci (anebo bezpečí) obrovsky na tom vydělají. Bezpečí je dnes nejvýhodnější vývozní artikl Spojených států, tvrdí Barnett. Víme, že nejvýhodnějším vývozním artiklem Sovětského svazu byla revoluce (či spíše její karikatura). Je dobré si povšimnout, že na procesu deregulace zabíjení se podílejí silní i slabí. Terorismus je zákeřná forma deregulace zabíjení, kde oběti nedostanou žádnou šanci se bránit. Jsou zabiti zčistajasna, bez varování. Teroristé tuto taktiku rozvíjejí pomocí neviditelných bomb odložených do odpadkových košů v metru, druhá strana provozuje tutéž taktiku pomocí neviditelných letounů a nášlapných min. Deregulace násilí a zabíjení zároveň odbourává instance, u kterých by si mohli poškození (či jejich příbuzní) stěžovat. Tím věrně kopíruje logiku deregulace obecně. Deregulace (ta obyčejná i ta militarizovaná) doslova ohrožuje celou naši civilizaci. Narážím zde na slavnou knihu Norberta Eliase nazvanou „Civilizace jednání“. Autor v ní ukazuje, jak se velice pozvolně a tápavě učil moderní člověk (už někdy od konce 15. století a nejprve v prostředí knížecích dvorů) regulovat své vztahy ke druhým. Jak se učil potlačovat agresivitu, chovat se společensky, dodržovat pravidla soužití s druhými. Norbert Elias ukazuje, jak se postupně z tohoto ohniska civilizovalo jednání stále širších vrstev společnosti. Nejprve ukáznili své jednání měšťané a nakonec se to naučily i neprivilegované vrstvy. Vojenská síla byla stažena do kasáren, a povědomí lidí o tom, že tam dřímá, posilovalo jejich ochotu jednat slušně a mírně. Můžeme se pokusit v tomto bodě Eliase ještě dále doplnit. Poté, co lidé pacifikovali své vzájemné vztahy jeden ke druhému, pokusili se rozšířit onu smlouvu o neútočení také vně lidské komunity. Pokusili se ji rozšířit na přírodu, zvířata, krajinu, ekosystémy. Tento krok byl zatím nejvýraznějším pokrokem v úsilí o civilizaci našeho jednání. Právě tento krok je vlastním obsahem teorií trvale udržitelného vývoje. Hovoříme-li o trvalé udržitelnosti, vyjadřujeme přesvědčení, že bez nastolení trvalého míru mezi člověkem a přírodou nemá lidstvo žádnou životaschopnou perspektivu. Všichni dnes víme, na jak obrovské potíže naráží přímo z technických důvodů idea trvalé udržitelnosti. Nedělejme si žádné iluze: Dnes se hraje o to, zda bude tento civilizační krok vůbec politicky a ekonomicky průchodný. Zda nenarazí na rozhodné veto omezených technokratů. A právě v této kritické situaci nás postihla další rána. Množí se znepokojivé známky toho, že dosavadní proces civilizace jednání nemusí být nevratný. Namísto toho, abychom rozšířili smlouvu o neútočení i vně lidské pospolitosti, je z mnoha stran zpochybňována platnost této smlouvy mezi samotnými lidmi:
– xenofobie a rasismus, – terorismus jednotlivců a celých států – nárůst patologicky agresivních forem jednání v každodenním životě – karneval násilí, který se ve dne v noci line na diváky z obrazovek a dává jim kratochvilnou formou návod na brutální jednání
Nová pravidla regulace našeho jednání vůči přírodě se nedaří ustavit. Tento pokus o rozšíření společenské smlouvy postupuje jen s velkými obtížemi. A zároveň jako bychom byli svědky právě opačného procesu. Pravidla jsou odmítána jako něco, co prý příliš svazuje, co ubírá volnosti vysoce mobilním. Ve jménu rozvoje volného trhu. Úplně se zapomíná, že samotný trh mohl historicky fungovat teprve poté, co bylo jednání lidí svázáno celou řadou civilizačních norem a pravidel. Pokud se na cestě deregulace nezastavíme, nečeká nás svobodnější trh, nýbrž návrat do dob dávno před trhem. Návrat do dob, kdy bylo jednodušší žádanou věc si prostě a jednoduše vzít, ukrást, než si ji jít koupit. Pokud bude deregulace militarizována, vrátíme se právě do tohoto hrubě necivilizovaného stádia. Do stádia hrubé síly, ve kterém slabší nemají žádné dovolání. Provinili se totiž tím, že jsou slabší. (Terorismus je ostatně jen totálně deregulovaný a krajně nešťastný způsob, jak toto provinění odčinit.) Co se stane, pokud deregulace převládne jak v ekonomickém, tak ve