Poškozování Země kulturou, jehož pochopení leží bohužel za hranicemi dnešních možností společenských věd, přiblížím na příkladu dvou pekařů. Starší a mocnější přirozená evoluce je první pekař. Mladá a opoziční kulturní evoluce je druhý pekař. Oba tito pomyslní pekaři (obě tyto evoluce), byť každý jiným způsobem a tempem, pečou – obrazně řečeno – z téže mouky, z prachu dávných hvězd. Ten je tvořen chemickými prvky periodické soustavy, a kdysi dávno (při zániku hvězd první generace) z něj gravitace upekla žhavou planetu. Konflikt spočívá v tom, že pro „kulturního pekaře“, který svoji práci započal relativně nedávno, byla už veškerá pomyslná mouka přirozenou evolucí „vpečená“ do vysoce přirozeně uspořádaných struktur – do neživých i živých evolučních výtvorů planety (do nerostů, hornin a živých systémů). A protože i na Zemi platí zákon zachování látky a energie, který známe ze školy, bez částečné či úplné destrukce přirozených struktur nelze „péct“ struktury kulturní: tavit rudy, vyrábět automobily, stavět továrny, dálnice či města.
Nadměrný rozsah kultury, nadměrná hospodářská a spotřební aktivita lidstva mohou tedy přírodu nevratně poškozovat. Pokud však hospodářská činnost uspokojovala hlavně základní biologické potřeby lidí (výživu, ošacení, přístřeší), její vliv na přírodu byl pří řídkém osídlení planety zanedbatelný. Proto až dnešní výrazně nebiologická orientace hospodářské aktivity (zaměřená na bytovou a ostatní spotřební techniku), která se šíří po celé zeměkouli, vnáší jasno i do neprůhledného vztahu kultury a přírody. Podkopává platnost tradičního argumentu, že lidská práce přirozené struktury a vztahy na hmotné bohatství pouze upravuje, že jim, ekonomickou mluvou řečeno, přidává hodnotu.
I bez ekonomického vzdělání cítíme, že to mohlo platit jen v daleké minulosti. Přirozený evoluční proces, který na naší Zemi může produkovat pouze tvary, formy, uspořádanost, produkuje současně takové vlastnosti přirozených struktur, které byly tradičně pojímány jako hodnoty. Přírodní hodnoty tedy existují objektivně, byly vytvořeny přirozenou evolucí, byly vzájemně sladěny a uspořádány tak, že vytvářejí vysokou hodnotu přírody o sobě. Také proto je vysokou hodnotou o sobě i člověk. A má-li příroda hodnotu o sobě, pak lidská práce může tuto nepodmíněnou hodnotu pouze měnit na kulturní hodnoty dočasné a instrumentální. Práce totiž, jak na to poukázala např. Hanah Arendtová, „násilím rozbíjí strukturu přírodních látek, je jejich spotřebou“, je stravováním a ničením jedinečných přírodních struktur.
Také skrytá destruktivní role lidské práce (aktivity fyzické i intelektuální) nebyla dlouho patrná. Teprve proces abiotické automatizace odhaluje, že příroda je aktivita, že v ní dřímají síly a struktury, kterých se lze s pomocí vědy a techniky zmocnit. Dobře to vidíme na příkladu dnešní ekonomiky, která namísto vykořisťování živé lidské práce stále více vykořisťuje práci mrtvou, práci technicky deformovaných přírodních procesů. A protože nadvýroba zboží a spotřební techniky včetně automobilů a počítačů nemá žádné přirozené meze na straně lidského organismu, může ekonomika lidem jejich stále méně naléhavé potřeby namlouvat, musí je různými triky a reklamou svádět k nadbytečné spotřebě, k účasti na pustošení Země.
I bez přítomnosti dělníků v automatizované výrobě samočinný technický proces (těžařská firma či atomová elektrárna) Zemi pustoší. A tento posun od vykořisťování dělnické práce k vykořisťování práce přírodních sil znamená, že lidé, kteří v technicky vyspělých zemích již téměř fyzicky nepracují, mohou dnes Zemi ubližovat skrytě a nezáměrně: prostřednictvím své spotřeby, své seberealizační a společensky užitečné práce duševní.
Ale kdo by měl dnešní nevyhlášenou válku technické kultury s přírodou pro veřejnost odhalit a srozumitelně vysvětlit? Domnívám se, že to nemůže být žádná dílčí věda, která spolu s technikou a ekonomikou na tomto procesu spolupracuje. Patrně to nemůže být ani politika, která jde spíše za vozem ekonomické a technologické globalizace a která se již dříve zbavila odpovědnosti za sféru podnikání, využívání techniky i zaměření vědy. Podle mého názoru to může být pouze dnes vysmívaná filosofie, tj. širší a hlubší teorie evolučně ontologická. Poprvé totiž potřebujeme nejen poznat vznik a průběh fyzického konfliktu kultury s přírodou, ale také odhalit a zlomit skrytý predátorský duchovní základ kultury, z něhož dnešní dlouhodobě neudržitelná kultura vyrostla. Snahy snížit tempo kulturní expanze, snahy oživit ekonomiku, nebudou zřejmě stačit. Přírodě budeme nuceni, jak na to již řadu let upozorňuje James Lovelock, důstojně ustupovat.
Autor je filosof a spisovatel
Foto: Emil Polák
Na snímke: Alojz Rigele – Alegória Priemyslu a Poľnohospodárstva, detail, Štúrova ulica 5, Bratislava
