Moji dávní oblíbenci Jiří Suchý a Jiří Šlitr, na kterých jsem kdysi vyrůstal, svého času zpívali i o tom, že smích dělá z malých lidí obry a umí zničit celé armády, protože smích je neskonale dobrý, není však dobré mít ho za zády! Pravda, brzy dozpívali. Ale já jsem přesvědčený, že jejich slova platí i dnes, kdy je k smíchu kde co, včetně bizarních aktivit různých fundamentalistů.
Vezměme si třeba tažení proti Žáčkově básničce o holčičkách, ze kterých vyrostou maminky. Na její nevhodnou přítomnost v čítance prý upozornil jako první režisér Vít Klusák, který svého času „zrežíroval“ spolu s jistou reklamní agenturou informaci o otevření fiktivního obchoďáku s ohromnými slevami, aby pak mohl natáčet zmatené důchodce, kteří hledali neexistující hypermarket někde v polích. Hned na to se jeho udání chytily feministky a „genderovou nevyváženost“ veršů shledala i jistá úřednice Ministerstva školství ČR.
K čemu jsou holky na světě?
Aby z nich byly maminky,
aby se pěkně usmály
na toho, kdo je malinký.
Aby nás měl kdo pohladit
a povědět nám pohádku.
Proto jsou tady maminky,
aby náš svět byl v pořádku.
Jejich neslavné tažení však brzy narazilo na rozhořčenou (a nejspíš i nečekanou) kritiku čtenářů, blogerů, spisovatelů a také některých komentátorů – včetně Václava Klause mladšího. Já se ale musím přiznat, že na rozdíl od nich ono zpochybňování genderové vyváženosti Žáčkových veršů o holčičkách coby budoucích maminkách vítám! Zaplať pámbu za ostražitost všech těch samozvaných režisérů lidských duší, feministek a úřednic Ministerstva školství ČR, rozvířivších tuto bouři ve sklenici oficiálně destilované živé vody poezie.
Nechtěně se jim tak podařila úžasná věc – vzbudili zájem o Žáčkovu básničku i mezi nečtenáři poezie. Za ideální výsledek jejich snahy bych teď považoval zvýšený zájem rodičů o Žáčkovu tvorbu pro děti vůbec a teenagerů o jeho tvorbu pro dospělé. Obojí se totiž někteří dozorci (včetně těch recyklovaných) nad ideovou správností literatury pokoušeli v polistopadových dobách – a tím pádem i za vlády Václava Klause staršího – zadupat do země stejně, jako tvorbu jeho souputníků z generace „pětatřicátníků“: Cincibucha, Černíka, Pelce, Peterky, Sýse či Šimona. A také mnohých dalších autorů, kteří měli to štěstí, nebo spíš smůlu, že mohli publikovat i v normalizačních dobách, kdy mnozí jejich předchůdci nesměli. A dědicové oněch dozorců se o to, jak je vidět, pokoušejí dodnes. Tentokrát si ovšem uřízli pořádnou ostudu. Je sice možné, že do očí se jim zatím směje jen málokdo, protože většina čeká, co na to řekne Centrum pro boj s terorismem a hybridními hrozbami, které prozíravě zřídilo Ministerstvo vnitra ČR, ale za zády se jim už smějí celé generace těch, kteří na Žáčkově Slabikáři či Aprílové škole vyrostli.
