Stále více se přikláním k mínění, že i mezi českými politiky v této nové, prý převratné době, jsou zjevní psychopaté, nefachčenkové i dokonce lidé štítící se fyzické a duševní práce. Mnozí jsou blízcí rozšířené profesi, zvoucí se nyní tisková, tiskový mluvčí. Jsou zrobotizovaní. Floskule o tom, že mají silný mandát, spíše naznačuje, jak chudí jsou duchem.
Z našeho života zmizel Švanda Dudák, odešlo Kvítko, Humoristické listy, utopil se Dikobraz. Zkratce kritiky poměrů ve verši či aforizmu věren zůstal snad již jenom básník Jiří Žáček. Sláva mu. Bonmoty umí Miloš Zeman i Karel Šíp. Půda nerodí novou poezii; ta – co rozkvete, zplaní a odejde v dáli. Ta – co má naději na život, je udušena.
Z úst Bohumila Sobotky se objevilo předvolební heslo. Bez Babiše a bez Zemana. Již Vladimír Iljič napsal stať „O heslech“. Georgij Plechanov nám zanechal spis „O úloze osobnosti v dějinách“. Nebyli jediní. Ke všem se občas vracím a měřím jejich výroky na vzdálenost času.
Nejsnadnější ze všeho by bylo zatracovat a vyjevovat, se jako to předvádí Daniel Hermann. Každý, kdo mu v daném okamžiku oponuje, jako nedávno Josef Skála – je stalinista. Co pak na oplátku k jeho mínění má člověk usoudit o něm? Přiznám se, že nejsem příznivec kolovrátku rétoriky Miroslava Kalouska o jednom a tomtéž, nelichotí mi úsměvy Pavla Bělobrádka nad sudetskými Němci. Pozadu za ním mi nezůstává člověk v jeho stínu Marián Jurečka. Petr Gazdík z blíženců KDU-ČSL běží v závěsu. Docela parta hic. Svatý Václave, vévodo české země, pěli unisono na svém víkendovém sletu se spojenci a se svými blízkými.
A co říci k předsedovi vlády Bohumilu Sobotkovi? Zdráhám se, lepší by bylo mlčet. Pamatuji, když jsme služebně přijížděli na kontrolní cestu do jedné instituce a tam naši podřízení, každou svou odpověď začínali – My si myslíme – a my si v duchu na jejich sebevědomí odpovídali – Nevědí zhola nic. Vyvarovávám se užít tehdejší naši podvědomou lascivní odpověď, která nám běžela hlavou. Stejně jsme si odpovídali v duchu, když se oháněli výroky – Můj okres, moje organizace… Nahrál mi Zdeněk Zbořil, když Sobotkovi dneska přisoudil stále větší zahledění samého do sebe, narcismus. Já, já, trochu urputný mamánek. Snad k tomu napomohla jeho výzva „Bez Babiše a bez Zemana“ bude tato země krásná i jeho odhalení případných kandidátů ČSSD pro přímou volbu prezidenta.
Proč tomu tak je? Slovo není pták. Ani nechci přílišným analyzováním ztrácet drahocenný čas.
Mám po ruce útlou knihu Václava Krofty „Politika v epigramu“, vyšla brožovaná krátce po poslední válce v nákladu 1 500 výtisků.
A odpověď, která mne uspokojuje, jsem našel na straně 21, ve verši „Zřejmý důvod“:
„Proč politice tolik lidí/se věnuje dnes v republice naší? / Příčinu znáte jistě pravou:/ živit se hubou vždy je snažší, / než rukama a hlavou.“
Až roztočí se kolovrátek některého z českých politiků, až se budou dohromady snažit vyjádřit heslo, výzvu, deklamaci, srovnejte vše s předchozím veršem.
Kresba: Radek Fetters
