K málokomu se slétlo v okamžiku konce života, završení díla, smrti, tolik názorových krkavců, jako v těchto dnech k zesnulému představiteli Kubánské republiky – Fidelu Castrovi. U jeho jména a příjmení se střídala označení – revolucionáře, hrdiny, katolíka, komunisty, zlosyna, diktátora a dokonce i masového vraha. Jeho jméno na rozdíl od krkavců nebude nikdy zapomenuto. Po zásluze.
Třikrát jsem se při mládežnických festivalech – v roce 1978 při IX. světovém festivalu mládeže a studenstva a v roce 1979 při Festivalu kubánské a československé mládeže – ocitnul spolu s jinými v jeho blízkosti. Fidelovi bylo tehdy dvaapadesát let, měl skvělou duševní i fyzickou kondici. Sám často řídil svůj džíp, dokázal náhle přeskočit „nůžkami“ v těžkých vojenských botách zábradlí – což mohu dosvědčit. Vyznal se podle mého kubánského kamaráda ze studií Reginalda Sebeda jako doktor práv ve veškerém právu. Byl i vynikajícím střelcem ze všech ručních zbraní. V Santiagu de Cuba při milionové demonstraci na něho vystřelil jeden z účastníků z rychlopalné pistole. Fidela střela nezasáhla. Tenkrát comandante při svém rituálním mnohahodinovém řečnění duchapřítomně po atentátníkovi vystřelil a zasáhl jej přímo do čela. Na jeho oslavu vypukl v ulicích města karneval.
Na Kubě jsme se dostali i do blízkosti Castrova bratra, tělem i duší rolníka. Ten velel krocaní farmě a přes embargo-neembargo prodával do USA krocany na americký vánoční a novoroční stůl.
Nikdy nezapomenu, kolik toho věděl vůdce kubánské revoluce a porážky nad diktátorem Batistou o české a slovenské národní historii, od Přemyslovců po rok 1968. S jakým obdivem vzpomínal na svou návštěvu Československa a na její obyvatele. To konečně už docela dlouho po roce 1989 potvrdil Petr Pithart, když jel orodovat k Fidelu Castrovi za dva naše „humanitární pracovníky“ – Pilipa a Bubeníčka, zadrženými v Havaně. Obdivoval se Castrově hlubokým znalostem o našich národních dějinách. Nyní se k tomu vrátil v televizním pořadu prof. Milan Šamánek, který pomáhal na Kubě při zřízení dětského kardiologického centra a nešetřil chválou na adresu vzdělanosti Fidela Castra. Ještě bych mohl z posledních dnů připojit hodnocení diplomata Hynka Kmoníčka, který v souvislosti s lavinou urážek na Castrovu adresu připomněl, že na osobnost je nutno vždy pohlížet v několika vrstvách, nikoliv odděleně.
Několikrát jsem byl u toho, když Fidel Castro sdílel radost ze setkání se skvělými českými a slovenskými umělci – herci, zpěváky a muzikanty a projevil vůči nim zcela neoficiální vztah při poskytnutí jim možnosti nahlédnout do svého státnického i soukromého života. Když jsem tyto okamžiky popisoval pro své budoucí dvě knihy Jak jsem je potkal a Jak jsem je poznal (2001) do jednoho tyto okamžiky zatloukali, aby nebyli nařčeni ze setkání se zlosynem. Někteří z nich pak bohužel sehráli divadlo na pražském Václavském náměstí s politiky, když se do železné klece oblékli do vězeňského a napodobovali kubánské disidenty. O to více mne nyní těší prohlášení kubánského prezidenta při loučení s Fidelem Castrem, že Kuba nikdy nedovolí, aby se po Fidelu Castrovi cokoliv pojmenovávalo – náměstí, ulice, letiště, aby se vztyčovaly jeho sochy a památníky.
Velikost tohoto státníka totiž nespočívá ani ve stolcích s jeho jménem, ani v pojmenovaných knihovnách, ani v přejmenování Letiště José Martího v Havaně, ani v přejmenování nejužší uličky na ostrově, ani ve svíčkách, rozžatých na jeho krovu.
Příklad jistě hodný následování i pro nás.
Karikatura autora: Radek Fetters
