Mám rád Slovensko, Slováci jsou mí blízcí. S Vladimírem Mečiarem jsem se kdysi loučil při jeho odjezdu na studium Ústřední školy VLKSM. V srpnových dnech roku 1968 jsme oba zastávali shodné názory, odpovídající našemu věku.
Nebyli jsme nijak nadšeni bratrskou a internacionální pomocí vojsk Varšavské smlouvy. Mysleli jsme, že bylo možné konat jinak. Pár dní po 21. srpnu 1968 jsem mluvil z tribuny k bánskobystrické mládeži a k jednotkám Bulharské lidové armády. Položily na náměstí své samopaly na dlažbu a vzdaly hold československé státní hymně. Vlado byl tenkrát asi v Bratislavě. Zachoval se ale obdobně jako já, i jemu to spočítali.
Foto: Ivan Dubovský
Po roce 1989 mi napsal srdečný dopis, byl jsem jím potěšen. Na tiskové konferenci na lodi na Dunaji pronesl památná slova: „Skončila třetí světová válka, v této válce zvítězilo na celé čáře Německo.“
Poprvé jsem poznal, že i na Slovensku se zformovala v novinářských řadách Holubí letka, která snědla a vypila, co její hrdlo ráčilo.
Byl jsem u toho, když pod lešením na bratislavském Náměstí Slovenského národního povstání běhal po předchozí první návštěvě Bonnu, nikoliv Bratislavy, nový prezident a dav hřměl: „Dosť bolo Havla!“ A vyplašený Václav Havel běžel s ochrankou do svého prezidentského auta. A trapem do Prahy.
Na Silvestra 1992 o půlnoci v chátrajícím sále ve Vysokých Studnicích jsme naposledy dohromady – Češi a Slováci, zpívali československou státní hymnu. Starší plakali, mladí nechápali, co se to děje. Dobrý rok předtím jsme si každý jinak uvědomovali, že rozdělení republiky je nevyhnutelné, bouřilo to na obou stranách.
Pak šel život dál, nezastavil se. Nastala nepochopitelná devadesátá léta XX. století. Na minutu se zhaslo. Kradlo se, až se prášilo. Národní hospodářství se netransformovalo, ale rozebíralo. Republika byla rozdělena.
Po roce 2000 jsem poznal osobně Václava Klause. Krátce poté, když nastoupil na Pražský hrad a jeho předchůdce Václav Havel mu zanechal pracoviště, ze kterého strůjci vytrhali vypínače v podobě srdíček a zástrčky v jiné podobě; prý z nich Bakala vystrojí v Opavě v budoucnu Muzeum Václava Havla. Pomalu se pro Zdeňka Bakalu v tomto projektu a formátu likvidovala pracovna, vyzdobená dvěma výtvarníky – Bořkem Šípkem a Alešem Lamrem. Stali se světoznámými.
S novým prezidentem se dalo mluvit. Po všech bouřích, vzestupech a prohřešcích byl konzistentní. Když šel nahoru, zdravil ty, co šli dolů. Ale bylo vidět, že je tomu rád. Pak jsme se setkali ještě několikrát – a po Velkém třesku – jsem byl pokaždé uspokojen rozmlouváním s ním. Mohu se samozřejmě mýlit.
Nyní se setkali v Praze Vlado Mečiar a Václav Klaus u příležitosti 25. výročí rozdělení Československa a vzniku České republiky a vzniku Slovenské republiky v bývalém Federálním shromáždění ČSFR a promlouvali k nabitému sálu. Přišlo hodně pohrobků tohoto předchozího velmi složitého aktu. Bylo vidět – na jednom i na druhém řečníkovi – jak těžký úkol na sebe oba při debatách v brněnské vile Tugendhat a pod platanem před lety vzali.
Bylo to i tentokrát pro celou veřejnost velmi zajímavé a poučné. Pochopil jsem, že žádné referendum – na české ani na slovenské straně – by tenkrát už nic nezměnilo.
I teď to bylo hodně zajímavé setkání a sám jsem mu byl rád. Hodně mne však chybělo vyjmutí Hlavního kormidelníka a Osvíceného Mesiáše, který se tak významně zasloužil o rozdělení jednotného státu. Mečiar otevřeněji než Klaus to naznačil, zejména když se vyznal z toho, jakou roli sehrál Václav Havel, když se kradlo, jakoby se nechumelilo. Mnozí z aktérů okamžiku, kdy se podle Tomáše Ježka muselo na minutu zhasnout, seděli v první řadě. Nic neopravňovalo nikoho vyhnout se tomu, proč se tak stalo a nemuselo stát. Majetková přiznání i proto nikdy neprošla. A historie přijme soud, že je už všechno promlčeno a policie na obou stranách rozděleného státu i v budoucnu znovu zopakuje, že věc zločinu se natrvalo odkládá.
Možná přeháním.