vojenském slova smyslu? Snaha o expanzi profitu za jakoukoliv mez by se pak spojila se silnými prvky policejního státu a s permanentní vojenskou hrozbou. Kvůli bezpečí zisku by svět zradil svobodu. Došlo by vlastně k jakési konvergenci naruby, kdy by se z východního a západního systému nespojilo to nejperspektivnější, jak v to marně doufali teoretici 60. let, nýbrž to nejzhoubnější. Co v této situaci znamená vyslovovat se pro mír? Neznamená to nic menšího, než radikální požadavek zastavit postupující deregulaci. Ten, kdo usiluje o mír, nedělá nic jiného, než že se snaží postavit se do cesty degenerativním změnám, které vedou nevratně k militarizaci deregulace. Zasazovat se o mír dnes znamená trvat na normách, bez kterých se ani trh, ani úcta k právu, ba ani obyčejná lidská slušnost už nevyplácí. Klíčovou roli v tomto úsilí hraje Evropa. Evropské sjednocení je totiž dnes prakticky jediný pokus postavit proti deregulaci nový pokus o regulaci. Regulaci nikoliv ve smyslu omezování svobody a nikoliv ve smyslu vytyčování nových hranic. (K omezování svobody i k vytyčování hranic vedou paradoxně právě důsledky zdivočelé deregulace, která se vymkla zpod kontroly nejen poražených, ale bohužel také vítězů.) Evropské sjednocení je především pokusem o obranu instancí, k nimž se mohou odvolat ti, kdo jsou globalizací poškozováni. V tom představuje Evropa spásnou hráz deregulaci. A představuje prostředí, ve kterém může proces civilizace jednání pokračovat jako proces nevratný. Přímo proti tomuto úsilí působí všechny pokusy rozdělovat Evropu na starou a novou. Co to má vlastně znamenat – „nová Evropa“? Má to být ta část Evropy, která bez jakéhokoliv náznaku zodpovědnosti a bez nejmenších skrupulí bude vždy připravena zpochybnit v cizím zájmu snahu staré Evropy udržet předpoklady civilizovaného jednání a nedopustit militarizaci deregulace? Jak se chovají státy „nové“ Evropy? Je mi líto, že to musím říci, ale – pohrdají zásadami slušnosti, které, jak ukazuje Norbert Elias, byly tak pracně budovány. Jak jinak označit chování zemí, které jeden měsíc natahují ruku ke svým bohatším sousedům a při vstupních jednáních žebroní dlouho do noci o maximalizaci dotací a výhod, aby jen o měsíc či šest týdnů později svým štědrým donátorům podrážely nohy při jejich jednání o míru a válce. Jestliže jsme tak samostatní, jak se tváříme, pak směle kritizujme starou Evropu. Neberme potom ale dotace od nikoho jiného než od Slovenska, Lotyšska či Bulharska. Pak teprve bude náš postoj vskutku autonomní a nesporně originální. Trvalá udržitelnost je přímo protikladná jakékoliv deregulaci. A dokud si to nepřipustíme, budeme o udržitelném vývoji pouze fantazírovat. Trvalá udržitelnost znamená dodržování určité míry, určitých hranic. Deregulace všechny hranice a jakoukoliv míru překračuje. Trvalá udržitelnost znamená, že svoboda je pečlivě vyvážena zodpovědností. Deregulace svobodu od zodpovědnosti svévolně odpojuje. Trvalá udržitelnost znamená existenci institucí, kde si lze stěžovat za přírodu, když ona sama si stěžovat nemůže. Deregulace považuje takové stížnosti jen za bariéru, kterou je třeba jednou provždy odstranit. Myšlenka trvalé udržitelnosti je postavena na dospělosti a moudrosti. Praktiky deregulace jsou postaveny na rozjívenosti věčných pubescentů, kteří si myslí, že pro ně žádné normy prostě neplatí. Tito věční pubescenti nesmějí snižovat naše šance na přežití. Právě v tom jim má zabránit mírové hnutí. Nyní se tedy rozhoduje o tom, zda proces deregulace rozvátí všechny bariéry, které – jakkoliv nedokonale – přece jen umožňovaly civilizované jednání. Je třeba vymyslet nové formy regulace, bez nichž se nevyplatí chovat se tržně, chovat se vůči druhým smírně, chovat se vůči lidem i přírodě ohleduplně. Pokud v této zkoušce neobstojíme, budou nám nezodpovědní generálové a ještě nezodpovědnější politici diktovat, co máme v cizím zájmu. Pak už by byly zbytečné úvahy o udržitelném vývoji. Nečekalo by nás totiž nic, nač bychom se mohli těšit.
Článok bol uverejnený na www.blisty.cz
