Financial Times zveřejnily článek pojednávající o návratu centrálních bank k „normální“ měnové politice.
Je pravda, že v letech po Velké recesi to byly právě centrální banky, které tvořily tu aktivní část hospodářské politiky. I v rámci G20, kterou čeká brzké setkání v německém Baden-Badenu, krátce po vypuknutí krize zvítězily (bohužel) německé postoje. Ty kladly důraz na fiskální konsolidaci, ergo na politiku škrtů.
Európska centrálna banka
Foto: Mikka Luster / Flickr
Centrální banky se zato rozmáchly do nových výšin, resp. spíše nížin. Programy kvantitativního uvolňování se staly téměř standardem a nákupy se brzy přestaly omezovat na vládní dluhopisy, ale sáhlo se i k nákupu soukromých (nikoliv suverénních) cenných papírů. Až se objevily vyděšené úvahy, jestli to celé nakonec neskončí tím, že centrální banky skoupí úplně všechno a stanou se největším věřitelem (viz FED pro americkou vládu), či přímo akcionářem. Někteří si už dokonce pospíšili, aby to nazvali cestou ke globálnímu socialismu…(viz dále zde a zde).
Ale ani to nestačilo a k povzbuzení investiční aktivity se přidaly nejprve nulové a následně dokonce i záporné úrokové sazby. K Japonsku, které už čtvrtstoletí trčí minimálně jednou nohou ve stagnačně-deflačním prostředí, se přidala na tzv. depozitní facilitě rovněž ECB (tj. komerční banky platí za to, že si u ECB nechávají své nadměrné vklady). Z menších ekonomik je tu také Švýcarsko, jehož příklad se nyní studuje v souvislosti s očekávaným „exitem“ ČNB z kurzového závazku. A také Švédsko a Dánsko používají záporné sazby, částečně jako nástroj pro povzbuzení inflace, ale také jako obranu proti příliš silné měně.
Monetární politika Spojených států není sladěna s monetárními politikami zbytku světa, protože jejich míra inflace je aktuálně na 2,7 % a je jasné, že FED urychlí zvyšování úrokových sazeb. To jednak posílí dolar a jednak opět dá do pohybu světové kapitálové toky.
Evropská centrální banka už delší dobu odolává německým jestřábům, kterým uvolněná monetární politika od počátku ležela v žaludku. Zajímavé obraty provádí zejména guvernér Mario Draghi, který od podpory strukturálních politik přešel k zásadnímu ukazateli – k vývoji mezd. Rizika deflace jsou sice podle něj zažehnána, ale potřeba pokračovat v programu kvantitativního uvolňování nadále trvá.
Současný vývoj vypadá optimisticky, jak z hlediska růstu, tak i nárůstu míry inflace. Není divu, že právě FT vydaly článek o potřebě monetární politiky k „normálu“.
Ohledně působnosti programů kvantitativního uvolňování ovšem panují nadále rozpaky, protože se vynořuje otázka, do jaké míry rozproudily skutečně kanály půjčování a do jaké míry spíše jen pomohly nafukovat další bubliny efektu bohatství. Podíváme-li se na vývoj cen ropy Brent, a nebereme-li v úvahu právě tzv. jádrovou inflaci (která změny cen energií očišťuje), pak se nutně nabízí úvaha, že takový OPEC může s cenovou hladinou udělat víc, než několik centrálních bank dohromady.
Graf 1: Míra inflace v Eurozóně
Graf 2: spotová cena ropy Brent
Normál, ke kterému se tedy údajně vracíme, tak úplně normální nebude. Minimálně v oblasti ekonomické teorie se období po Velké recesi zasloužilo o návrat ke kořenům debaty o penězích a jejich tvorbě (moderní měnová teorie, které se chceme dále věnovat, ale také zastánci konceptu tzv. plnohodnotných peněz). Ukázalo se, že spojnice mezi úrokovými sazbami a investicemi nebude tak přímočará, jak řada modelů postulovala. Vidíme, že masivní nákupy dluhopisů centrální bankou skutečně nevedly k hyperinflaci, jak někteří strašili (kdeže monetaristů loňské sněhy jsou). O dlouhodobé japonské politice monetizace dluhu ani nemluvě.
Kromě úspěšného používání kapitálových kontrol (Island), ale neortodoxní monetární politika otevřela jiné klíčové otázky, které by ani po obnovení politiky kladných úrokových sazeb neměly zmizet. Nejen v České republice, která se už přes tři roky a zcela zbytečně, potácí s břemenem kurzového závazku ve výši 27 korun za euro, je zcela na místě otázka legitimity a demokratické odpovědnosti centrálních bank.
Alespoň minimální program změny by měl zahrnout širší řadu indikátorů, které se při formování monetární politiky berou v úvahu (jako v případě amerického FEDu), tedy nikoliv jen cenovou stabilitu, ale také ekonomický růst a stav trhu práce.
