Před dvaceti sedmi lety, 17. listopadu 1989 jsem šel s ostatními, zdaleka ne jenom se studenty, z Albertova přes Vyšehrad na Národní třídu; očitým svědkem mé přítomnosti byl tehdy kolega novinář Petr Hájek, později nablízku Václavu Klausovi. A snad jsme tam šli spolu s několika dalšími i s hercem Josefem Kemrem, oblečeném v džínovém tralaláčku a v džínovém obleku. Rozhořčeni, že se Pohotovostní pluk VB chystá zasáhnout. Větší stupidnost jsme si nedokázali ani představit. U Národního divadla stáli další, skoro tehdy naši kolegové z Mladé fronty – Jaromír Štětina a Dana Mazalová. Měli ruce do „véčka“ a tabulku: „Nejsme jako oni!“ Den předtím nás v nedaleké klubovní místnosti, kde jsme slavili narozeniny naší kamarádky, ujistil Vasil Mohorita, že kdyby se na Národní třídě cokoliv semlelo, sám v čele našeho pochodu zvedne poslanecký průkaz, a zabrání skoro všemu. Byl jsem tam tehdy tedy skoro u všeho, Mikulandskou ulicí jsem se pak snažil odejít, ale tehdejší pluk se štíty mi pohrozil, abych rychle zmizel i s jinými, jinak prý přijdeme o mužství. Rychlým krokem jsme odešli do tehdejšího Vydavatelství Novinář, do domu v blízkosti Violy, znovu na Národní třídu. Odtud jsme pak všechno viděli od začátku do konce na vlastní oči.
Letošního 17. listopadu 2016 jsem naslouchal na mnoha místech slovům politiků a akademických funkcionářů a nestačil jsem se divit, konečně i stydět – před Hlávkovou kolejí a na jiných místech. Podle mého – pravdu o zásahu v roce 1939 a v listopadu 1989 vypověděli pouze tři muži: předseda senátu Milan Štěch, předseda Nadání Josefa, Marie a Zdeňka Hlávkových (obecně známá jako Hlávková nadace) prof. Václav Pavlíček a dosud jeden žijící z pěti studentů nacistického policejního zásahu v roce 1939, sachsenhausenský vězeň PhDr. Vojmír Srdečný (97). Zdělili pravdu přítomným. Ostatní vypověděli pouze půl pravdy nebo zatvrzele a hlasitě lhali. Mezi nimi výjimečně bylo i několik českých novinářů, kterým se dostalo v den státního svátku slova. Na požadavky, jako když hrách na zeď se hází, aby 17. listopad byl znovu v kalendáři i jako světem stále uznávaný Mezinárodní den studenstva. Nikdo na tento požadavek, počínaje předsedou české vlády a konče prorektorem Univerzity Karlovy, neslyšel, ač je po dvě desetiletí požadovaný. Přestože mu dav opět spontánně tleskal.
Za pietními věnci a za kyticemi letos chyběl Daniel Herman, nechyběl však k radosti všech americký ambassador s kyticí květů a se stuhou „Od lidu USA.“
Dozvěděl jsem se nyní, že 17. listopadu 1989 nás šly po Národní třídě statisíce a stejně jako v roce 1939 tekly Prahou potoky studentské krve. Dozvěděl jsem se, že přímým následovníkem jednoho ze zakladatelů samostatného československého státu prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka se před dvaceti sedmi lety stal Václav Havel.
Ještě že někdo hodně bohatý (nevím sice kdo) zaplatil v samém středu Prahy za své peníze – nákladnou instalaci tribun a umožnil hudebním skupinám, aby mohly použít stejně nákladnou aparaturu, kterou muzikanti a zpěváci zčásti přehlušili lhaní a hlasité zkreslování národní historie.
Foto: Autor
